Když Česko v minulosti v Evropské unii rebelovalo, vždy jsme měli alespoň nějaké spojence. Třeba v roce 2012 český premiér Petr Nečas vetoval tehdejší dohodu o rozpočtové zodpovědnosti po boku Britů. V roce 2015 jsme se zase postavili proti uprchlickým kvótám po boku Visegrádu.
Ale aktuální vulgární odpor vůči unijnímu plánu na obnovu evropské ekonomiky za 750 miliard eur je naprosto osamocený. Není s námi vůbec nikdo, a to ani kritici jednotlivých součástí plánu.
Česko s mizerně zvolenou vyjednávací pozicí bez milosti hodil přes palubu i zbytek Visegrádu. Zatímco Andrej Babiš striktně odmítá celý plán, Slováci a Poláci se v něm dokázali najít a jsou spokojeni.
Česká unijní politika tak definitivně dojela na konečnou. Zůstáváme v unii, ale fakticky jsme vystoupili. Po tvrdém brexitu přichází měkký czexit.
Good bye soudnosti
Stojí za to připomenout, že to byl právě Andrej Babiš, kdo původně sliboval pravý opak: silnější unijní spolupráci. Koneckonců si pak nějaký čas i liboval v cestách do evropských metropolí. Střídaje plynulou angličtinu a francouzštinou zkoušel ofenzívu šarmu na různé lídry. Brzo se ale ukázalo, že takovou snahu lze jen těžko sloučit s jeho domácí národoveckou politikou a osobním střetem zájmů, jehož součástí jsou i evropské peníze.
Takže vsadil na Visegrád a naplno se pustil od odstřelování "zlého" Bruselu. Kdo sleduje evropské dění, jistě si všiml, že za umírněnou a racionální dvojku ve středoevropském sdružení dávno už neplatí Slovensko a Česko. Navzdory vší protibruselské rétorice nás již dávno vystřídali v tomto ohledu Poláci.
Babiš sám pak někdejší snahu o šarm vyměnil za vulgárnost. Skoro jako by si pletl jednání Evropské rady se zasedáním představenstva Agrofertu.
Nikdo krom Andreje Babiše se celou iniciativu na obnovu evropské ekonomiky neodvážil kritizovat en bloc. Proč? Jedna odpověď by se nabízela. Jen stát, který naprosto ztratil veškeré evropské hodnoty, může oponovat výrazné pomoci zemím, jež zasáhl koronavir. Český premiér v oblouznění ze svých domácích úspěchů úplně zapomněl, že na počátku to byla právě Itálie, kdo nezamýšleně ochránil zbytek kontinentu. Až její tragedie dokázala u ostatních vybudit potřebnou aktivitu.
Nekupecké počty
Neméně podstatné je, že český premiér zjevně nechápe ani ekonomickou podstatu Evropské unie, když tvrdí, že se nezodpovědným státům na jihu nemá nic dávat.
Pro všechny ty domácí hádky o euro se někdy zapomíná, že prosperita celého klubu stojí od počátku devadesátých let především na jednotném trhu.
Ten ovšem nemůže fungovat, pokud je nějaká část ekonomicky zcela udušená a úspěšnější země pak predátorsky dobývají tamní trhy. Takto postižení nevyhnutelně začnou zvažovat, zda se neochránit zase nějakými cly a regulací, což by byl začátek unijního konce.
Nikdo by přitom na prospěch jednotného trhu pro všechny neměl dbát více, než právě Česko. Jsme extrémně exportní ekonomikou, přičemž čtyři pětiny našeho vývozu směřují právě do EU. Jednotný trh přihodí Česku ročně 180 miliard korun k dobru. Jde o mnohem důležitější peníze než představují celé eurodotace, jenže tady to z nějakého záhadného důvodu politici už dlouhé roky nevysvětlují, takže se celá zdejší veřejná debata smrskla jen na lačnění po co největších balících dotačních peněz. Současný premiér je toho konec konců dokonalým příkladem. Jenže to bohužel není v zájmu republiky.
Žádná další z exportně orientovaných zemí už se takto krátkozrace nechová. Dobře to ukazuje postoj Německa. Ač plán na obnovu zavádí společné unijní ručení za úvěry - což je tanec na hrobu někdejší tvrdé německé marky -, i kritici Merkelové nyní kancléřku podporují v jejích ústupcích Francii a jižnímu křídlu. Proč? Vysvětlení není jen hodnotové, ale i pragmatické: Když se jihu Evropy nijak nepomůžeme - a ten kvůli euru nemůže ani devalvovat, ani se ochránit cly - jak dlouho bude asi ještě spokojeně kupovat naše výrobky?
Sami máme málo
Jsou to základy unijní ekonomiky, které se studenti na mnoha českých vysokých školách učí v prvním ročníku. Co asi tak brání premiérovi, aby je bral v úvahu? Zatemnil mu hlavu vztek, že nemůže Agrofertu vyplácet další a další dotace na "inovační" linky na toustový chléb? Odmítá pochopit, že už nejsme v klubu žádní chudí příbuzní a jako bohatnoucí země se musíme více podílet na pomoci?
Žádná z koronavirem méně zasažených zemí si nezvolila tak hloupou pozici, aby bojovala za snížení celkové sumy pomoci, ale zároveň pro sebe chtěla co nejvíce peněz. Je to tak strašně mimo hranice vkusu, že nás už opustili i Slováci a Poláci.
Řešení se přitom nabízelo: Pokud se nám nelíbí ani plán Evropské komise, ani plán Německa a Francie, mohli jsme se připojit k sousednímu Rakousku, které navrhuje menší pomoc, méně přímých dotací, ale co nejvíce úvěrů - sice to bude stát stále hodně peněz, ale jednou se věřitelům vrátí. Česko by tím ukázalo, že se dokáže dohodnout.
Jenže to je se současným premiérem asi vyloučené. I přestože jsme šestnáct let čistými příjemci unijních peněz. I přestože málokdo v unii tak vydělává na jednotném trhu jako my. A i přestože všechny ty slavné tuzemské protikrizové programy (od kurzarbeitu až po úvěry Covid) jsou nyní v drtivé většině placené z evropských dotací. Přes to všechno český předseda vlády je schopen suverénně vzkázat Itálii a dalším zemím s desítkami tisíc mrtvých: Díky za všechny ty dosavadní sumy poslané k nám přes Brusel, ale ti mrtví jsou vaše věc. Nic nedáme, sami máme málo a kdybyste byli tak dobří jako já, zvládli byste všechno lépe. Na chudé patří přísnost.
Tak se skutečně může chovat jen premiér země, která již Evropskou unii opustila.
