David Klimeš David Klimeš | Názory
10. 12. 2020 12:00

Půl století po Poučení z krizového vývoje zažíváme pozdní invazi normalizačních kádrů

Komunisté museli mezi roky 1970 a 1989 prokázat, že se dovedou ohnout až pod podrážky svých bot a prolhat ještě níž. Přesto dnes v mnoha klíčových funkcích ovládají demokratické Česko. Neměli bychom být už dál?
Normalizovaní, poučení a úspěšní. Premiér Andrej Babiš a jeho zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Česko model 2020.
Normalizovaní, poučení a úspěšní. Premiér Andrej Babiš a jeho zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Česko model 2020. | Foto: ČTK/Kateřina Šulová

Kdo se chtěl v posledním dvacetiletí komunistického panství v Československu dostat ke kvalifikované práci či jinak uspět v oficiálním životě, musel to umět, jako když bičem mrská. Jak se řekne nepřátelská vojenská invaze? "Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí."

Dobře. Dál. Jak se řekne více než stovka zcela zbytečně zmařených životů, pět set těžce a stovky lehce zraněných? "Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války."

Výborně. Dál. Jak se řekne absolutní porušení suverenity státu, které nakonec v srpnu 1968 odmítli i samotní vrcholní komunisté? "Ústřední výbor KSČ odmítá abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, jaké šíří v zájmu oklamání mas buržoazní propaganda, a stojí na pozicích, které i v otázce suverenity odpovídají třídní a internacionální podstatě socialistického státu. Proto vstup spojeneckých vojsk do ČSSR považuje za bratrskou internacionální pomoc československému lidu."

Raději už nepokračujme. Dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který komunisté přijali přesně před padesáti lety, nebyl jen ideologickým završením čistek. Stal se také tím nejprolhanějším dokumentem 20. století v Československu. Ne že by konkurence nejrůznějších politických fikcí nebyla velká, ale říkat například rozdrcení Josefa Bulíka sovětským tankem v trafice bratrská pomoc - a dvacet let si tuto lež vynucovat na všech občanech státu - skutečně nemá v našich dějinách obdoby.

Poučení se pro svou ideologickou obludnost pochopitelně stalo v myšlení o české státnosti jedním z klíčových neuralgických bodů. A zůstane jím ještě dlouho. Je to dokument našich dějin, s nímž se musíme nějak vyrovnat. Jak už to ale u nejhorších okamžiků každého národa bývá, je to zároveň prakticky nemožné.

Určitě by ovšem pomohlo, kdybychom si pět dekád po jeho vzniku - a třicet let po obnovení demokratického právního státu - mohli alespoň říct: Jaké štěstí, že už jsou ti kariérní komunisté dávno v tahu. Nemůžeme ovšem ani to.

Nový zákon normalizačního bezčasí

Trocha historie nikdy nezaškodí. V obecném českém povědomí představuje Poučení zlomový okamžik - start husákovské normalizace, která následovala poté, co sovětské tanky v srpnu 1968 rozdrtily pražské jaro. Realita je ale komplikovanější. Text publikovaný v prosinci 1970 už jen staví ideologické lešení kolem předchozích dvou brutálních let, během nichž se československý satelit poslušně vracel zpět na oběžnou dráhu Moskvy.

Kdo chce, může se začíst do historických spisů a zopakovat si to: Moskevské protokoly, naivní snahy reformistů udržet alespoň střípky předchozího uvolnění, pendrekový zákon, nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem v čele komunistické strany…

Je žertem dějin, že při normalizačním "očišťování" komunistické strany "odshora dolů" nikdy nikdo neprověřoval toho nejvyššího, tedy Husáka. Nepředstavovalo by přitom žádný problém dokázat mu "oportunismus" a "revizionismus". Nejen během pražského jara, ale ještě několik dnů po invazi.

Čistky nakonec vypudily ze strany více než půl milionu lidí, kteří odmítli prohlásit černou za bílou.

