Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Rozhovory
27. 7. 2015 10:55

Knihy stojí stále stejně: deset piv, říkal Ladislav Horáček

V úterý 28. července bude mít v Praze pohřeb nakladatel Ladislav Horáček, který zemřel minulý týden v 68 letech. Přinášíme rozhovor, který s ním v roce 2007 vedl Karel Hvížďala.
Nakladatel Ladislav Horáček (1947 - 2015).
Nakladatel Ladislav Horáček (1947 - 2015). | Foto: Facebook/Paseka

Každá doba má většinou jen jednoho nakladatelského mága: na začátku XX. století jim byl František Topič, v šedesátých letech Ladislav Fikar a na počátku devadesátých let Ladislav Horáček, majitel nakladatelství Paseka. V rejstříku měl zapsáno jako podnikání: vydávání knih. S touto činností začal hned po listopadu 1989. Nejprve vydal dva texty svých oblíbených autorů: Krvavý román od Josefa Váchala a Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Jako dárek ke svým šedesátinám si vydal jako tisící publikaci další Váchalovu knihu Šumava umírající a romantická v původní velikosti (jako faksimile) 65 x 49 cm vázanou v kůži. Kniha váží 15 kilogramů. Váchal jich vydal 11, Horáček 200. Cena se pohybovala podle druhu vazby tehdy do 40 000 korun. Dnes bude jistě mnohem dražší. O knihu byl zájem, protože lidé si jejím nákupem zhodnocovali peníze, jako kdyby kupovali obrazy.

Tento rozhovor jsem připravil k šedesátým narozeninám Ladislava Horáčka pro časopis Euro.

Pane Horáčku, po bezmála dvaceti letech jste evidentně jeden z nejrenomovanějších českých nakladatelů, který se pustil do tak odvážných projektů jako je znovuvydání Ottova naučného slovníku či jste inicioval a vydáváte mnohadílné české dějiny, byl jste jedním z vydavatelů Václava Havla atd. Ale přesto i váš podnik se hodně liší od evropských vydavatelských domů hlavně tím, že neposkytuje svým autorům stabilní servis, nezastupuje je na hlavních veletrzích ve světě, neinformuje v pravidelných bulletinech redakce o tom, na čem autor pracuje, nepořádá pro své autory autorská čtení po celé republice a na Slovensku, ani nemá uzavřenou autorskou stáj. V Čechách jsem nikdy neslyšel nějakého nakladatele říci: Jste dobrý autor, ale naše stáj je už plná, na víc nemáme kapacitu. Proč tomu tak je?

To je fůra otázek. Začnu s těmi stájemi. Těch hřebců a klisen je příliš málo, aby mohly být plné. V Čechách se vydavatelé o komerčně úspěšné autory, kterých je asi sedm, přetahují. Mít je všechny je nemožné, protože stavovská čest autorům často nedovolí opouštět své nakladatele. Já jednoho takového charakterního úspěšného autora v Pasece mám, a to je Petr Šabach. Proto v tak malé zemi vytvořit silnou stáj, aby mohl člověk někoho odmítnout, nelze. Tady se stáje teprve tvoří a česká literatura je malá literatura, ve srovnání s německou či francouzskou. My se můžeme srovnávat tak s dánskou literaturou…

… a tam mají jen jednoho současného světově úspěšného autora, Petera Høega…

… u nás není skutečně tolik dobrých autorů, abych mohl někoho odmítnout. Naopak, všichni nakladatelé pořád hledají a jsou rádi za každý trochu výjimečný rukopis. Většina rukopisů je vyprávěcích a chybí jim originální jazyk a taky humor. Na druhou stranu je řada knih, která by měla vyjít, i když má jen 500 nebo 600 čtenářů. To je u malých literatur běžná skutečnost.

A jak je to s tím servisem?

