Anglický deník: Co dělá ruský přístav v Plymouthu?

Když se ve svém náklaďáku proplétáte deštivým Plymouthem, snadno upadnete do letargie. Stěrače rytmicky odhazují proudy vody, za okny se míhají unifikované cihlové domky se zahrádkami o velikosti panelákového balkonu a vy máte pocit, že v tomhle přístavním městě vás už nic nepřekvapí. A pak to přijde. Za asi padesátým kruhovým objezdem na vás najednou vybafne cedule s nápisem: Novorossiysk Road.

V tu vteřinu můžete mít pocit, že se v navigaci něco ošklivě pokazilo nebo že jste právě nechtěně projeli časoprostorovou trhlinou do špionážního románu z dob studené války. Člověk s českou zkušeností, který si pamatuje povinnou ruštinu a nástěnky o „věčném přátelství“, mimoděk zkontroluje zpětné zrcátko, jestli za ním náhodou nejede černá Volha.

Skutečnost je ale mnohem prostší a svým způsobem po britsku absurdní. Tato silnice je totiž fascinujícím pomníkem doby, kdy si britská diplomacie upřímně myslela, že nejlepším lékem na hrozící třetí světovou válku bude žoviální námořnické přátelství a pár společných večírků s čajem a vodkou.

Partnerství mezi Plymouthem a ruským přístavem Novorossijsk totiž nevzniklo včera. Datuje se už do roku 1956. Tehdy to byla velká sláva – jedno z prvních partnerství typu „twin town“ (partnerské město – pozn. red.) svého druhu. Mělo ukázat, že i přes železnou oponu si přece lze vyměňovat recepty na ryby, usmívat se do kamer a tvářit se, že ideologie je jen drobné nedorozumění, které vyřeší společný přípitek.

Když se pak v roce 1990 po pádu komunismu stříhala dokonce i oficiální páska, vládla světu ona naivní představa, že k věčnému míru postačí kreativní přejmenování asfaltu. V Rusku totiž na oplátku najdete (dodnes) ulici pojmenovanou přímo po Plymouthu. Šlo o takový diplomatický barter – my po vás pojmenujeme kus cesty na předměstí, vy uděláte totéž, no a atomovky necháme v silech.

Pozůstatek éry neotřesitelného optimismu

Dnes je Novorossiysk Road tichým a trochu ošuntělým pozůstatkem éry neotřesitelného optimismu. Je to svědectví o době, kdy místní radní v záchvatu mírotvorství dospěli k názoru, že geopolitické třenice se nejlépe vyřeší tím, že britským řidičům propašují do map název, který dnes většina z nich neumí vyslovit, natož bezchybně nadiktovat operátorovi při objednávce pizzy.

Jenže historie ráda hází klacky pod nohy. Zatímco cedule dál stojí na precizně střiženém anglickém trávníku, diplomatické úsměvy vystřídalo trapné ticho.

Kvůli ruské agresi na Ukrajině je partnerství oficiálně u ledu. Radnice ho sice pozastavila, ale k odstranění krkolomného názvu se nikdo nemá. Někdo v tom vidí zadní vrátka, jiný jen úřední pohodlnost. Většina místních už ostatně o původu názvu nemá ani potuchu – je to pro ně prostě jen ta divná cesta k nákupnímu centru nebo zkratka do Estoveru.

A tak tu stojím na červené, sleduji kapky deště tříštící se o nápis připomínající ruský přístav a říkám si, jak je ten náš svět vlastně křehký. Je to památník naděje, která se srazila s realitou. Pro mě osobně je Novorossiysk Road připomínkou, že svět se mění rychleji, než stačí jedna plechová tabulka u silnice zrezivět.

Anglický deník řidiče náklaďáku

Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.

I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.