Anglický deník: Táhni, Poláku! Jak Čech s britským pasem prozřel z iluzí o britské pravici

Bylo u toho hodně emocí, a to i v Česku. Jenže dívat se na britskou realitu skrze titulky českých novin je jako dívat se na svět přes rozbité sklo – vidíte jen ostré střepy, ale uniká vám celkový obraz.

Jako člověk s britským pasem, který v této zemi žije, vnímám, že situace v ulicích i ve společnosti je mnohem barvitější, složitější a bohužel i bolestivější, než jak se to může zdát lidem v české kotlině. Britská společnost je opravdu v krizi a je hluboce rozpolcená. Jenže najít v tom všem objektivní pravdu vyžaduje schopnost odhodit černobílé brýle.

Když se například podíváte na lidi, jako je byznysmen a lídr nové strany „Obnovte Británii“ Rupert Lowe, je snadné zpočátku k němu cítit sympatie. Mluví o renesanci země, která je v úpadku. Prezentuje se jako alternativa pro ty, jimž chybí skutečně pravicová síla.

Kdo vidí, jak dnešní britští vládní představitelé přešlapují na místě a odmítají řešit reálné problémy spojené s nekontrolovanou migrací nebo pocitem ztráty národní identity, pochopitelně hledá nějakou alternativu.

Místo debaty čistá zášť

Moje kamarádka proto navštívila právě akci pořádanou hnutím Obnovte Británii. Šla tam s otevřenou myslí a možná i s trochou naděje, ale realita na místě ji šokovala. Místo kultivované debaty o budoucnosti země se setkala s atmosférou plnou skryté i otevřené zášti, kde se racionální argumenty utápěly v čisté frustraci.

A úplně stejné je to s Tommym Robinsonem. I jemu jsem v minulosti fandil. To, co mu nelze upřít – a co je potřeba Čechům vysvětlit –, je fakt, že Robinson otevřel témata, o nichž britský establishment zbaběle mlčel. Když se léta tutlaly otřesné případy organizovaného zneužívání mladých dívek jen proto, že pachatelé byli pákistánského původu a policie se bála obvinění z rasismu, byl to právě Robinson, kdo na to hlasitě poukázal.

Související

Starmerova vláda se rozpadá. Ministr zdravotnictví oznámil rezignaci

Pro miliony obyčejných pracujících Britů, kteří mají pocit, že policie dnes měří dvojím metrem, se Robinson stal symbolem odporu. Robinson přitom není Lucifer, jak ho média často popisují. Vyrostl z reálné nespravedlnosti a zklamání lidí z politických elit.

Jenže i u něj člověk dřív nebo později prozře a prokoukne, co se za tím vším skutečně skrývá. Tommy Robinson, vlastním jménem Stephen Yaxley-Lennon, má za sebou historii zakládání radikálních skupin a jeho rétorika málokdy zůstane u legitimní kritiky zákonů – často sklouzává k plošné démonizaci celých komunit.

Problémem jsou pak lidé, které tyto pochody přitahují, a především emoce, které v nich záměrně vybičovávají. Čímž se dostáváme k té nejtemnější a nejvíce lidské rovině celé věci.

Můj soused je Lotyš. Je to slušný, pracující chlap s pravicovým pohledem na svět. Má anglickou manželku a dvě skvělé děti. Před časem se ze zvědavosti ocitli v blízkosti jedné z Robinsonových akcí. Dav lidí, který pochodoval ulicí s britskými vlajkami a křičel hesla o svobodě, v něm ale neviděl evropského souseda, který své nové domovině přispívá.

Viděl v něm cizince, přistěhovalce. Účastníci na něj začali agresivně řvát: „You polish cu*t!“ („Ty polská dě*ko!“). Pro ty zfanatizované lidi v davu je totiž každý člověk z východní Evropy prostě „Polák“. Slovní agrese rychle přerostla až ve fyzické napadení. Dav bez mrknutí oka napadl jeho, jeho vyděšené děti i jeho ženu – rodilou Angličanku, která se ho snažila bránit. Když vidíte takové scény, uvědomíte si to obrovské nebezpečí celé situace.

