James de Candole James de Candole | Názory
12. 3. 2014 12:02

Babišův vstup do politiky nás přibližuje Kyjevu, ne Bruselu

Podobně jako gruzínští a ukrajinští oligarchové se Babiš staví do role politika proti své vůli, spasitele na přechodnou dobu.
Babiš v poslední době buduje v rámci Agrofertu svou vlastní špionážní centrálu. Proti komu vlastně?
Babiš v poslední době buduje v rámci Agrofertu svou vlastní špionážní centrálu. Proti komu vlastně? | Foto: Ludvík Hradilek

Před deseti dny začal prozatímní ukrajinský premiér jmenovat do čela regionálních vlád na východě země miliardářské byznysmeny. Asi proto, že od těchto respektovaných oligarchů, zaměstnávajících tisíce lidí, lze očekávat, že zařídí obnovení kontroly nad během událostí.

Před loňskými říjnovými parlamentními volbami jsem přirovnal Andreje Babiše k Bidzinovi Ivanišvilimu, gruzínskému miliardáři, jenž nyní řídí svou zemi (Babišovi se toto srovnání líbí a sám je používá). Po roce ve funkci Ivanišvili na post premiéra před několika týdny rezignoval, avšak jeho lidé, mezi něž je třeba počítat nového ministerského předsedu i prezidenta, zůstávají. Má Babiš za lubem něco podobně mazaného?

Zatímco dříve oligarcha vládce pouze ovládal, nyní se jím sám stává.

V dnešní situaci bych Babiše přirovnal asi nejspíše k majiteli ukrajinského ocelářského podniku Serhijovi Tarutovi, jemuž byla před pěti dny formálně svěřena vláda v Doněckém regionu, jenž je domovem sesazeného prezidenta Janukovyče. Nebo je možná Babiš spíš jako Viktor Pinčuk, ukrajinská celebrita a oligarcha se zálibou v umění, jenž minulý týden naprosto vážně řekl reportéru New York Times, že „v takovýchto časech může na Ukrajině velký byznys suplovat roli vlády, zatímco po stabilizaci situace bude Ukrajina stát před největší výzvou, kterou je byznys od politiky oddělovat“.

Podobně jako tito gruzínští a ukrajinští oligarchové se také Andrej Babiš staví do role politika proti své vůli, který pouze hodlá dostát své občanské povinnosti pomoci v těžkých dobách své vlasti. Přesnější by ovšem bylo definovat jeho nástup k politické moci jako formalizování dlouholetého neformálního politického vlivu. Zatímco dříve oligarcha vládce pouze ovládal, nyní se jím sám stává.

Self-made miliardáře válcují manažeři státních podniků

Je pravda, že Babiš během posledních několika let o velkou část svého politického vlivu přišel. Ačkoli je dnes opět nejmocnějším patronem politiků v této zemi, jeho návrat do čelných pozic přichází po osmileté odmlce, kdy tuto doménu ovládal Martin Roman.

Ani Ukrajina, ani Česko se nedočkají „normálních okolností“, budou-li jejich vlády řízeny oligarchy, zaměstnávajícími desetitisíce lidí včetně bývalých vysokých policejních důstojníků se zkušenostmi z boje proti finanční kriminalitě a ze sledovacích operací vůči veřejně exponovaným osobnostem.

Bod zlomu nastává v roce 2004, tedy v době, kdy Martin Roman získává kontrolu nad ČEZem. V tomto roce má Babiš účast na úspěšné polské nabídce v tendru na prodej většinového podílu v Unipetrolu, vypsaném vládou Stanislava Grosse (jeho první pokus o Unipetrol v roce 2001 skončil fiaskem, protože nedokázal dát dohromady kupní cenu poté, co mu Zemanova vláda petrochemický koncern přiklepla). Celá věc se ale ošklivě zvrtla, protože polský zástupce v nabídce, totiž společnost PKN Orlen, nesplnila svůj závazek, že Babišovi odprodá chemickou část Unipetrolu jako kompenzaci za podporu, kterou jí Babiš při jednání s českou vládou poskytoval. Babiš se následně zamotal do upachtěného soudního sporu s Poláky a nechutného korupčního skandálu jak v České republice, tak i v Polsku. Někdejší předseda dozorčí rady Orlenu a svědek v polském parlamentním vyšetřování kauzy Krzysztof Kluzek tvrdil, že Orlen si byl jasně vědom toho, že Babiš je klíčovou osobou, která jim může umést cestičku k české vládě: buď mu předem slíbí prodej podílu v Unipetrolu, nebo se s vyhlídkou na získání tendru mohou rozloučit.

