Když Miloš Zeman nastoupil na Hrad, byli rektoři prvními, kdo se postavili na odpor jeho mocenské expanzi. Revoltu zahájil už před prezidentskou volbou rektor Masarykovy university Mikuláš Bek, když v čase kampaně nevpustil čestného předsedu SPOZ Miloše Zemana na akademickou půdu a prezident ho za to nepozval na hradní oslavy 28. října. Což Mikuláše Beka neodradilo od toho, aby zkritizoval prezidenta a premiéra za jejich bojkot inaugurace ukrajinského prezidenta nebo podráždil prorusky naladěné politiky nabídkou profesorského místa vyhozenému ruskému historikovi Andreji Zubovovi.
Jste původně muzikolog. Znamená to, že uznáváte vážnou hudbu, operu, ale lehčí žánry jsou už pro vás nevědeckou disciplínou?
Ne, ne. Patřím už ke generaci, pro kterou rozdělení na vážnou a lehčí hudbu bylo mnohem méně důležité. Až do generace mého otce ale platilo, že lidé, kteří poslouchali vážnou hudbu, ve valné většině neposlouchali nic jiného. My, co jsme se narodili v šedesátých letech, jsme se už na gymnáziu vyhraňovali spíš proti komerčnímu vkusu v populární hudbě, poslouchali rock, alternativní scénu, sledovali Jazzovou sekci i její bulletin Jazz.
Zkoušel jste také hudbu komponovat?
Snažil jsem se. Ale je to hrozně kruté řemeslo. Dokázal jsem si osvojit základy skládání a zřejmě bych to uměl. Ale už mi není dáno ono políbení, co máte od pánaboha, aby se to přehouplo do něčeho navíc.
Tvrdíte, že pro funkci rektora může být muzikologie dobrou průpravou, protože „v hudbě se setkáváte v krystalicky čisté podobě se všemi stránkami lidské povahy.“ Co jste tím myslel?
Když se ponoříte do Beethovenovy klavírní sonáty, tak se k ní můžete neustále vracet a vždycky objevíte něco nového. I když proniknete do hudební struktury a část toho si umíte vysvětit, je tam vždycky něco, co už si vysvětlit nedokážete. A to buď přijmete, nebo ne. Hudba vás učí pokoře před věcmi nepochopitelnými. Což je dobrá průprava pro rektorství, které je z největší části naplněno jednáním s lidmi. A je dobré neočekávat od lidí, že jsou racionální bytosti. Což někdy očekávají někteří moji kolegové s techničtější průpravou.
Nalézáte v dílech skladatelů například hudební obrazy lži nebo úskočnosti?
To určitě ano, jen kolik najdete v operách padouchů. V Mozartově Cosi fan tutte, když nějaká postava lže nebo s někým manipuluje, tak v tom místě skladatel záměrně nasadí určitým způsobem zkonstruovanou sonátovou floskuli.
Blíží se státní svátek. Chystáte se 28. října na Hrad?
Pokud budu pozván, tak samozřejmě půjdu. Rektoři tradičně chodí v den výročí vzniku státu na Hrad. Tyhle věci jsou součástí rolí, do nichž jsme byli zvoleni.
Když se loni prezident urazil a na Hrad vás nepozval, z osmadvaceti rektorů dorazili jen čtyři. Taková solidarita nebývá v naší společnosti tak úplně obvyklá.
Na akademické půdě by prostě byla velká hanba, kdyby to tak nebylo. Akademická obec musí mít svoje sebevědomí, svůj standard chování. A být na chvíli v roli jejího reprezentanta – to na vás klade určité nároky.
V čem hlavně?
Ten úřad hrozně zavazuje. Jednak se na vás dívají kolegové, kteří si vás vybrali. A pak odněkud shůry vaši předchůdci. Když jdete po chodbě s obrazy minulých rektorů nebo kolem pamětní desky se seznamem prvorepublikových profesorů, z nichž mnozí byli pronásledováni, skončili v koncentračním táboře, jako by k vám promlouvali. Takže i kdybyste chtěli zakolísat, nesmíte. Vysokoškolské prostředí by mělo ctít tradici sebevědomé obce, která historicky byla samosprávná a podléhala jenom králi.
Když jste nepustil prezidenta na univerzitu, tak zazněl argument, že pochybujete o svobodné vůli a schopnosti studentů přebrat si vystoupení prezidenta po svém. Není na tom něco?
O schopnosti studentů kriticky se vyrovnat s vystoupením jakéhokoliv politika včetně prezidenta nepochybuji. Ale kdybych připustil přednášku čestného předsedy jedné politické strany, tak bych považoval za nezbytné dát stejný prostor všem ostatním předsedům. To nešlo zvládnout. Což neznamená, že bych bránil odborným přednáškám politiků v jiném období. Ale o to většinou tak velký zájem nejeví. Teprve až se blíží volby, jejich zájem o vystoupení na půdě univerzity prudce vzrůstá.