Servis samozřejmě poskytujeme, na veletrh do Frankfurtu jezdíme, já dokonce rád – nevynechal jsem od roku 1990 ani jeden. Květa Legátová již vyšla německy, holandsky, polsky, francouzsky, italsky, španělsky, chorvatsky a slovinsky. Europeana Patrika Ouředníka taky v mnoha jazycích. Ten si ale některá práva zařizoval sám. On je prima, ale umí všechno nejlíp sám, takže jsem se pro něj stal zbytným. Petr Šabach vyšel francouzsky, maďarsky a chorvatsky. Petr Jarchovský japonsky. Snažíme se prodávat i práva mladých autorů. Je to však děsně obtížné s tou češtinou. Kupodivu ji skoro nikde neumějí. Kolik myslíte, že u nás vyšlo knih přeložených z gruzínštiny nebo lotyšštiny. A v jakých nákladech. Autorská čtení u nás nemají tradici, ale v poslední době se to zlepšuje. Autogramiády děláme často, zejména v Knihkupectví Fišer.

 Jakou strategii volíte pro tvorbu portfolia vašich autorů? Přemýšlíte o tom vůbec v těchto souvislostech? Kolik můžete mít těch exkluzivních autorů a kolik potřebujete mít těch, které se prodávají hodně?

Skutečně úspěšných autorů je, jak jsem říkal, málo, takže ta nakladatelství, která mají štěstí, mají úspěšného autora alespoň jednoho. Pluháček má Viewegha, my máme Šabacha, Motto mělo Pawlovskou, nebo Pawlovská má Motto, paní Kopecká má Sommerovou atd. Slávka Kopecká je přesně ta nakladatelka, o kterých jste hovořil: Její portfolio tvoří herci. Paseka má stáj vynikajících historiků, ale neříkám tomu stáj, spíš tým. Ti „hřebci“ a „klisny“ se k jejich vědeckým titulům moc nehodí.

V jaký moment jste se rozhodl začít s nakladatelováním? Pamatujete si na to?

Že budu nakladatelem, jsem se rozhodl už za komunistů někdy v letech 1983 až 5. Chodil jsem po Praze a vybíral jsem si domy, do kterých bych nastěhoval nakladatelství “až bude po válce”. V té době jsem pracoval jako redaktor v malém Středočeském nakladatelství, které sídlilo u Prašné brány v Praze, a snil jsem o tom, jak se jednou osamostatním, že budu vydávat, co chci a nebude mi do toho mluvit žádný stranický orgán. Chtěl jsem zkrátka svobodnou práci, ta je fascinující.

A kdy jste skutečně začal?

Dne 9. prosince 1989.

To jste byl nejrychlejší…

Byl jsem první. Petr Šabach říká, že bejt druhej je prima, ale bejt první, je o hodně lepší. A vzniklo to tak, že na kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy (postava z Váchalova románu), latinsky: Societas contraalkoholika doctoris Řimsae, jsem vyhlásil nakladatelství Paseka za založené. A bylo to. Nakladatel Paseka, to je také pseudonym z Váchalova románu. Na ty kongresy chodilo tak dvacet až padesát lidí, pili jsme pivo a klábosili. O Váchalovi, boji proti alkoholismu, dialektickém materialismu. Většinou takový poučený inteligentní bláboly. Bylo to strašně fajn. Pomáhalo to přežít. Všude okolo jsme poslouchali a četli různé pitomosti, na fakultě, v rádiu, v novinách. Utahovali jsme si z nich, bylo to velmi osvobozující. Utvrzovali jsme se, aniž jsme o tom věděli, že se dá přemýšlet i jinak.

Kdo tam chodil?

Zakladateli byli v roce 1972 Jirka Kaše, kunsthistorik, který nyní učí v Litomyšli na restaurátorské škole, a Jula Hůlek, muzikolog, který pracuje v Národní knihovně. To jsou kamarádi, kteří mě přivedli ke Krvavému románu, a ten určil celý můj osud. Všechno, co souvisí s tímto nakladatelstvím, souvisí s Krvavým románem. Vlastně jsem nakladatelství založil jen kvůli tomu, abych mohl vydávat Váchala, pak ale přišli přátelé, hlavně historici, a ti to posunuli úplně někam jinam.

Vraťme se do roku 1990: V tom roce jste vydal jen Krvavý román?

