Anglický deník: Cwmtwrch nebo Llanfairpwllgwyngyll? Tenhle kus Británie vám zamotá jazyk

Svou dnešní jízdu začínám přejezdem přes most Prince z Walesu. Mám občas pocit, že jakmile minu ceduli s názvem „Croeso i Gymru“ – Vítejte ve Walesu – tak i ta stará dobrá dálnice M4 začne pod koly mého náklaďáku hučet nějak jinak. Za zády nechávám Anglii s jejími „small talks“, politickou korektností i všudypřítomnou arogancí ukrytou pod nánosem špatně předstírané ohleduplnosti.

Související

Čech o životě řidiče v Anglii: Práci ztěžují úzké silnice i domy, které nejdou najít

Tady za mostem se totiž všechno mění. Kontury kopců se z úhledných anglických pahorků mění v hřbety starého, unaveného draka, který tu odpočívá po tisíce let. Otevřu okénko a v ten moment mi vzduch, okořeněný dýmem továrních komínů a solí neklidného Atlantiku, ošlehne plnovous. Člověk si velmi brzy uvědomí, že tady jsou dějiny psané krví, uhelným prachem a rebelií národa, který už sedm století sdílí jeden stát se svými utlačovateli z Anglie.

Poetiku ovšem brzy střídá realita pravidel silničního provozu. Wales byl totiž pro Angličany vždycky tak trochu laboratoří a místem pro experimenty, které by jinde neprošly. No a poslední dva roky jsou to například rychlostní limity – 50 mil za hodinu na dálnicích kolem větších aglomerací a především ta nenáviděná plošná dvacítka v každé obci. Velšané jsou sice rebelové, ale měřicí kamery a následné mastné pokuty už nejedno rebelství zkrotily.

První vykládkou na mé pouti je Caerleon. Tady se čas nepočítá na roky, ale na legie. Kdysi tu stála pevnost Isca Augusta, nejzazší kout římského impéria. A zatímco římští vojáci v amfiteátru doufali v převahu a další snadný územní zisk, místní kmeny Silurů jim v okolních lesích připravovaly krvavá překvapení. Bojovali proti impériu s takovou zarputilostí, že zde Římané museli nechat tři celé legie, jen aby své pozice udrželi.

Stáčím volant na sever, přes Monmouth vzhůru k Abergavenny. Tady začíná to pravé kouzlo „Valleys“ – údolí. Silnice se kroutí jako tělo hada a hory se nad vámi začnou zavírat. Je to kraj, kde sytá zeleň kopců bojuje s šedí břidlice viktoriánských domů. Abergavenny, přezdívané „Brána do Walesu“, mě vítá svou poklidnou majestátností pod vrcholem Sugar Loaf. Je to místo, kde se člověk musí chtě nechtě zastavit a zhluboka nadechnout, než se vydá zpátky do průmyslového kotle na jihu.

Sjíždím tedy zpátky dolů k Newportu. Městu dominuje ocelový kolos Transporter Bridge. Je to technický unikát, jeden z mála na světě – obrovská pohyblivá plošina zavěšená na lanech nad magickou řekou Usk. Newport býval tepnou světa; tudy protékalo uhlí, které pohánělo parníky v každém světovém přístavu. Je zde cítit ta syrová dělnická hrdost, která se za naleštěné fasády neschovává.

 Další vykládka hotova, a tak zase zpět na dálnici M4 směr Cardiff. Hlavní město, které má v sobě aristokratický klid i přístavní neklid. Nad městem bdí hrad, jehož zdi pamatují Normany i viktoriánské zbohatlíky, ale ta pravá duše tohoto města tepe v Cardiff Bay – sladkovodním srdci tohoto přímořského města. Jedná se o jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů ve Walesu.

Ačkoliv jde historicky o mořskou zátoku, dnes je to rozlehlé sladkovodní jezero. Umožnila to výstavba obrovské přehrady, která v roce 1999 oddělila ústí řek Taff a Ely od slaných vod Bristolského kanálu. Díky tomu si nábřeží hlavního města udržuje stálou hladinu vody bez ohledu na silný příliv a odliv, což z oblasti vytvořilo moderní centrum kultury a odpočinku.

Je to místo kontrastů, kde moderní budova opery Wales Millennium Centre vypadá jako kosmická loď zaparkovaná hned vedle starých doků. Na každém kroku je znát ta zvláštní velšská mentalita – tady opravdu nejste v Anglii. Jste v srdci národa, který si vybojoval své místo na slunci, i když nad ním většinu roku prší – jak oni sami říkají – hlavně z anglických mraků.