Každému bylo jasné, co se děje a jak se ohnout, ale pořád nebylo jasné, jak o tom vlastně mluvit. Proto přišlo Poučení, které se stalo jakýmsi Novým zákonem normalizačního bezčasí.

Léta přejdou, rány se nezhojí

Ten text se vrcholným komunistům psal velmi těžko. Nejen proto, že musel být kompletně vylhaný. A nejen proto, že se na něm musela shodnout skupina husákovských pragmatiků s těmi nejhoršími biľakovskými kolaboranty. Hlavní potíž tkvěla v tom, že se od samého počátku potýkal se svým podmětem.

Všechny ty "kontrarevoluce", "imperialistické síly", "agresivní pravičácké skupiny", "antisocialistické bloky" a "přisluhovači antikomunistických centrál" reálně nikdy neexistovali. Celé pražské jaro nebylo ničím jiným než pozoruhodným vzrušením dvou národů, kterým znenadání komunistická vrchnost sundala náhubek cenzury, přičemž ale dál pevně třímala otěže moci a své vedoucí úlohy se odmítala vzdát.

Poučení však diverzi muselo za každou cenu vytvořit. Bez ní by totiž ani ten nejohebnější kariérista nedokázal sesmolit smysluplnou větu vysvětlující, proč sem museli cizí vojáci přijet střílet civilisty.

Že si ale autoři byli od počátku vědomi toho, jak absurdní text píší, naznačuje i jeho samotný konec. Celou dobu je extrémně útočný, aby pak náhle zkrotl a doporučil tiché zapomnění: "Přejdou léta, čas zahojí mnohé a přikryje jinými událostmi."

Což nešlo v roce 1970 a nejde ani v roce 2020. Lež vynucená cizími tanky se nikdy nemůže stát trvalou pravdou.

Neměli bychom být už dál?

Výročí nejsou utvářena jen historií. Ta živá se vždy vztahují také k současnosti. Připomínat si ale jubileum onoho obludného dokumentu je dnes obzvláště smutné.

Pokud totiž historickou transcendencí Poučení je, že straníci se mezi roky 1970 a 1989 opravdu museli ohnout až někam pod podrážky svých bot a prolhat se ještě níže, pak není vůbec jasné, co ještě dnes dělají ve všemožných vrcholných funkcích demokratického státu.

Zatímco ostatní postkomunistické země střední Evropy už od 90. let zažívaly návrat někdejších soudruhů - nejčastěji v hávu sociálních demokratů západního střihu -, Česko dlouho platilo za výjimku z tohoto pravidla. Roky zde moc držela koalice antikomunistů a nekomunistů. Sociální demokracie vyrůstala ze svých kořenů, nikoli z pohrobků normalizační státostrany a nereformovaná KSČM postávala kdesi mimo salony. Vypadalo to, že se podaří, aby nekomunisté předali moc rovnou mladší, nezatížené generaci.

Dopadlo to ale jinak. "Poučení" komunisté se po dlouhé pauze vrátili do politického života s podivuhodnou silou a drzostí. Současný premiér byl natolik elitním soudruhem, že ani neznal problémy s výjezdními doložkami. KSČM je jako jediná nereformovaná komunistická strana Evropy fakticky vládní partají. Aura pražskojarního komunisty Miloše Zemana už dávno vyprchala v jeho normalizačním okolí na Pražském hradě.

Soudruzi ze 70. a 80. let jsou v čele univerzit a mnoha dalších významných institucí, mohou být třeba i zmocněnci pro lidská práva. A vrcholem opozičního hledání Zemanova nástupce je zatím nalezení jednoho generála, který první frčky získával s rudou knížkou v lidové armádě.

Neměli bychom být padesát let od Poučení už trochu někde jinde než jen naplňovat jeho závěrečné zvolání "V čele s Komunistickou stranou Československa kupředu za další výstavbu socialismu v naší vlasti"?

Paměť národa - Okupace 1968

Paměť národa - Okupace 1968 | Video: Paměť národa
 

Právě se děje

Další zprávy