Ve stejném roce ještě vyšel Ladislav Klíma a astrologický kalendář dalšího řimsologa Víti Čížka, Úsporná kuchařka… tedy jak je vidno, dělali jsme i ptákoviny. Zároveň jsme s Petrem Šabachem, s kterým jsem se znal již od osmdesátých let z hospod, domluvili, že budu jeho vydavatelem.

A první jeho kniha u vás byla která?

Ta nejúspěšnější: Hovno hoří. Nad tím rukopisem jsme dlouho seděli a nevěděli, jak ji nazveme. V jeden moment povídal, víš, já mám takový pracovní název: Hovno hoří. Mně se hned líbil a říkal jsem: Petře, to je geniální. On se bránil: Prosím tě, co by tomu řekla Andulka a děti, kterým tenkrát bylo mezi deseti a patnácti lety. A tahle kniha udělala Šabacha, protože většina lidí se bála název vyslovit a místo toho říkala: Dejte mi toho Šabacha.

Kolik jste této knihy prodali?

Do teď tak asi 70 000 exemplářů. Pravda, je to za sedmnáct let. Ale prodává se stále. Pelíšky tomu sice trochu pomohly, ale i bez nich bylo tenkrát prodáno asi už dvacet tisíc.

Michael Viewegh nedávno řekl, že každý film mu prodá navíc asi 20 000 kusů, jak to bylo u pana Šabacha?

Je to možné, že to bylo také tak.

Dobrá, na začátku byl Horáček, Váchal a Šabach a jak se k tomu dostali historici?

K těm jménům bych právě přidal Pavla Bělinu, Petra Čorneje, Jana P. Kučeru a další desítky se doufám neurazí, že z toho rozhovoru nevznikne telefonní seznam.

Ale jak jste se seznámil s touhle partou?

Jednou, v roce 1991, jsme šli s Jirkou Kašem Liliovou ulicí na Starém Městě, a tam na konci, na Betlémském náměstí, byla hospoda U Betlémské kaple. A protože bylo horko a měli jsme žízeň, zaskočili jsme si na pivo. U jednoho stolu seděl hlouček lidí, některé jsem znal, a to byl právě kroužek historiků. Navíc kromě těch, které jsem jmenoval, tam byli ještě Jirka Rak, Jarda Hrbek, Petr Mareš, Dagmar Moravcová a další a když jsem si k nim přisedl, zrovna se dohadovali o tom, že se jim cosi nelíbí na jakém si pedagogickém nakladatelství a že chtějí vydat učebnici historie. Někdo z nich nad tím pivem povídá: Heleďte, kluci, vždyť Láďa má nakladatelství. Já mlčel a po chvíli někdo povídá: Vzal bys to? Řekl jsem: Jo – samozřejmě.  Pak jsme se začali bavit o honorářích. Zeptal jsem se, kolik budou chtít procent. Oni procenta tvrdě odmítli, že chtějí paušál, že na ty mé kapitalistické triky neskočí. Chtěli tři tisíce za arch. Kdybych jim dal jenom ty tři tisíce, tak by mě všechny honoráře vyšly na 30 000. Mně se to zdálo málo, a tak jsem jim slíbil navíc šest procent. Nechtěl jsem je obrat. Oni se smáli a říkali, jestli chceš, tak přidej.

Kolik se té knihy prodalo?

Asi 200 000, takže jsme na knize vydělali víc než milion (dnes je to režie nakladatelství na měsíc, tenkrát to stačilo na rok). A přesto, že jsem jim přidal, tak měli někteří pocit, že mohli vydělat víc. Už nechtěli nic slyšet o tom, že jsem jim nabízel od samého počátku podíl v procentech. Řekli si tehdy běžnou vyšší částku, kterou platila státní nakladatelství za komunistů.

Tady nikdo není ještě ochoten přiznat vám odměnu za riziko podnikání, nepočítá náklady na výrobu a distribuci, redakci a spočítá si jen rozdíl mezi cenou a honorářem… Ani nechce vědět, že na řadě knih se dlouho prodělává…

Bohužel, je to tak.

