Roky se zdálo, že preference vládního hnutí ANO nemohou výrazněji přesáhnout třicetiprocentní hranici. Ale přišla koronavirová krize a popularita premiéra bojujícího s krizí stoupá. Čím ale oblibu zafixovat, když z ekonomických a sociální opatření koukají jen samé problémy? Co třeba atak na Brusel? To by se mohlo líbit.
Premiér v České televizi při debatě o protikrizových opatřeních pronesl zdrcující kritiku unijních plánů: "Doufám, že Brusel zapomene na green dealy, které ničily automobilový průmysl a naši ekonomiku. Čekám, že Evropa začne podporovat tradiční průmysl."
Jeho slova byla zjevně určena uším domácích posluchačů. Oficiálně totiž stále požaduje přesný opak. V březnu spolu s dalšími předsedy vlád a prezidenty podpořil prohlášení, které žádá Evropskou komisi, aby připravila plán na zotavení unijní ekonomiky. Vtip spočívá v tom, že má být postaven právě na "zelené transformaci".
Za rok jsou volby a je možné, že antibruselský protizelený osten se voličům zaryje pod kůži a přinese skutečně nějaké to procento přízně. Konec konců v Česku má verbování proti zeleným plánům už slušnou tradici od dob Václava Klause. Je to ale také hra velmi riziková. Čím více bude premiér doma brojit proti ekologickým opatřením unie, aby je pak v Bruselu požadoval, tím pravděpodobněji se nakonec sám vmanévruje do kolize - a Česko přijde o mnoho z chystaných zelených miliard.
Na počínání českého premiéra se tak dnes asi nejvíce hodí parafráze oblíbené filmové hláška, která všem kromě natvrdlého hlavního aktéra oznamuje věci příští: "To neděláš dobře, že strkáš ty vypálené sirky zpátky do krabičky. To se ti jednou vymstí."
Proti všem
Andrej Babiš vzbuzuje v Češích zcela mylnou naději, že je možné se unijní zelené dohodě vyhnout. Není. Jde o schválený program a i v době koronavirové za ním stojí drtivá většina členů. Můžeme se ale samozřejmě tváří v tvář hluboké celoevropské recesi bavit o jednotlivých opatřeních. Ostatně Evropská komise už sama zařadila zpátečku a vyjednává různé odklady. Kola zelené dohody ale nikdo nezastaví. Tím méně Česko, za které ji ostatně Andrej Babiš osobně schválil.
To však zdaleka neznamená, že se nyní šikovnější a konsenzuálnější evropské státy už nevrhly na Evropskou komisi a nechtějí změnit zde to a tamhle ono. Tak například německý ministr financí Peter Altmaier už vyjednává, aby se další pokles emisí netýkal automobilového průmyslu, který nyní zamrzl. Pokud by si náš autoland chtěl prospět, velí instinkt německý požadavek rychle podpořit. Pomůže to nepochybně více než "husitská" bitva proti všem.
Tou se samozřejmě mílovými kroky vzdalujeme nejen od efektivní ochrany českých národních zájmů v evropském klubu, ale i od obrovského balíku peněz, do kterého by jinak mělo Česko veškeré předpoklady se pořádně zakousnout. Zhruba 260 miliard eur ročních investic do klimatické neutrality by se totiž mělo ve velkém otočit právě v uhelných severních Čechách a na severní Moravě, jakož i v celém českém automotivu. Ale my asi ty peníze nechceme.
Babiš stavitel
Premiérova filipika dává tušit, že za jeho nevolí vůči zelené obnově Evropy je i cosi hlubšího, obecnějšího. Řekněme nedostatek představivosti. Andrej Babiš v krizi prý chce masivně investovat do stavebnictví, ale zjevně si pod tím pojmem umí představit jen beton. Chce zadržovat vodu, ale představuje si jen přehradu. Chce podpořit zemědělce, ale napadne ho jen potravinová soběstačnost.
Pak je jasné, že v té plejádě barev od vybledlé betonové po zářivou pesticidovou není místo pro zelenou. Škoda. Mnohé chytré státy, které také plně nesouhlasí s ekologickými cíli celého klubu, jsou schopné si doladit zeleň do svých národních odstínů a být spokojené.
My to zatím bohužel neumíme. Přitom by to bylo v českém případě tak jednoduché. Můžeme například tlačit s Německem na pomalejší emise pro dopravu, ale o to více využívat eurofondy určené k budování dobíjecí infrastruktury pro nová ekologická auta. Vždyť co jiného by náš autoland měl chtít, pokud nestojí jen o domontování pár posledních dieselů?
Ani investice do stavebnictví nemusí mít jen betonovou podobu (byť už by ty Štrougalovy dálnice opravdu mohl někdo dostavět). Peníze lze efektivně vrážet také třeba do energetických úspor. Budovy u nás spotřebují 40 procent veškeré energie, výdaje domácností za ně požerou pětinu (u chudších rodin dokonce celou čtvrtinu) jejich příjmů. Proč tedy v pokrizové době masivně nerenovovat? Zvlášť když bychom si díky tomu mohli sáhnout hluboko do evropského zeleného balíku?
Až potečou miliardy
Bohužel to zatím stále nevypadá, že by se premiér chtěl vydat tímto směrem. Volby jsou už příští rok a národovecká image zachránce republiky před koronavirem řádícím v okolí mu svědčí. Odráží se to koneckonců i v jeho rétorice: krizi čelíme v Evropě nejlépe my, ať se ostatní od nás konečně poučí.
Bohužel se ovšem sám chová, jako by mu schopnost poučit se byla cizí. Jistě ještě dlouhou dobu může evropské ekologické plány ostřelovat. A jistě mu to na poli voličských preferencí může i nějak pomoci. Ne tak už zdejšímu rozpočtu. Jednoho dne se také můžeme rozespalí probudit a zjistit, že desítky a stovky miliard eur na modernizaci kolem nás jen protékají a my zjistíme, že vlak do budoucnosti stanicí Česko jen projíždí…
Zda Babišovo dávání protibruselských sirek do krabičky bude mít nakonec "na funkci" vliv, či nikoli, zatím není jasné. Šanci na úspěch jsme ještě pořád neztratili. Jisté je jen to, že jde o riskantní hru, která by také mohla skončit ošklivou nehodou.