Kde tedy hledat řešení? Sám se dnes považuji za příznivce Kemi Badenochové, současné lídryně konzervativní opozice, která je mimochodem nigerijského původu. Je největší kritičkou zoufalého směru kormidla její strany, která nás tady čtrnáct let vedla do středu nebo přímo doleva. Nebere si servítky, ale zůstává nohama na zemi.

Možná i proto jí mnozí přezdívají „černá Thatcherová“. Nechci si ji idealizovat, ale slyšel jsem snad hodiny jejích projevů v parlamentu, různých podcastů, rozhovorů, a účastnil se dokonce i jejího meetingu na podporu britských farmářů.

Související

Vláda spustí nové vyšetřování případů skupinového sexuálního násilí, řekl Starmer

Jako jedna z mála političek na současné scéně prokazuje hluboký pragmatismus. Je si totiž plně vědoma toho, že dnešní Británie už není a nikdy už nebude vypadat jako v roce 1930. Demografická a společenská realita se změnila a Badenochová otevřeně říká, že na složité otázky dnešního světa prostě neexistují jednoduchá řešení.

Neslibuje okamžité zázraky ani laciné represe, ale soustředí se na obranu britských hodnot, integraci založenou na respektu k právu a na ekonomickou stabilitu pracujících lidí. S jejím pohledem musí každý slušný a pracovitý Brit souznít – otázka ovšem je, kolik takových Britů ještě v této zemi vlastně zůstalo. Nejen úspěšní milionáři, ale už i tisíce pracovitých lidí ze střední třídy totiž tuto zemi urychleně opouští.

A právě v tom tkví jádro celého problému, který vyžaduje hlubší zamyšlení nad současným stavem Spojeného království. Když se totiž podíváme na rodilé Brity a na to, jak se jejich mentalita za poslední desetiletí proměnila, spatříme hlubokou krizi hodnot. Spousta lidí si odvykla pracovat a převzít za sebe odpovědnost. Generace sociálního státu si zvykly na pocit, že mají na všechno automatické právo a nárok, aniž by musely zemi cokoli vracet. A řeč není o imigrantech. Jsou to rodilí bílí Britové.

Související

Kvůli Epsteinovi rezignoval v Británii šéf kabinetu premiéra Starmera

Jestli lidé kolem Tommyho Robinsona čekají, že Británie bude opět čistě bílá, zklamou se. Od padesátých let minulého století Británie cíleně dovážela levnou pracovní sílu ze svých bývalých kolonií. Tehdejší impérium si tento vývoj samo naplánovalo a nastartovalo.

A současnou původní populaci teď k smrti štve, že v ekonomickém závodu s těmito přistěhovalci prostě nestíhá. Zatímco rodilí Britové často spoléhají na sociální systém, lidé, kteří sem přišli zvenčí, mají dravost, ambice a neuvěřitelnou pracovní etiku. Výsledkem je, že asijský kapitál a firmy dnes masivně skupují tradiční britské podniky, které kdysi tvořily páteř zdejšího průmyslu a hrdosti.

Tato frustrace pak vede k obrovskému pokrytectví, které krásně ilustruje i celá sága kolem brexitu. Když se tehdy hlasovalo o vystoupení z Evropské unie, celý ten hněv a kampaň byly namířeny primárně proti Východoevropanům. Poláci, Češi, Slováci nebo Rumuni byli těmi, kdo prý „brali Britům práci a byty“.

O muslimech se tehdy v souvislosti s Brexitem v podstatě nemluvilo. Přitom jich tu už tehdy žily miliony a celá komunitní infrastruktura byla dávno vybudovaná. Když pak Východoevropané po brexitu masivně odešli, rodilí Angličané najednou zjistili, že jejich práci nemá kdo dělat a jim samotným se do ní nechce. A tak se hněv jednoduše přeorientoval na nového nepřítele.

Tím samozřejmě netvrdím, že ilegální migrace a nepřizpůsobivé komunity nejsou závažný problém. Stejně tak ale vím, že nejde o problém číslo jedna.

Mít dnes britský pas znamená žít uprostřed tohoto paradoxu. Znamená to chápat, proč jsou lidé naštvaní a proč Robinsonovi a Lowovi naslouchají, ale zároveň vidět, že cesta, kterou tito radikální vůdci nabízejí, vede jen k chaosu, násilí v ulicích a nespravedlnosti vůči nevinným lidem.