Pak jste ještě otevřel u Vinohradského divadla v Praze prodejnu…

Copak prodejna, v tom mém podnikání byla ještě jedna významná věc, a to hospoda Paseka, kterou jsme vybudovali z bývalého divadelního klubu hned vedle naší prodejny, založené asi o rok dříve v roce 1991. To bylo pro mé nakladatelování strašně důležité.

A proč právě hospoda?

Ta byla strašně důležitá, protože tam začali nejdřív chodit všichni emigranti, rozhlasáci, novináři, televizáci, grafici, ba i politici. Chodíval tam Jan Ruml, Václav Havel tam představoval své knihy, stůl tam měli výtvarníci, historici a tohle bylo pro mě velice výhodné. Stačilo mně chodit od stolu ke stolu a sbírat náměty. Právě díky této hospodě se zrodily Dějiny Prahy i ty Velké dějiny. Svou kancelář jsem využíval jen poránu na pár telefonů a zbytek se vyřídil v hospodě.
Důležitá byla i pro styk s novináři: když neměli o čem psát, přišli za mnou a já jsem jim dal buď nějakou knihu na recenzování, nebo rozhovor. Byl jeden čas, kdy se mnou vycházely rozhovory každý týden. Na takovou reklamu bych nikdy neměl peníze.

A ta hospoda vydělávala?

Kdepak, prodělávala… Někteří číšníci kradli, jiní to zas neuměli, ale jestli prodělávala třicet tisíc měsíčně, stejně se to vyplatilo: za ty peníze bych nikdy takovou reklamu nekoupil. Bohužel pak dům koupili Italové a dali mi výpověď. Dnes je v těch místech vjezd do garáže.

Vy jste neuvažoval o tom otevřít jinou?

Uvažoval, ale když byl u mě Vladimír Pistorius jako ředitel, tak mně to rázně rozmluvil. Tvrdil, že u nakladatelství nemusí být nutně hospoda.

Obrátím list: Proč máte za názvem Paseka domicil: Praha - Litomyšl?

Do Litomyšle jsem se dostal přes Váchala. Když jsem vydal Krvavý román, tak mně doktor Martin Machovec napsal, že v Litomyšli je dům, který je popsaný v Krvavém románu a patřil kdysi Josefu Portmanovi, a že Váchal pro majitele zdi domu skutečně vymaloval, jak je to v románu popsáno. V knize je ale samozřejmě nakreslený jiný dům. Zajel jsem tam a zjistil jsem, že tam jsou nádherné nástěnné malby, ale v dezolátním stavu. Začal jsem se pídit po tom, komu dům patří, a zjistil jsem, že Národní galerii. Ta na opravu neměla peníze, tak jsem jim nabídl, že dům opravím sám, když mi ho prodají. Postavilo se za mě město, respektive pan starosta Brýdl, který mi dal doporučení. Díky tomu jsem dům koupil a všechny peníze, které jsme tenkrát vydělali na Tarzanovi, jsem dal do rekonstrukce domu a maleb. Jak pak někdo napsal: Silný chlapík z pralesa zachránil Váchalovy malby.

Kolik jste prodali Tarzana?

Prvního dílu 120 000 a těch dílů je 24. Náklad samozřejmě klesal, až jsme skončili někde u dvaceti tisíc, což z dnešního pohledu je i tak moc. Tenkrát se nám zdálo, že je to málo.

Jak jste tenkrát kalkulovali?

Samozřejmě jinak, než dnes. Když jsem u něčeho tušil, že prodám přes sto tisíc, tak jsem si řekl, že mi stačí z každé knihy koruna.

Tenkrát jste chtěl korunu, a dnes chcete kolik?

Knihy kalkulujeme tak, aby se při prodeji sedmdesáti procent vyrobeného nákladu zaplatily peníze vložené peníze do výroby. Přitom je hodně knih, kterých se ani tolik neprodá. Kdybyste kalkuloval jen desetiprocentní zisk, tak byste neměl na mzdy, na elektřinu, na telefony, na nic.

A jak uvažujete o prodeji celkového nákladu? Do kdy ho chcete mít vyprodaný?

