Od roku 1988 chodil takřka na všechny protirežimní demonstrace. Na té klíčové 17. listopadu 1989 ale nebyl. Jakmile se však dozvěděl, co se stalo na Národní třídě, ihned se vrátil do Prahy a po víkendu už spoluvedl studentské hnutí. Dnešní ředitel humanitární a rozvojové organizace Člověk v tísni Šimon Pánek vypráví, že ač se většinou v krizových situacích nebojí, při stahování milic okolo Prahy mu tehdy bylo úzko a ujištění, že krev nepoteče, přišlo až od Sovětů.
Místo vzpomínání na roky 1939 a 1989 bude 17. listopadu 2015 na Albertově Martin Konvička brojit proti islámu a zemanovci svolávají shromáždění na podporu prezidenta Miloše Zemana. Nemáte z toho pocit ukradené revoluce?
Nevím, nemám ten termín rád. Nicméně jak hysterická podpora hnutí pana Konvičky postavená zejména na strachu a xenofobii, tak to, co se stalo postupně z Miloše Zemana, je smutný obraz. Jenže tak to bývá. Očekávat, že život ve svobodné společnosti bude bez chyb, by bylo naivní a na prezidenty máme - kromě Václava Havla - vážně smůlu. Jak rád bych tu měl Andreje Kisku.
Vy vlastně vyprávíte o 17. listopadu z druhé ruky. Chodil jste skoro na všechny předchozí demonstrace, ale na té 17. listopadu jste nakonec nebyl. Jak to?
Nebyl. Nedlouho předtím jsem se vrátil ze Sibiře, kde jsem byl s cestovatelem Jaromírem Štětinou. A byl jsem úplně bez peněz. Takže jsem jel na týden někam na geologickou brigádu na Šumavu. Vůbec mě nenapadlo, že to bude ta demonstrace, která vše rozhodne. Pro mě to byla jen několikátá demonstrace a myslel jsem si, že jich ještě bude mnoho následovat. Nikdo v našem nezávislém studentském hnutí - Stuze - netušil, že na jaře se ustavíme a v listopadu bude konec. Připravovali jsme se na dlouhodobý spor s režimem.
Jak jste se na brigádě dozvěděl, co se v Praze 17. listopadu děje?
Někdy v pátek večer z Hlasu Ameriky či ze Svobodné Evropy. Vrátil jsem se a našel to místo, kde se shlukovalo studentské vedení.
A co bylo dál?
Byl to samozřejmě trochu chaos. 17. listopadu byl pátek. Bylo vlastně dobré, že následoval víkend a šlo se trochu zkonsolidovat. Dali se dohromady studenti z uměleckých fakult, my ze Stuhy. Nikdo se moc neznal, různě jsme se přesouvali a až někdy nad ránem v pondělí jsme dokončili to první prohlášení studentů. A pak jsem zavolal na fakultu lidem, kteří mi věřili: Sezvěte všechny na Albertov, přečtu tam prohlášení. Spolužáci to skutečně zařídili a pak už to jelo samospádem.
Mě zajímá, zda v ty listopadové dny, kdy jste vyskočil na popelnici před Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, bylo všem přirozeně jasné, že to budete vy.
Počkejte. Za Stuhu na přírodovědě jsme byli dva jako kontakty. To zas není takový výběr. Stuha byla postavena tak, že šlo o asi čtyřicet zástupců studentů z asi dvaceti fakult. To jádro sestávalo z Martina Klímy, synovce spisovatele Ivana Klímy, rodiny Bendů, na chvíli v něm byl Jirka Dienstbier a Michal Semín. A já jsem znal docela dobře Martina Klímu, znali jsme se z party kolem hnutí Brontosaurus a jezdili spolu po horách. Navíc po těch demonstracích jsme se scházeli u nás v kuchyni. Na samotné přírodovědě jsme ale za Stuhu byli dva – já a Ondřej Simon, kterého jsem navíc znal z oddílu, kde byl nižším vedoucím než já. Vidíte, jak ty skupiny lidí byly různě propojené. A z těchto dvou lidí bylo celkem jasné, že jestli někdo bude číst noční prohlášení Stuhy, tak že to budu já.
Jak probíhaly první dny odporu ve studentském hnutí?
Dohodlo se, že se budeme každý večer scházet v Disku (divadelní scéna DAMU v Karlově ulici, pozn. red.), dva zástupci za každou fakultu, a proberou se věci, co kdo přinese. Tak to ale bylo jen jednou, dvakrát. Brzo bylo jasné, že je potřeba zvolit jakési koordinační centrum, že není možné, aby každá fakulta jela za sebe a večer se všichni sešli. Proběhla volba, kde se zvolilo deset zástupců a spolupředsedy jsme se stali Martin Mejstřík a já. To vlastně symbolizovalo sepětí dvou proudů studentů. Jeden byl z okruhu DAMU a FAMU a druhý byl ten náš, trochu blíže disentu, protože tam byli lidé jako Bendové, Dienstbier, Semín a řada dalších.