Jmenování profesorem by nemělo být doživotní, ale vázané na působení na konkrétní univerzitě. Náš systém, podobný udělování doživotních šlechtických titulů, profesorům zaručuje významné postavení, ačkoliv jejich výkon tomu nemusí vůbec odpovídat.
Když se prezident snažil přenést jmenování profesorů na ministra školství, pak na předsedu Senátu, napsal jste, že by profesorský titul neměl udělovat nikdo z ústavních činitelů, ale univerzity samotné. Proč?
Protože je to normální praxe ve většině zemí. My si pěstujeme tradici z dob Rakouska-Uherska, kdy profesory jmenoval císař pán a posléze prezident republiky. Tehdy ale postavení profesorů bylo jiné. Univerzity neměly právní subjektivitu, profesoři byli vysokými úředníky státu. Dnes jsou univerzity právnickými osobami. Měli bychom přejít k běžnému evropskému modelu. Včetně toho, že profesura bude vázána na působení na univerzitě, která vám titul udělila. Když univerzitu opustíte, pak už nejste profesor.
A to je podle vás dobře?
Určitě. Dává to věci potřebnou dávku civilnosti. Klade to na vás nároky, abyste si udržel vysoký standard. Ale ten náš systém, podobný udělování doživotních šlechtických titulů, vám zaručuje významné postavení, ačkoliv váš výkon tomu nemusí vůbec odpovídat.
Nakonec právo jmenovat profesory zůstalo prezidentovi a rektoři jsou spokojeni. To jsou tak oslněni hradním ceremoniálem, přestože ho Miloš Zeman zdiskreditoval, když bez vážné příčiny odmítal jmenovat Martina Putnu?
Patrně převládl názor, že když jsme na něco zvyklí a není to úplně nefunkční, tak nemá smysl to měnit. Podle mě ale jediné bezpečné řešení z hlediska autonomie vysokých škol je ponechat celý proces jmenování profesorů na půdě univerzit.
Prohlásil jste, že všichni členové akademické obce mají občanská práva se politicky angažovat - kromě rektora. Proč ne rektor?
Rektor má mnohem víc příležitostí prezentovat své názory než jiní členové akademické obce. Je to akademik, jehož si kolegové vybrali, aby dočasně řídil a spravoval jejich záležitosti. Proto by neměl své postavení zneužívat k účelům, které nesouvisí s univerzitou.
Právě vy jste ale dokázal slušně rozbouřit politickou scénu.
Ta hranice samozřejmě není ostrá. Rektor je povinen vstupovat do politické debaty, která se týká postavení univerzit, vysokoškolské politiky a všeho, co souvisí s širším posláním univerzity. Do širšího světa politiky by měl vstupovat jen za situace, kdy jsou ohroženy základní hodnoty demokratického uspořádání státu.
Váš kamarád a předchůdce Petr Fiala se vrhl do politiky po hlavě v úmyslu zachránit ODS. Cosi o tom myslíte?
Existuje taková veselá opera brněnského skladatele Josefa Berga Eufrides před branami Tymén, kde se říká: Svíjet se pod koly dějin hraničí někdy s povinností. - Tím nechci komentovat jeho šance na úspěch.
K ničivému propojení mezi politickou a akademickou půdou došlo v Plzni na právnické fakultě, která sloužila politikům a vysokým státním úředníkům jako rychlokurz na vysokoškolské vzdělání. Může se něco takového opakovat?
Žijeme v normálním světě. I mezi akademiky se najdou podvodníci, porušující stavovskou čest i zákony. A univerzity musí mít mechanismy, jak se jim bránit. Důležitá je ale změna atmosféry. Když chcete dělat úspěšnou politickou kariéru ve Spojených státech, musíte mít vystudovanou dobrou vysokou školu. Počet absolventů Harvardu mezi politiky je poměrně vysoký. Pokud si u nás lidé začnou všímat, jakou školu a jak rychle kdo vystudoval, bude to varování pro politiky. A pochopí, že vystudovat třeba na pobočce nepříliš renomované vysoké školy někde v pohraničí není pro jejich kariéru zrovna to pravé.
Máte ambici, aby vaše univerzita byla takovým Harvardem pro politiky i jiné profese?
Tak ona má už k lecčemus našlápnuto. Byli jsme zřízeni jako druhá česká univerzita a Karlova univerzita má proti nám výhodu dlouhé historie. Navíc, když se z okna pražské filosofické fakulty díváte na Hradčany, tak musíte například pro přitáhnutí zahraničních studentů dělat výrazně méně než my s výhledem na Špilberk. O to víc se musíme snažit. Například naše právnická fakulta má skvělou pověst.
Připadá mi, že se znovu otevírá zásadní spor o orientaci této země. A že se zase vynořují staré nebezpečné iluze z let 1945 nebo 1968 o našem státě jako nějakém mostu mezi Východem a Západem.
Kdy jindy by měl rektor vstupovat do politiky než v otázce navyšování rozpočtu pro vysoké školy? Ale všiml jsem si, že vy jste v tomhle poměrně zdrženlivý.