Takhle já moc neuvažuji. Když byl u nás v nakladatelství Vláďa Pistorius, chtěl, aby knížka byla prodaná do tří let. Já si naopak myslím, že knihy na skladě mohou ležet klidně deset, patnáct let. Po jeho odchodu již nedáváme skoro žádné knihy do výprodeje, do Levných knih.

Pokud máte své levné sklady, třeba mimo Prahu, tak je tohle asi výhodnější strategie…

Sklady mám stejně drahé jako každý jiný. Máme dobrou vlastní distribuci, tak umíme prodat i starší publikace. Většiny knih je nesmyslné se zbavovat ve výprodejích a pak je po letech složitě vydávat znovu.  Dobré knihy mají být k mání vždycky, nemají se nikdy vyprodat.

A když se vrátíme do Litomyšle?

Nejprve jsem v pražských hostincích, školách a institucích začal hledat restaurátory, kteří by chtěli za kamarádské ceny malby opravit. A pak jsem musel přestavět celý dům: dát ho do původního stavu bylo mnohem dražší než restaurování maleb. Bylo třeba nechat podle fotografií vyrobit repliky oken, dveří, musel jsem nechat udělat nové stropy atd.

A dnes je v tom domě co?

Museum Josefa Váchala, které bude mít v tomto roce patnáct let výročí…

A za rok budete mít výročí nakladatelství…

Já mám stále nějaká výročí, protože jsem toho založil tolik, že na každý druhý rok nějaké připadne.

Co jste tedy ještě založil? Co budete oslavovat?

Tak ještě máme knihkupectví v Litomyšli, v České Třebové, filmovou společnost Fragonard (točili jsme na osmičku němý Krvavý román – ještě za komunistů), ochotnický divadelní spolek Filigrán v Litomyšli…

Kolik knihkupectví vlastně máte?

Po převzetí knihkupectví Fišer v Kaprově ulici v Praze jich máme pět. V Praze ještě na Vinohradech a jedno malé v Hostinném, ale to je jen knihkupectvíčko.

A jak jste přišel na ta místa? Člověk by řekl, že budete zakládat prodejny spíš ve velkých městech.

Litomyšl je kvůli Váchalovi, Praha je také jasná, v České Třebové jsem ho zase knihkupectví otevřel pro svou starší dceru, když odmítla jít studovat na vysokou školu. A v Hostinném tu prodejničku vlastní moje kamarádka ze studií, chtěla mít v domě cosi jako kulturní instituci. Knihkupectví v Hostinném, tak sotva uživí jednoho zaměstnance.

Uvažujete o otevření dalších prodejen?

Ne, vůbec ne! To, že jsem převzal knihkupectví Fišer, souvisí s mým dlouholetým přátelstvím s Bohoušem (knihkupec Bohumil Fišer, zemřel v srpnu 2007, pozn. red.). Chtěl jsem ho uchovat v tom nóbl stavu, jak ho on celý život vedl. Jinak bych neměl důvod si přidělávat práci. Už mám pocit, že jsem toho udělal dost.

Vraťme se k vašemu edičnímu programu: Vy již několik let vydáváte mnohadílnou řadu českých dějin. Jak se zrodil tento nápad?

Tato řada se zrodila logicky z dvoudílných Dějin Koruny české a Dějin Prahy a z Dějin evropské civilizace. Zase to vzniklo v hospodě, kde jsem seděl s historiky a někdo řekl, nechtěl bys příště třídílné, trochu tlustší české dějiny? A já povídám: co třídílný, pojďme udělat alespoň šestidílný. Pak se z toho zrodily tzv. tuctové dějiny. Dnes už je jich dvanáct vydáno a ještě nám jich asi pět nebo šest zbývá. Celkem jich bude asi osmnáct nebo devatenáct.

A jak se prodávají?

Velmi dobře. Prvních dílů je prodáno kolem osmi, devíti tisíc. Hned se vždy prodají tak tři tisíce a zbytek postupně. Dva díly: jedničku a pětku jsem dotiskoval. Český národ má o své dějiny velký zájem, pak že nejsme vlastenci! Problém je spíš s autory. Z některých to nejde vypáčit a budu se muset s nimi rychle rozejít.

