Skandál? Legrace? Ukradenou prezidentskou standartu skupina Ztohoven rozstříhala na kousky a rozdává je lidem. Jedni jsou do morku kosti pohoršeni, druzí náramně pobaveni. Opět se dělíme na dva nesmiřitelné tábory.
V září 2015 tato diverzně-umělecká skupina sundala z Hradu prezidentskou standartu a vyvěsila tam červené trenýrky. Umělci pak napsali, že nad Hradem „konečně zavlála standarta muže, který se nestydí vůbec za nic“.
Tato umělecká provokace není levná. Ztohoven jdou kvůli trenkám potřetí k soudu. Dvakrát už byla žaloba zamítnuta, ale žalobce Jan Lelek se nevzdává, hájí prezidentskou standartu tělem i duší.
Je to jen provokace? Ne. Ztohoven udělali něco hlubšího: spojili symbol (standartu) s osobou, která právě slouží jako prezident. Tím tomu kusu látky s nápisem Pravda vítězí odňali její „nedotknutelnost“ či „posvátnost“, nadčasovost. Pro ně to není prezidentská vlajka, ale Zemanova vlajka.
Spojením standarty s Milošem Zemanem ji „odsvětili“. Už to není symbol české státnosti, ale symbol jednoho konkrétního politika, který se nějak chová, který společnost rozděluje, staví skupiny občanů jednak proti sobě a jednak proti případným utečencům. Ztohoven „rozstříhali“ prezidenta. Takže se také řeší otázka, nakolik je standarta posvátná, nadčasová, a nakolik její kvalita, význam, přímo souvisí s tím, kdo na Hradě sedí a co tam tropí.
Skupina Ztohoven se snaží, abychom k instituci prezidenta nevzhlíželi jako k někomu nad-řazenému, nad-lidskému, nad-politickému, není to pro ně nad-samec, ale stejný člověk jako my; mají se na něj uplatňovat zcela běžná měřítka.
Vyvěšení trenýrek loni pečlivě zdůvodnili: „Nad Pražským hradem zavlála zástava muže, který se nestydí vykazovat zdravotně postižené děti ze společného vzdělávání, kundovat v médiích... držet ve funkci kancléře prezidenta ČR šmelináře bez bezpečnostní prověrky, vzdávat hold armádě, která utopila studentské hnutí v krvi“ atd.
Moc bezmocných II
Trenýrky sloužily jako veřejná, dobře viditelná, pečlivě argumentovaná, mediálně vděčná kritika jednání hlavy státu. Teď se Ztohoven posunuli dál. O rozstříhání píší: „Originální prezidentská standarta, post-monarchistický symbol a historický relikt centralizované moci, byl skupinou Ztohoven rozdělen na 2 x 24 x 24 malých kousků, jež byly propojeny s decentralizovanou bitcoinovou sítí.“
Bitcoin je internetová platební síť, jejímž hlavním smyslem je plná decentralizace. Bitcoin je vymyšlen tak, „aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci“ (Wikipedie).
Rozstříhání a rozdávání vlajky nemíří jen na Zemana, nýbrž na centralizovanou moc. Tu rozebírají a vracejí lidem. Náhodný obdarovaný obdrží hodnotu 5 až 1500 korun. Hodnota ukradené vlajky se odvíjí od ohodnocení policie: 35 tisíc korun. Připomíná to spolek Vraťte nám stát, jenže v jiné poloze: Bereme si stát sami zpátky.
V manifestu na stránkách Ztohoven čteme: „Zdrojem moci není Bůh, papež, král, generální tajemník ani prezident. Zdrojem moci jsou lidé. Všechny pokusy o instalaci rovnostářského pojetí společnosti však výsledně změnily ideál ve vražedný konflikt. Proto musí být decentralizace moci postupný proces emancipace v nikdy nekončícím zápasu se zrůdnými tendencemi kontrolovat naše životy. Pokud totiž zůstaneme pasivní k postupné centralizaci moci v rukou několika psychopatů, ocitneme se záhy v kyberdiktatuře.“ Je to jakási Moc bezmocných II. Ne od Havla, ale od Ztohoven.
Vlající trenýrky místo Pravda vítězí mají tedy minimálně dvě roviny. Jednu jednoduchou. Ztohoven Zemana vnímají ne jako posvátnou Pravdu, ale jako neposvátné, rudé spodní prádlo. Vlajku rozstříhali a rozdávají v bitcoinové hodnotě. Jánošíci kybervěku.
Složitější rovina je pak ideál decentralizované moci. Když to převedeme na Brexit, tam se lid stal nositelem rozhodnutí, o které moc nestála. Když to převedeme na nás, pak je symbolem centralizované moci Miloš Zeman, který se paktuje s Putinem a rozkládá Česko.
Ztohoven tedy opět potvrzují známý, leč málo přijímaný fakt, že moderní život vyniká mimořádnou komplikovaností, nejednoznačností. Proto nás umělci nutí přemýšlet, hledat Pravdu, neplést si ji s rudými trenclemi, které se za ni rády vydávají.