Protože je mi úplně jasné, že žádná z vlád, ať již pravicová,nebo levicová, nebude mít politickou vůli přisypat do vysokého školství dostatečné peníze. Jelikož budou čelit jiným požadavkům, z nichž některé mohou být z celospolečenského pohledu skutečně důležitější.
Které to jsou požadavky?
Hlavně řešení problému stárnutí, díry v důchodovém systému. Tedy problémy lidí, kteří si už většinou sami nemohou pomoci. Proto mi přijde fér zatížit nějakou rozumnou spoluúčastí, například formou zápisného, generaci studentů, kteří si v budoucnu mohou ještě sami vydělat. Nevidím jinou cestu za situace, kdy už jsme jednou na vysoké školy pustili přes padesát procent kohorty devatenáctiletých, což je ovšem srovnatelné se situací v ostatních vyspělých zemích. Těžko teď nějaká vláda může přijít s tím, že na studia vezmeme třeba jen každého pátého maturanta.
Nicméně ministr Chládek tvrdí, že vysoké školství je přebujelé, je třeba to proškrtat, včetně počtu studentů.
To jsou právě paradoxy naší politiky. Máme pravici, která se po prvním větším protestu studentů vzdala školného. A levici, která by chtěla omezovat přístup ke vzdělání. Přitom každá moderní levice razí program rozšiřování přístupu ke vzdělání, protože v tom vidí cestu k emancipaci a zlepšení životních šancí svých voličů.
Když byl historik Andrej Zubov vyhozen z Moskevského institutu mezinárodních vztahů za kritiku ruské anexe Krymu, nabídl jste mu profesorské místo. Co vás k tomu vedlo?
Připadalo mi na místě solidarizovat se s kolegou, který přišel o práci kvůli kritice režimu. Když čeští učitelé v osmašedesátém odcházeli do emigrace, jejich západní kolegové jim nabídli místa na univerzitách. Proto mi připadá, že české vysoké školy mají závazek zachovat se stejně vůči ruským kolegům, pokud budou vyhazováni kvůli svobodnému názoru.
Uvažoval jste o tom, že tímhle gestem popudíte řadu našich prorusky naladěných politiků?
Zvažoval jsem, zda už nepřekračuji hranice politického angažmá rektora. Ale tady jde o akademické svobody. Ale trochu také o základní demokratické hodnoty i národní zájmy. V takovém případě je rektor povinen vykročit z relativně útulného závětří akademické pozice. Vím, že se pohybuji na hraně a můj postoj polarizuje pohled na univerzitu. Ale tahle univerzita se jmenuje Masarykova. A byl to právě prezident Masaryk, jenž přišel s programem pomoci ruským emigrantům, kteří uprchli do Československa po bolševické revoluci.
Nicméně profesor Zubov vaši nabídku odmítl.
To je něco, čeho lituji, ale zároveň si toho strašně cením. Řekl mi, že by považoval za zbabělost, kdyby teď odešel z Ruska. I když si je vědom rizik, která jsou s tím spojena. Nejen pro něj, ale pro celou jeho rodinu. Takového postoje jsou schopni lidé, kteří mají pevné rodinné zakotvení v ruské tradici a zároveň jsou přesvědčenými liberály. A Zubov je typický „západnik“, který má mezi předky i bělogvardějské generály.
Jak vůbec vnímáte postoje představitelů našeho státu k dění v Rusku a na Ukrajině?
Snažím se je nekomentovat. Mým komentářem byl ten Zubov.
Nicméně na Facebooku jste napsal, že ignorování inaugurace ukrajinského prezidenta českými ústavními činiteli je skandální selhání.
To je selhání v první řadě toho úřadu. Prezident nebo premiér prostě mají některé závazky. A k nim patří nutnost zúčastnit se inaugurace prezidenta země, která je téměř v našem sousedství, ze které pochází naše největší minorita kromě Slováků. A zodpovědný státník nemůže takovou elementární povinnost zanedbávat z důvodů nějakého politického oportunismu.
Nejen někteří politici, ale nemalá část veřejnosti vykazuje zvláštní vstřícnost vůči Putinově Rusku. Kde se to tady vzalo?
Možná jsme si v posledních pětadvaceti letech málo připouštěli, že jsou mezi námi lidé, kteří mají ze západní společnosti strach. A teď se víc než kdy jindy otáčí k Východu. Připadá mi, že se znovu otevírá zásadní spor o orientaci této země. A že se zase vynořují ony staré nebezpečné iluze z let 1945 nebo 1968 o našem státě jako nějakém mostu mezi Východem a Západem.
Máte obavu, jak tenhle spor dopadne?
Ne, že bych nespal, to ne. Ale ono to začíná vypadat, že skutečně máme dvacetileté cykly klíčových rozhodování. Už dlouho je zřejmé, že se v krizi ocitl polistopadový režim i strany, jež byly nositelem změn. Taková vnitřní krize by ještě nebyla nic tak strašného. Jenže teď se k tomu přidalo vyhrocení v zahraničně politických vztazích, jež se nás přímo dotýká. A to situaci u nás eskaluje a činí mnohem nebezpečnější.