A kdy se můžeme těšit na poslední díl?

To neumím říct, protože někteří autoři mají již deset let propadlou smlouvu a strašně se diví, že je honím, aby rukopis odevzdali. Doba tří mušketýrů je už dávno pryč a dané slovo či smlouva jsou pro některé lidi prázdnými pojmy. Hodně za to může minulá a současná politika. Dost již o věcech neblahých.

A jak se zrodil nápad vydat Ottův slovník naučný?

Vždycky jsem si myslel, že by bylo užitečné takový slovník vydat, ale všichni mně to rozmlouvali. Doopravdy všichni, nenašel jsem jediného člověka, který by se mnou souhlasil. Bohouš Fišer, když jsem se ho zeptal, kolik by jich prodal, mi řekl: Snad dva. Pak jich prodal 200. Slovník jsme nakonec vydali proto, že přišel Milan Gelnar z Arga a říkal, víš já bych se do toho taky pustil, i když se mi taky všichni smějí, že jsem blázen. Pak se zamyslel a povídá, co kdybychom se dali dohromady a riziko rozložili. A tak jsme si plácli. Ale podnikatelsky to bylo šílené riziko. Vím, že v jednu chvíli jsem si spočítal, že bychom na tom mohli tratit až osm milionů. To nevím, kde bychom je sebrali. Nakonec jsme na tom oba vydělali. Já z toho několik let živil tak zvanou hochliteratur.

A kolik jste jich prodali celkem?

Prvního dílu asi 10 000 a v průměru tak asi 8 000. Nejvíc se ale prodalo 17. dílu, čert ví proč. To se nedá vysvětlit.

Zapomněl jsem na nějaký váš velký projekt?

Ne, jen jsme nezmínili moje malé radosti jako například kvazioperu podle Krvavého románu Josefa Váchala. Tu jsme nastudovali s ochotnickým souborem v Litomyšli a předvedli ji i na Smetanově Litomyšli. Ale největší moje drobná radost byla asi ta zmíněná hospoda.

S jakou distribuční firmou pracujete?

Původně jsme asi čtyři nakladatelé založili distribuční firmu Kolportér, ale ta se pak rozpadla: Společník Milana Gelnara Jirka Michek založil Kosmas a já si založil také svoji distribuční firmu. To se vyplatí, protože distributoři si berou kolem čtyřiceti procent z prodejní ceny a hlavně stále mohu nabízet celý sortiment: Běžné distribuční firmy berou jen novinky, a jakmile je nějaká kniha čtrnáct dnů stará, už je nezajímá.

Na to jsem se vás chtěl zeptat: Proč v Česku každá kniha knihkupce zajímá jen čtrnáct dní? Proč tomu není jako v zahraničí, kde dobré knihy musí být na pultech léta?

Důvod je prostý: knihkupectví jsou malá a knížek je strašně moc. Všechny knihy se jim do krámu nevejdou, snad. Jakmile dají knihu do regálu v zázemí, už se nikdy neprodá a často ani nenajde. V dobrých knihkupectvích, jako u Fišera, si ale můžete jakoukoliv knihu objednat a do tří dnů ji máte.

Jaké máte plány?

Teď bych nejprve rád dotáhl do konce Velké dějiny a pak bych ještě chtěl víc vydávat Váchala. Hodně mě také baví nová edice Zmizelá města. Těch už máme hotových pětadvacet. Píší je především archiváři, a to jsou báječní lidé.

A zeptám-li se na prózu a literaturu faktu, čím nás překvapíte?

Jakubu Katalpu považujeme za objev. Píše trochu feministicky, přibližuje čtenáři ženské sexuální myšlení. A po prvotině, která byla nominovaná na Magnesiu literu, napsala novou knížku, Petr Šabach přinese rovněž nový rukopis. Také Luboš Martínek je nominován na cenu Magnesia litera. Noví autoři toho sice moc neprodají, tak čtyři sta, pět set výtisků, ale nejsem tu jen od vydělávání peněz. Rád peníze utrácím, a protože kromě pár pivních posezení žádnou finančně náročnou zábavu nemám, utrácím za knihy. Ale první je uživit se. To znamená sebe i všechny spolupracovníky. Jinak jde celá báječná práce-zábava do háje.

