Skočili na to všichni. Premiérovi Andreji Babišovi stačilo v soukromém videu na sociálních sítích říct nepříliš srozumitelnou půlku věty, že chce zavést 15procentní daň z hrubého příjmu, a opanoval titulky všech novin. A přesně tak, jak potřeboval: "Vláda sníží daně! Takhle si polepšíte s výplatou!" či "Zaměstnanci si polepší o tisíce". Jakmile došlo na titulek "Ekonomové: Konec superhrubé mzdy přinese lidem tisíce", tak už nemohlo být pochyb, že nejpozději zítra všichni razantně zbohatneme.
Problém je v tom, že je to naprostá lež, kterou média špatně vyhodnotila. Na ministerstvu financí se nadále sází na koncept zrušení superhrubé mzdy s jen velmi mírným snížením daně z hrubé mzdy na 19 procent. Vládní partneři Babiše ČSSD a KSČM nikdy návrh, který dlouhodobě prosazuje ODS, nepodpoří. A stát ani nemá chybějících 90 miliard korun na každý rok, které by toto daňové dobrodružství stálo.
Jediným účelem celé premiérovy habaďůry bylo kromě pár příliš snadno vydělaných novinových titulků vzkázat ODS, že po příštích sněmovních volbách je určitě možné se dohodnout na společném programu a že někdejší pravicový reformní politik - toho času v čele silně levicové vlády - nemá žádný problém se zase překabátit zpět do nesmlouvavého pravičáka.
Superhrubý populismus
Těch nápadů na zrušení superhrubé mzdy bylo už za posledních deset let tolik, že u tohoto letního pokračování by se za normálních okolností nemělo příliš valnou cenu zastavovat. Všechny předchozí nápady premiéra byly navíc lepší a promyšlenější, než co předvádí nyní. Jen pro připomenutí: s rušením superhrubé mzdy se měla nejprve svázat reforma zdravotního pojištění, pak pro změnu sociálního pojištění či případné mírné snížení daně z příjmů s odpovídající reformou pro živnostníky.
Přesto ale poslední daňová otočka Babiše stojí za pozornost: klausovskou mantru "vždy může být daň z příjmů ještě nižší" už nerazí jen druhá nejpočetnější strana ve sněmovně ODS, ale již i předseda zdaleka nejsilnější politické síly. A že se jim to nepodaří prosadit nyní, neznamená, že to svorně nezvládnou na první schůzi poslanců po příštích sněmovních volbách.
Nezbývá už tedy mnoho času na vysvětlování, že je to v současnosti ten nejhorší možný nápad, jak snižovat v Česku daně, který do peněženek většiny z nás vůbec nic navíc nepřinese.
V populární anketě na Novinky.cz se redakce ptala na snižování daní z hrubé mzdy na 15 procent a nabídla dvě možnosti: "Ano, lidem zůstane víc peněz v kapse" (tato varianta s přehledem vyhrála) a "Ne, příliš to zatíží státní rozpočet". V nabídce chyběla ale ještě třetí možnost: "Ne, protože mnoha lidem nezůstane víc peněz v kapse." A ta je také správná.
V evropském srovnání má totiž Česko už nyní velmi nízkou daň z příjmů fyzických osob, naopak velmi vysoké pojistné, což dohromady vytváří smrtící koktejl pro ekonomiku i naši peněženku: vysokou cenu práce s nízkou výslednou čistou mzdou.
Jak jsme se do této situace dostali, není těžké pochopit. Každý politik má odzkoušeno, že na billboardech lépe funguje slib snížení daní než nějaké složité vysvětlování o faktické rovné dani, která se jmenuje sociální pojištění a ještě ji částečně platí zaměstnavatel, což asi spousta lidí neví.
Jenže pak to dopadá, jak to dopadá. I když nízkopříjmoví už neplatí žádné daně z příjmů fyzických osob a i čím dál méně středněpříjmových s rodinou, stejně se to stále objevuje v politických programech. Roky za to verbuje ODS, nyní se přidává ANO. Je to pozoruhodně úporná snaha léčit neexistující problém, když zatím pacient umírá na něco úplně jiného.
Je třeba snížit pojištění, ne daň
Jen se pojďme podívat, co by návrh ODS a Babiše udělal s našimi příjmy a jak bychom si přišli na ony "tisíce" navíc. Vyrojilo se sice spoustu narychlo spíchlých kalkulaček, ale ty mají jednu základní vadu, a to že nepostihují realitu. Maximálně totiž počítají se základní slevou na poplatníka, přičemž reálný prales mnoha daňových slev a odpočtů je v Česku mnohem složitější.
Už dnes mnohý člověk s průměrnou mzdou neplatí žádnou daň z příjmů, pokud má například dvě malé děti a partnera doma. Nebo už větší děti a uplatňuje školkovné. Či je student. Nebo staví. Těch kombinací je celá řada a odpovídají reálnému životu mnohem častěji než jen případ bezdětného single, který se všude v médiích uvádí.
Politikům ale nestačilo jen daň z příjmů přivést u mnohých Čechů na nulu. Aby mohli dál na billboardech slibovat další snižování, vytvořil se daňový bonus, kdy vám stát může vrátit až desítky tisíc korun. Ten je už nyní špatně nastaven, protože úplně chudí na něj ani nedosáhnou. Po změně ODS a Babiše bychom dospěli do absurdity, kdy placení daně z příjmů pro velkou část poplatníků by rovnou znamenalo platbu vratky od státu. To není normální.
Protože samozřejmě neexistuje nic jako oběd zdarma, tak ultranízká daň je vyvažovaná extrémně vysokým pojistným. Do jedné kapsy vám stát přidává a chce za to pochvalu, aby z druhé o to rychleji bral. Mnohem lepší by tedy bylo při případném snižování daní ulevit právě na pojistném, což pozitivně pocítí všichni včetně nejchudších.
Každá férová daňová změna by také měla být vykryta odpovídajícím dorovnáním příjmů státního rozpočtu, například z majetkových daní. Bez toho je to nebezpečný populismus, v krizi pak dvojnásob. Ale tady panuje opět dojemná shoda ODS a ANO, že o něčem takovém se mezi gentlemany přece vůbec nemluví.
Nechci slevu zadarmo
Možná to Babišovi vyjde. Stagnující ODS zjistí, že ten podezřelý chumel antibabišovských stran ji do vlády stejně nepřivede a že ANO má vlastně moc pěkné nápady, za které je možné se prodat do příštího kabinetu.
Není třeba pochybovat, že někdejší reformní pravičák Babiš, který kdysi soptil, že vyhodí každého, kdo mu sestaví schodkový rozpočet, aby se pak stal socialistickým premiérem, opět rád otočí. Ať to Česko stojí, co stojí.
Jenže tady nejde jen o jednu předvolební politickou intriku. V banku je zásadní daňová změna, která ovlivní životy nás všech, chudším nijak nepomůže a po tomto nezodpovědném dobrodružství zůstane jen každoroční devadesátimiliardová sekyra v rozpočtu.
Což není nic jiného než zase jen budoucí daně, které čekají, až je my a naše děti zaplatíme.