Babiš od té doby žene Orlen od soudu k soudu, využívaje přitom služeb českého korporátního advokáta Radka Pokorného (což je, račte si povšimnout, také právník Martina Romana a osoba blízká novému českému premiérovi). V létě 2009 soudy rozhodly, že Orlen má Babišovi zaplatit na smluvních pokutách něco kolem 2 miliard Kč. Babiš však požadoval za poškození dobrého jména desetinásobek. V říjnu 2010 odmítl český arbitrážní soud Babišův nárok v plném rozsahu a nařídil Agrofertu zaplatit soudní výlohy i za Poláky. Agrofert se ve snaze zvrátit toto rozhodnutí odvolal, jenže zhruba před měsícem se odvolací soud přiklonil ke stanovisku PKN Orlen, nález arbitráže z října 2010 potvrdil a odvolání Agrofertu odmítl jako neopodstatněné.

Oba Babišovy pokusy o ovládnutí Unipetrolu tak selhaly. Selhaly však nikoli proto, že by jeho politické konexe byly nedostatečné. V obou případech šli místní politici Andreji Babišovi poslušně na ruku – kdo ho potopil, byly banky a jeho obchodní partneři. Přesto bylo však fiasko s Unipetrolem počátkem úpadku jeho politického vlivu, který začal ztrácet ve prospěch osoby, kterou sám nepovažoval za nic víc než za průměrného manažera státní firmy.

Od té doby si Babiš líže rány utržené v petrochemickém debaklu a živí svou zapšklost vůči Martinu Romanovi. Bylo zcela nevyhnutelné, že Roman a jeho zkušenější „chůva“ Vladimír Johanes opustili své sinekury v českém energetickém průmyslu, jakmile byl Babišův návrat k politické moci hotovou věcí. Příštím na ráně bude Daniel Beneš, který se držel Romana jak máminy sukně po celé poslední desetiletí a který ztratil politické krytí v okamžiku, kdy odposlechy loni v létě zametly s Nečasem a Nagyovou. Dávám mu čas maximálně tak do Velikonoc.

Poslouchej a uč se

Trauma, které mu způsobil debakl s Unipetrolem, mělo pro Babiše zcela určující význam. Kromě ponížení, které musel strpět od Poláků, které nenávidí, protože je nemůže ovládat, a kterých se bojí, protože představují konkurenční ohrožení tržní síly Agrofertu, přinesl Unipetrol Babišovi ponaučení, jak je důležité nepodcenit efektivní kontrašpionáž, jedná-li člověk se zkorumpovanými politiky.

Kohopak asi Agrofert zlanaří z vnitra příště, aby vyfutroval své bezpečnostní oddělení? Roberta Šlachtu?

Není divu, že Babiš v poslední době buduje v rámci Agrofertu svou vlastní špionážní centrálu. V listopadu 2011 se bezpečnostním ředitelem Agrofertu stal bývalý náměstek Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jiří Veselý. V té době Babiš o Veselém řekl, že „splňuje veškerá kritéria pro uvedenou pozici. Je prověřen NBÚ na stupeň tajné“. Rozumím tomu, že Babiš potřebuje jako zaměstnavatel 30 000 lidí bezpečnostní oddělení, aby vyšetřovalo a zamezovalo interním rozkrádačkám. Ale špičkového policejního důstojníka s bezpečnostní prověrkou pro nakládání s tajnými dokumenty?