Vnímal jste to, že vás už na fakultě berou jako lídra?
Všechny ročníky tam byly tehdy dost akční, ale náš asi obzvláště. Já sám jsem měl napůl pejorativní, napůl vážně míněnou přezdívku Náčelník Velká huba. A bylo asi všem jasné, že na tu popelnici vyleze Velká huba, a ne někdo jiný.
Když se ten samospád listopadových událostí rozjel, co jste si v té chvíli myslel? Čekal jste zhroucení režimu, nebo jste se bál, že skončíte ve vězení?
Na začátku jsme si rozhodně nemysleli, že jdeme na procházku růžovým sadem. Neměli jsme ale moc času o tom přemýšlet. Samozřejmě nám všem bylo jasné, že pokud máme seznamy členů Stuhy, tak ty seznamy má najisto i druhá strana. A to nebyla organizace, kterou by komunisté nechali být. Stuha byla organizace, která sezvala demonstraci k 17. listopadu. My jsme byli první hybatel. Až pak jsme uzavřeli onen komplot s ďáblem, kdy jsme se domluvili s pražskou vysokoškolskou radou, že i oni budou vystupovat a zajistí nám povolení od úřadů. Pokud člověk vystoupí a vyhlásí stávku na vlastní fakultě, tak už není co řešit.
Bál jste se?
Jsem typ, co příliš nepociťuje strach. Řeším věci a ostatní nevnímám. Když jsme tehdy někdy ve čtyři ráno dokončili to první prohlášení studentů, jen jsem dojel domů a pamětliv rad svého otce jsem si vzal pevné boty, dobré kalhoty, nacpal jsem si ponožky do kapsy, vypnul topení a řekl si: Nějakou chvíli se tu neukážeš. Což se přesně stalo.
Není to špatně, se nebát?
Ne že bych se vůbec nebál. Například v tu chvíli, kdy se stahovaly Lidové milice do Prahy, tedy druhý či třetí den stávky, to jsme byli všichni dost napjatí. Tehdy jsme napsali ono prohlášení pro OSN a všechny vlády světa, ve kterém jsme je vyzvali, aby svět nedovolil krveprolití, že lidé tu chtějí jen svobodu a dialog s vládou. Nakonec jsme s tím vyslali jen dva emisary na americkou a sovětskou ambasádu. Ten na americké se myslím dostal někam k vrátnému. Na sovětské ale našeho člověka přijal první tajemník velvyslanectví, který jasně řekl, že SSSR žádné krveprolití nedovolí. To pro nás byl tehdy hodně důležitý vzkaz. Sovětský svaz nám tehdy ručil, že krev v Praze nepoteče.
Je pravdivý ten obraz, že Šimon Pánek byl v čele těch nejtvrdších požadavků studentů? Ten člověk, který v ostatních členech Občanského fóra vyvolává až strach ze studentokracie?
Vždy jsem při jednáních loajálně tlumočil, na čem jsme se ve studentském hnutí dohodli. Třeba Martin Mejstřík byl určitě radikálnější. Myslím, že jsem byl mnohem konsenzuálnější. Ale ctil jsem, že když jsme se jako studenti na něčem dohodli, tak to mám prosazovat.
Sice jste byl možná konsenzuálnější, ale vaše debata v Československé televizi s osmašedesátníkem Zdeňkem Mlynářem tehdy byla mimořádně ostrá. Tam jste si vůči starému pánovi nebral servítky.
On mě ale strašně naštval. Přijel z Rakouska a po dvaceti letech zde začal cosi nerealistického vykládat o roce 1968. Navíc jsem asi v sobě pocítil předanou zkušenost od svého vězněného otce, který osmašedesátníkům nevěřil. Říkal: ti lidé nás na roky odsuzovali do kriminálů a za deset let tady chtěli dělat socialismus s lidskou tváří? Taková věc neexistuje. - Možná i proto jsem zareagoval tak ostře. Navíc jsem tehdy pociťoval jakýsi komplot osmašedesátníků, otevřenějších komunistů ve straně, z klubu vyloučených komunistů Obroda, kteří snili o návratu roku 1968. Novináři nám pořád předkládali rovnítko, že 1968 je 1989. A já jsem říkal ne, ne, ne. Žádný komunismus s lidskou tváří, žádný reformní komunismus. My chceme konec komunismu. Konec článku čtyři v ústavě o vedoucí úloze KSČ, svobodné volby, pluralitní demokracii.