Cesta dál na západ mě vede kolem Port Talbot. Pokaždé, když projíždím kolem tamních železáren, připadám si jako v komiksovém Gothamu. Obří komíny chrlí oheň do dnů i nocí, všude trubky, rez a kouř. Je to drsná industriální krása, která vás obejme svou syrovostí... a také zápachem. Ne nadarmo se místu přezdívá „Port Toilet“.

A hned kousek dál je Swansea – moje další vykládka. Město, kde sídlí obávaný úřad DVLA, který mimo jiné vydává (a poslední dobou také často ztrácí) řidičské průkazy. Město básníka Dylana Thomase – „ošklivé, milé město“, jak sám říkal. Má v sobě ten slaný, melancholický nádech konce světa a vedle mnoha šedých industriálních zón i nádherné pláže.

Pokračuji na jih k Tenby. Jestli existuje pohlednice z ráje, najdete ji tady. Barevné domky nad přístavem vypadají jako rozsypané korálky na útesu. Ale nemylte se, prosím. I tady jsou hradby, které musely odrážet piráty a nájezdníky. Pokud se v létě dokážete prodrat davem turistů, nenechte si ujít krásné koupání na písečných plážích nebo alespoň posezení v malebných kavárnách v centru tohoto kouzelného městečka.

Mě ale čeká vykládka v Pembroke Dock. Tady letní „vibes“ ustupují atmosféře jako z britské kriminálky. Šedé doky, vítr bičující hladinu a pocit, že za každým rohem se skrývá nějaké tajemství z těch dob, kdy se tu stavěly válečné lodě. Během vykládky mě mrazí při pohledu na staré výrobní haly, kde je i po těch letech pořád ve zdech vryta sveřepá zarputilost s odhodláním velšských mužů a žen, kteří zde nechali kus svého srdce.

Související

Anglický deník: Jak jsem se stal Britem

Stáčím to dále na sever přes Fishguard do Cardiganu. Pobřeží Pembrokeshire je dechberoucí. Každých pár mil narazíte na zříceninu hradu – Carew, Manorbier, Pembroke. Jsou jako staré vylámané zuby v dásních zapomenuté krajiny. Je to cesta lemovaná mořskou tříští a tichem, které přerušuje jen bečení ovcí. Poslední paleta vyložena. Vydávám se zpět, ale jinou cestou.

Zpáteční cesta vede „vrchem“ skrze Brecon Beacons. Národní park, kde se hory dotýkají nebe. Vodopády v oblasti Ystradfellte hřmí v lesích jako zapomenutí bohové. Projíždím přes Merthyr Tydfil, kdysi největší město Walesu a centrum železářství.

A když už jsme u toho psaní, musím zmínit všudypřítomné značky se jmény měst a vesnic, které při přečtení znějí jako rachot dosluhujícího diferenciálu... Cwmtwrch, Pontrhydyfen nebo třeba více na severu slavný Llanfairpwllgwyngyll... Člověk má pocit, že Velšané musí nenávidět samohlásky více než nařízení z Londýna.

Velština je jazyk, který odmítl zaniknout. Není jen historickým přežitkem, ale živoucím symbolem národní identity, kterým dnes mluví přibližně pětina obyvatel Walesu. Tento keltský jazyk, jenž patří k nejstarším v Evropě, vás na první pohled zaujme svou melodičností a unikátním pravopisem.

Cestou přes Heads of the Valleys se nálada v mé kabině mění. Míjím odbočku na Aberfan. Tady poetika ustupuje smutku a hluboké úctě. Tragédie z roku 1966, kdy se uhelná halda sesunula na školu, je zde stále živou ranou. Je to připomínka toho, jak vysokou cenu tihle lidé platili za „černé zlato“. Horníci formovali tento kraj svou dřinou, svým zpěvem v mužských sborech i neochvějnou vzájemností. Bez nich by velšský drak svá křídla ztratil.

Kruh se uzavírá. Blížím se k hranici s Anglií. Ovšem tentokrát volím starý most – Severn Bridge. Je křehčí, blíž k vodě a víc v něm cítím to loučení. Wales nechávám v zrcátku. Toho starého draka, co dýchá uhelný prach a zpívá písně, kterým Angličan nikdy úplně neporozumí. Vracím se do země prázdných frází a slušných úsměvů, ale kus mé duše zůstává tam vzadu, na barevných plážích, v hlubokých údolích i voňavých lesích Jižního Walesu, kde se i obyčejná dálnice zdá být cestou do té nejkouzelnější keltské legendy.