Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
3. 6. 2014 7:00

Zrušme opencard. Ta oběť se pořád ještě vyplatí

Pokud by opencard skončila a Pražané se museli vracet k papírovým kuponům, budou si nutně „připadat jako blbci“, tedy obětují kus své důstojnosti. A tohle nemá volič vůbec rád.
Těžká věc. Na podzim jsou volby a cestující netouží po ničem jiném, než vystát frontu na staro-nové tramvajenky.
Těžká věc. Na podzim jsou volby a cestující netouží po ničem jiném, než vystát frontu na staro-nové tramvajenky. | Foto: René Volfík

Legendární červenou kartičku opencard je třeba zrušit. Je to draze zaplacené, ale rozumem těžko zpochybnitelné poznání.

Na rozhodování pražských radních, kteří opencard urgentně řeší, není vlastně nejobtížnější ekonomická, informačně-technologická, ba dokonce ani právní rozvaha (jakkoli chápeme, že tahat se po soudech se nechce nikomu). Všechny praktické otázky se slévají do jediné: Dokáží opencard obětovat? A unést tu oběť, hlavně v očích voličů a justice?

Pražané by ovšem obětovali také – pokud by opencard po šesti letech skončila a museli se vracet k papírovým kuponům, budou si nutně „připadat jako blbci“, tedy obětují kus své důstojnosti.

Odpovědnost samozřejmě nenesou cestující, kteří si opencard s lehkým reptáním nechali vnutit, nýbrž politici a manažeři, co velikášský projekt zorganizovali, prosadili, řídili a udržují při životě. To vše za enormních nákladů a za stavu, kdy karta umí jen zlomek toho, o čem se mluvilo. Řečeno s Gellnerem: Všichni nám lhali.

Pražané jsou nuceni denně při sobě nosit předmět, který se stal symbolem tunelování a korupce. Je to ponižující a je skoro kupodivu, že se proti tomu nevzbouřili. Když už nepovstali kvůli velkobratrskému systému obstarávání karty samotné. (Že ji musí mít i školní děti, které přitom do patnácti let jezdí MHD zdarma, je jen jedním z absurdních detailů).

Pražané jsou nuceni denně při sobě nosit předmět, který se stal symbolem tunelování a korupce. Je to ponižující a je skoro kupodivu, že se proti tomu nevzbouřili.

Po světových metropolích se na nějakou „kartu“ cestuje běžně. Městská doprava nemůže být (Tallin je výjimkou) zadarmo, dokonce ani v Praze, kde byla či je režie kolem jízdného zlatým dolem. Výdaje na tisk a prodej jízdenek, na revizory a správu pohledávek, ba dokonce i náklady na opencard se pořád „vyplatí“, když dopravní podnik inkasuje na jízdném přes čtyři miliardy korun ročně. To je suma, kterou škrtnout nejde, přes MHD zdarma cesta nevede, takže je potřeba platit – a tím pádem nabídnout jinou cenu štamgastům a jinou náhodným pasažérům. Nic originálního – tohle řeší všude.

Naprosto unikátní je ale pražské propojení nesmírné kybernetické ambice – věděli jste, že opencard měla mít až třicet aplikací? – s žalostným výsledkem. Normální by bylo neřešit všechny možné „funkcionality“ a místo toho zařídit, aby se nabitá karta dala koupit v každé trafice. Místo toho, aby se její pořízení podobalo obstarávání vystěhovaleckých víz. O dobrodružství s prodlužováním a „validováním“ nemluvě.

Opencard je myšlenkovým dědictvím doby, kdy nám měl do roka vládnout e-government a všichni jsme se měli podepisovat elektronicky. Nic proti boji s byrokracií, ale většina těch smělých vizí ústila do ještě smělejších a ještě mnohem dražších veřejných IT zakázek a jen po málokteré si můžeme s klidem říct, že věci díky ní fungují lépe než předtím.

Píše se, že konec opencard a návrat k papírovým kuponům „hrozí“. To je přehnané sloveso. Respektive, ještě víc „hrozí“, že opencard pojede vesele dál a spolkne další stamiliony nad dosavadních 1,35 miliardy korun. Astronomická suma. Ale na druhou stranu, bylo bláhové - a takový dojem kupodivu občas panoval – myslet si, že přechod na digitální jízdné bude v podstatě zadarmo, nebo si snad opencard na sebe dokonce vydělá. Samozřejmě že ne. Že město do operace nasype velké peníze, bylo jasné od počátku. Odměnou měl být podstatně vyšší komfort cestujících předplatitelů a vůbec majitelů opencard, ale ten se jaksi nedostavil.

Opencard je myšlenkovým dědictvím doby, kdy nám měl do roka vládnout e-government a všichni jsme se měli podepisovat elektronicky.

Návrat k papírovým kuponům by podle dopravního podniku přišel na 16 milionů. To je v porovnání s dalšími, nekonečnými investicemi do černé karetní díry zanedbatelná částka. Opencard je třeba odepsat, podobně jako se občas utopí miliardy v nějaké nikdy nedokončené velkostavbě, třeba v dunajské přehradě Nagymaros.

Bude to bolet, nejen politiky a nejen rozpočet, ale hlavně duše a nohy Pražanů, kteří si budou muset zařizovat „tramvajenky“, kterých se z příkazu magistrátu před několika lety vzdali (pro své vlastní dobro, slyšeli tehdy). To je k vzteku. Tohle volič nemá rád. Paradoxní přitom je, že když skousnul opencard, měl by tím spíš skousnout její zrušení. Pro něj osobně to pak bude srovnatelné, město v nejbližší době ušetří (pokud neprohraje nějakou kolosální arbitráž).

Úspěšně zrušit opencard by znamenalo dvojí odvahu k oběti. Od politiků, kterým taková „buzerace“ před volbami body nepřinese. Od voličů, kteří odepíší to, s čím se museli smířit, a půjdou se znova postavit do fronty u nějakého okénka. V obou případech jde o přiznání porážky. Bylo by dobře najít její viníky a poučit se. Vždyť na „papír“ by se nejezdilo věčně, nějaká nová digitální tramvajenka se časem vrátí. Hlavně jí neříkejte opencard.

 

Právě se děje

Další zprávy