Díval jste se na sebe v seriálu o moderních českých dějinách České století? Jak jste se sám sobě líbil, když tam vystupujete po pravici Václava Havla jako ten nejradikálnější odpůrce komunistů?
Díval. Ono to tak ale jen vypadalo. Úplně stejně radikální či ještě radikálnější byli bratři Bendové či Martin Klíma. Celé vedení studentstva bylo na stejné radikální vlně.
Stali ze z lídrů studentů v roce 1989 kamarádi? Když se vidíte s ministrem Dienstbierem, je to setkání dvou starých studentských vůdců?
My jsme ale všichni byli úplně jiní. S některými lidmi se vídám, ale už tehdy bylo jasné, že každý půjde svou cestou. A to se stalo. Vždyť se podívejte, kudy se kdo později vydal. Někdy to byla cesta pro mě třeba i nepochopitelná, ale tehdy v listopadu to prostě byla parta vytvořená z velké míry náhodně. Dnes když se řekne studentský vůdce, lidé si vzpomenou na Mejstříka či Pánka. Ale ta skupina vystupujících studentů byla mnohem širší – Pajerová, Chaun nebo třeba někteří herci.
Jak jste se díval na volbu Václava Havla prezidentem? Nebylo to pro vás popření revoluce, když komunističtí poslanci volí svého vězně hlavou státu?
Ne. Já sám jsem Havla 10. prosince 1989 před zaplněným Václavským náměstím navrhoval a tušil jsem, že takto to musí proběhnout. Ve chvíli, kdy se Čalfa rozhodl, že se s námi dohodne, tak už to bylo jasné. Bylo zjevné, že řídí své poslance. Byl schopen zaručit předání moci. To přece nebyla jen volba Havla. I samotné jmenování vlády, která ještě skládala slib do rukou prezidenta Husáka, a ten pak do hodiny abdikoval, to vše bylo výrazem poklidného předání moci.
Takže Mejstřík či Pánek nebouchali do stolu a neříkali: Více revoluce?
Já určitě ne. Martin občas ano, ale zároveň neuměl moc dobře říct, co znamená více revoluce. Asi byl kritičtější k Občanskému fóru, že až moc komunistům ustupují a vyjednávají s nimi.
Byla to tedy vůbec revoluce?
Byla to kombinace revoluce v prvních týdnech a pak předání moci. Když už jsou někde kulaté stoly, tak to prostě není revoluce.
Ptal jsem se už na České století. Je pravdivá postava poradce předsedy komunistické vlády Oskara Krejčího, jak ho zahrál Oldřich Kaiser? Tedy jako symbol komunistů, kteří chápou, že se vše hroutí a je potřeba získat co nejvíce z předání moci?
To ví jen Oskar Krejčí sám. Historici se neshodnou, jak moc měli komunisté vývoj roku 1989 v rukou. Určitě vše nedohlédli. Byl jsem u jednání, kde druhá strana zjevně stále nemohla pochopit, jak se na Václavském náměstí mohlo sejít 200 tisíc lidí. Když člověk čte svodky StB, tak je zcela jasné, že ještě dva tři dny nikdo z nich nevěděl, co se vlastně děje. V jednom hlášení se objevilo, že studentskou stávku řídí Pánek a Šimon. Čili jsem se rozdvojil. Takže dobré informace prostě neměli.
Pamatuji si, že jsme byli nuceni lavírovat i kvůli lavírování komunistů. Těžko se říká jasná pozice, když 1. prosince to vypadá na pokračující střet a 3. prosince přijde Vasil Mohorita a říká: Pojďte, pan Adamec by s vámi rád sestavil vládu. Na druhou stranu, Krejčí byl určitě schopen podívat se na vývoj z nadhledu a v souvislostech. Věděl, že Gorbačov už před lety poslal svého zvláštního vyslance do zemí sovětského bloku v Evropě a vzkázal: My začínáme perestrojku a glasnosť, vy si dělejte, co chcete, ale nečekejte naši podporu, pokud nepůjdete s námi. Krejčí věděl, co jsme my nevěděli – že komunistické vlády jsou ztracené a slábnou. Ta scéna s Kaiserem, kde se sklenkou whisky v ruce vede monolog o tom, že jde o to přežít, není daleko od pravdy. Jistěže v komunistickém vedení byla spousta mimořádně hloupých lidí jako Jakeš a Urbánek, kteří jen nevěřili. Ale lidé typu Krejčího museli vědět, kam to směřuje. Ustoupili, získali prostor, a možná je to zachránilo.
Rozhovor vychází z knižního rozhovoru „Šimon Pánek: Aby dobro neškodilo“, který vychází v prosinci v nakladatelství Portál. http://www.portal.cz/aktuality/ziva-kronika-ceske-pomoci-posledniho-ctvrtstoleti-_-simon-panek/56441/