Kolik máte redaktorů?

Tři plus externí.

Kolik vydáváte knížek ročně?

V posledních letech 80 až 100.

Celkem zaměstnáváte kolik lidí?

I s knihkupectvími přes třicet, když budu počítat i externisty, grafiky, překladatele a autory (ti se však samozřejmě živí i jinde) tak je to hodně přes stovku.

Vy jste sám nikdy nepsal?

Ne, to mě nikdy nenapadlo, ani na filozofické fakultě. Zkoušel jsem napsat dějiny Paseky, ale napsal jsem jen pár řádek, když jsem zjistil, že utíkám do dětství, tak jsem domluvil s Ivetou Coufalovou, historičkou, která pasecké dějiny na základě rozhovorů napíše za mě. Napsal jsem podle Váchala libreto opery Krvavý román a v osmdesátých letech pár textů pro skupinu Libý Květoň; pouze ptákoviny.

Ohlédněme-li se zpětně na těch bezmála dvacet let, co máte nakladatelství, jaké trendy jste zaznamenal v prodeji knih?

Na samém počátku se prodalo všechno: Od Káji Maříka až po nejhlubší filozofii. Náklady se pohybovaly od deseti tisíc do sta tisíc. To trvalo tak do roku 1991 až 1992. Dneska se nejlépe prodávají historické knížky a levné čtivo, kterému se říká brak. Ten se prodává vždycky stejně a dobře. V XIX. století krvavé romány, pak přišly na zlomu století milostné romány, červená knihovna, rodokapsy, a to se čte dodneška: v tramvaji, v práci i v posteli. Milé je, když se mezi čtivo připlete i lepší literatura, tak ta je pak jediná úspěšná. Mezi tyto úspěšné autory patří Viewegh a Šabach. V první půlce devadesátých let se začaly zvyšovat náklady na výrobu, a tím se knihy dostaly do známé cenové spirály, v níž jedno podpírá druhé.

Měl jste jako mladík nějaký vzor mezi starými nakladateli, jako byli pánové Vilímek, Otto, Štorch-Marien, Borový, Topič atd.?

Pocitově jsem tíhnul k Borovému, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Asi proto, že jsem zamlada rád četl Čapka, a toho on právě vydával. Ale jinak jsem žádný vzor neměl.

Každá doba měla svůj vrcholný román: komunisté měli Občana Brycha, šedesátá léta Zbabělce, Žert a Sekyru, sedmdesátá léta Dotazník a Inženýra lidských duší… Existuje nějaký takový ikonický román, který by byl charakteristický pro devadesátá léta?

Nic mě nenapadá. Možná to jednou bude Hovno hoří a Báječná léta pod psa, ale to jsou texty jen pro české publikum, nikoho jiného to nemůže zajímat.

Myslíte si, že jsou dnes knihy drahé?

Ne. Knihy, co já pamatuji, stály vždycky deset piv. Když stálo pivo 1,20 Kčs, stály knížky 12 Kčs, a teď, když stojí pivo 35 Kč, stojí knížky 350 Kč. A brožované knížky máte za cenu deseti desítek, to znamená za těch 180 až 200 korun. Tohle není vtip, já tomu věřím.

Myslíte, že někdy knihy zaniknou, až bude třeba elektronický papír?

Spíš bych řekl, že zanikají ta nová média, jako jsou magnetofony, videa, pak přišly CD disky a ty také již pomalu odcházejí. Nebo vzpomeňte na faxy, diskety v počítačích, to všechno fungovalo jen chvíli. Dřív než knihy zanikne televize. Knihy jsou věčné a taky se prodávají stále stejně. Všichni se mi smáli, když jsem se nedávno rozhodl vydat Poupata z první republiky ilustrované paní Fišerovou-Kvěchovou a sotva se to objevila na pultech, byla v žebříčku nejprodávanějších knih a prodali jsme jich 8 000 kusů. O knihy nemám strach.

(2007, psáno pro časopis Euro.)

 

Právě se děje

Další zprávy