Anglický deník: Tichý konec staré dobré Anglie. Jaké tajemství skrývají opuštěné ulice?

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Když člověk tráví dlouhé dny na britských silnicích za volantem náklaďáku, získá zvláštní druh „rentgenového“ vidění. Krajina se před vámi po letech už neodvíjí jako z turistického průvodce, nýbrž jako živý organismus. A tento organismus v posledních letech viditelně chřadne.

Nejvěrnějším barometrem britského úpadku pro mě už dlouho nejsou komplikované grafy z finančních novin, ale pohled z kabiny na stovky oken a dveří zatlučených dřevotřískovými deskami. Místa, která po staletí tvořila samotnou kostru britské identity, mizí před očima. Tradiční britský pub – venkovská i městská hospoda – pomalu, ale jistě umírá.

Pro Čecha, odchovaného naší vlastní pivní kulturou, je to pohled smutný, znepokojivý a mrazivý. V české kotlině máme své hospody rádi, píšeme v nich romány i politická prohlášení, prožíváme první lásky i rozchody a občas si s kamarády vyrazíme i pár zubů.

Ale pro Brita byl pub ještě něčím víc. Byl to prodloužený obývák, komunitní centrum, kostel i zpovědnice v jednom. Když dnes projíždíte vesnicemi země svatého Jiří, vidíte často jen nápisy oznamující prodej, nebo – což je ještě smutnější – tiché ruiny čekající na developera, který je přestaví na unifikované a bezduché byty.

Abychom ale neplavali jen v melancholických pocitech, britská realita roku 2026 nabízí i tvrdá data. Podle vládních insolvenčních statistik a analýz trhu od NIQ a CGA zkrachovalo v pohostinství jen za první tři měsíce letošního roku 762 podniků. Celá Velká Británie přichází v průměru o 3,4 licencovaných provozoven denně.

Pokud se podíváme čistě na tradiční puby, asociace BBPA potvrdila, že za pouhý první kvartál jich definitivně zavřelo 161 – tedy téměř dvě klasické hospody každý den. Expertní odhady pro celou první polovinu roku 2026 tak mluví o tom, že kvůli drastickému nákladovému tlaku muselo v zemi skončit nebo projít nucenou restrukturalizací 1000 až 1500 hospod, barů a restaurací.

Jde o dokonalou bouři, v níž se potkává ekonomický tlak s proměnou britské mentality. Podnikatelé v pohostinství jsou drceni ze všech stran. Od dubna stoupla minimální mzda na více než dvanáct liber za hodinu, což v kombinaci s dřívějším drastickým zvýšením odvodů na národní pojištění zaměstnavatelů znamená, že personál se stává neúnosným luxusem.

K tomu skončily vládní úlevy na firemní daně z nemovitostí, které sektor držely nad vodou. Současné kosmetické úpravy z dílny labouristické vlády jsou pak pro hospodské asi tak užitečné jako náplast na otevřenou zlomeninu.

Zároveň se dramaticky mění chování lidí. Britové mají v posledních letech hluboko do kapsy a těm úspěšným a pracovitým se zase nedostává volného času. Na druhé straně barikády stojí miliony lidí na sociálních dávkách, kteří si sice rádi na všechno stěžují u televizních obrazovek, ale do hospody už dávno nechodí. Raději si koupí pivo v supermarketu a vypijí je doma na gauči. Mladá generace pak pro jistotu nepije vůbec.

Podle průzkumů se téměř čtyřicet procent Britů do čtyřiadvaceti let alkoholu ani nedotkne. Tradiční pivo nahradily jiné látky, které však s kulturou zlatavého moku nemají společného vůbec nic. Zmizel i posvátný rituál „pints after work“ – polovina lidí totiž sedí doma na home office a jejich veškerý sociální kontakt se smrsknul na videohovory s klienty.

Tuhle absurdní realitu skvěle nasvítila čtvrtá série show Jeremyho Clarksona z jeho farmy v Cotswoldu, kdy známý glosátor otevřel kousek od své farmy Diddly Squat hospodu The Farmer’s Dog (Farmářův pes). Celý proces nákupu, rekonstrukce a bojů s místními úřady a byrokracií (což je Jeremyho oblíbená disciplína) natáčely kamery, takže se to stalo hlavní dějovou linkou pro další sérii Clarkson’s Farm na Amazonu.

Anglický deník řidiče náklaďáku

Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.

I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.

Clarkson zjistil, že provozovat hospodu v dnešní Británii přináší podstatně větší stres než samotné farmaření. A já mu dávám za pravdu – když totiž jen procházíte kolem, vypadá to vlastně jednoduše: objednáte si pintu, dostanete pintu. Jenže v zákulisí Vás čeká hluboký oceán regulací, hygienických předpisů, nařízení a astronomických nákladů na personál.

Lidé z oboru sice Clarksona předem varovali, ale málokdo si to dokáže představit, dokud to sám nezažije. Bohatá celebrita z televizní obrazovky navíc může své hobby dotovat z milionových honorářů, ale obyčejný hospodský z rohu ulice takový polštář samozřejmě nemá.

Při pohledu z okýnka náklaďáku na ty zabedněné budovy se pak člověk neubrání černému humoru. Britové tak dlouho bojovali za svou suverenitu, až jim zbyly jen poloprázdné ulice. Tvrdě pracující Východoevropané byli totiž po brexitu donuceni okolnostmi a náladou ve společnosti odejít z UK pryč a dnes je následuje každý, kdo touží po systému, který netrestá dříče za úspěch a neodměňuje povaleče za příživnictví.

To, co tu zbylo, pak už jen v drtivé většině dokresluje fascinující obraz národního pokrytectví. Angličané touží po návratu „staré dobré Anglie“, ale odmítají zvednout zadek, zajít do místního pubu a zaplatit za pivo o pár liber víc, aby udrželi svého souseda – živnostníka nad vodou. Raději budou doma na podpoře nadávat, jak jim cizinci mění zemi pod nosem. Přitom ruku na srdce – ti cizinci jsou zde často už ti jediní, kdo má ještě dostatečnou dravost a pracovní etiku, aby v téhle zemi alespoň něco ještě budovali – byť místo klasických pubů otevírají spíše asijská bistra.

Úpadek britské hospody je zkrátka metaforou pro celkový úpadek impéria. To se tak dlouho utápělo v nostalgii po starých časech, až zapomnělo žít v přítomnosti. Jak s oblibou psali klasičtí angličtí autoři: svět nekončí s třeskem, ale s kňouráním. V britském podání ten konec přichází za uplakaného zvolání, že je čas na poslední drink, následovaný tichým otočením klíče v zámku.