Kohopak asi Agrofert zlanaří z vnitra příště, aby vyfutroval své bezpečnostní oddělení? Roberta Šlachtu? Vrabci na střeše si cvrlikají, že Agrofert nedávno získal vysokého policejního důstojníka z Útvaru zvláštních činností, do jehož kompetencí spadají odposlechy. Agrofert do této chvíle na mé otázky, zda je tomu skutečně tak, nereagoval.

Jak tak skládáme mozaiku dopadu Andreje Babiše na českou politiku, měli bychom si zvláště všímat každého projevu jeho chování, kterým omezuje váhu svých legitimních konkurentů v podnikání i v politice. Ta část médií, kterou Babiš zatím nevlastní, musí vynakládat nemalé prostředky na to, aby rozkryla mocenské struktury, které Babiš buduje jak uvnitř Agrofertu, tak v nejrůznějších ministerstvech, která nyní ovládá. K nim je třeba řadit také přetahování lidí z ministerstva vnitra, jako je Veselý.

Neměli bychom se nechat svést se stopy zprávami o tom, že vlivové struktury lidí jako Martin Roman se momentálně rozpadají. Podstatné je, že moc těchto lidí nepřebírají instituce, jež se řídí zákonem, ale nevypočitatelný jedinec se silně vyvinutým shromažďovacím pudem, jenž se řídí toliko vlastním zájmem.

Neobyčejné časy si žádají neobyčejně bohaté muže.

Vzpomeňme si znovu na Ukrajinu, kde oligarchové třímali formální politickou moc celé věky a hranice mezi politikou a byznysem zmizela už dávno, pradávno. Mnozí z vás se možná budou hádat (podobně jako ukrajinský oligarcha, kterého citujeme výše), že v těchto pro Českou republiku složitých časech mohou miliardáři typu Andreje Babiše sehrát ve vládě pozitivní roli, přestože za normálních okolností je nanejvýš důležité držet mezi politikou a byznysem jasné mantinely.

Krutou pravdou zůstává, že Babiš je nejvlivnější politikem v této zemi proto, že nezanedbatelná menšina jejích voličů si přeje, aby jí vládla kombinace oligarchy a mediální celebrity.

Ani Ukrajina, ani Česko se však „normálních okolností“ znovu nedočkají, budou-li jejich vlády řízeny oligarchy, zaměstnávajícími desetitisíce lidí včetně bývalých vysokých policejních důstojníků se zkušenostmi z boje proti finanční kriminalitě a ze sledovacích operací vůči veřejně exponovaným osobnostem.

Otevřený nástup Andrej Babiše do politiky posouvá tuto zemi blíže Kyjevu, nikoli Bruselu. Počátkem minulého týdne oznámil bývalý belgický premiér a současný předseda Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (parlamentní skupiny, do níž hodlá ANO 2011 vstoupit, pokud se v květnu dostane do Evropského parlamentu), všem, kdo ho v tu chvíli poslouchali (tj. téměř nikomu), že Andrej Babiš není žádný oligarcha, neboť své obchodní impérium vybudoval bez pomoci politiků.

Považovat Babiše za liberálního demokrata může snad opravdu jedině belgický politik. A očekávat, že oligarcha se svých otěží nad politikou vzdá dobrovolně, může jedině blázen. Jenomže dnes je setření hranic mezi politikou a byznysem, jehož je Babiš ztělesněním, považováno za důvod nikoli k znepokojení, ale k oslavám.

Krutou pravdou ale zůstává, že Babiš je nejvlivnější politikem v této zemi proto, že nezanedbatelná menšina jejích voličů si přeje, aby jí vládla kombinace oligarchy a mediální celebrity. Ukrajino, vítej v Praze!

Tento text vyšel na blogu Jamese de Candoleho na Aktuálně.cz
11. března 2014.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Junior Lamparter předčil na MS dospělé sdruženáře, Vytrval byl 22.

Rakušan Johannes Lamparter udržel vedení po skoku a stal se sdruženářským mistrem světa na velkém můstku. Devatenáctiletý Rakušan mezi dospělými triumfoval jen tři týdny po té, co získal juniorský světový titul. Nejlepším českým reprezentantem byl tentokrát Jan Vytrval, který obsadil 22. místo, což je jeho nejlepší umístění na vrcholné akci.

Další zprávy