David Klimeš David Klimeš | Názory
2. 10. 2019 7:30

Komentář: Banky nemají co vstupovat do Babišovy národní fronty

Premiér plánuje založit rozvojový fond. Od bank si vynutil slib, že do něj vloží sedm miliard korun na stavbu dálnic nebo škol. Zní to skvěle, ale jen na první poslech. Pokud nebude jasné, kde končí stát a kde začíná soukromník,nadělají ty miliardy víc škody než užitku.
A tohle jsou státní, nebo soukromé peníze?
A tohle jsou státní, nebo soukromé peníze? | Foto: ČTK

Vláda ANO a ČSSD bojuje o každý milion, aby měla z čeho zaplatit své lehkovážné sliby. Rozpočet praská ve švech, ministryně financí Alena Schillerová už vymetla všechny kouty svého úřadu a nemá kde brát. A ejhle, jako zázrakem je tu sedm miliard k dobru.

Není to ale obyčejných sedm miliard, které stát vybere na daních a přerozdělí. Jde o peníze čtyř největších tuzemských bank, které státu slíbily, že od příštího roku tuto obří sumu nalijí, kam vláda ukáže.

Zní to skvěle. Místo aby dividendy odtékaly zahraničním vlastníkům, poputují všechny ty naše poplatky za karty a spořicí účty na stavbu školek a dálnic. Má to ale háček. Je to naprosto špatně - politicky i ekonomicky.

Pokud by to státu umožnilo vydávat miliardové investice za ani státní, ani soukromé; ani výdělečné, ani neziskové; ani řízené bankami, ani státem - raději ať žádný takový fond nevzniká. Vážně je v takovém případě lepší ty peníze oželet.

O kapitalismu a křížencích

Za minulého režimu státní banky úvěrovaly podle toho, jak si přálo komunistické politbyro. Po roce 1989 se sice obnovila demokracie, ale nová politická elita v polostátním bankovnictví socialismus ještě bohužel nějaký ten rok vesele udržovala.

Až teprve když ke konci 90. let všechno zkrachovalo - a největší peněžní ústavy se dostaly do zahraničních rukou - jsme vstoupili do éry normálního, nikoliv normalizačního bankovnictví.

Rakouští, francouzští či belgičtí bankéři k nám investovali, přinesli know-how a asi to neudělali tak zle, když české banky v klidu přečkaly velkou finanční a hospodářskou krizi. Nyní si západní bankéři ve Vídni, Paříži či Bruselu vybírají za tuto povedenou investici dividendu a odtok peněz se z obecního potůčku proměnil v Dunaj.

To ale přece není neřešitelná věc. Pokud se to české společnosti nelíbí, má kapitalismus osvědčené nástroje, jak banky pobídnout ke změně chování.

Daně se kupříkladu mohou změnit tak, aby pro reinvestovaný zisk platily úlevy - zahraničním podnikům a bankám by se pak vyplatilo utrácet tady (podobně jako to dnes už dělají třeba v Estonsku).

Nebo se pravidla mohou upravit tak, aby bylo pro peněžní ústavy lákavé podporovat to, co společnost preferuje - třeba nejrůznější ekologická opatření. Anebo lze natvrdo zvýšit daně právnických osob, v krajním případě i sektorově, ačkoliv to vytváří v podnikání rovné a rovnější (to je recept ČSSD).

Ty přístupy jsou rozdílné, leckdy i protichůdné. Jedno je však spojuje: je u nich zcela jasné, kde končí stát hájící veřejný zájem a kde začíná soukromník, který v rámci pravidel chce docílit zisku.

No a pak tu máme český rozvojový fond, který připomíná křížence mezi normalizačním státním bankovnictvím a polistopadovým bankovním socialismem. Právě proto, že není vůbec jasné, kde končí zájem státu a kde začíná touha soukromníka po profitu.

Když bankéři hrají šachy

I v zahraničí sice najdeme nejrůznější partnerství bohatých firem a státu, ale nikde to nenabývá tak bizarní podoby jako nyní v Česku. České banky do fondu nevstupují z přesvědčení, ale s pistolí u hlavy. Pokud by nedaly sedm miliard do Babišova fondu, čekala by je sektorová daň, na níž by zaplatily zhruba dvojnásobek.

Neproveditelnou kvadraturou kruhu je pak požadavek, aby investice šly tam, kam chce erár, ale zároveň vydělávaly. To nejde. Buď charita, nebo zisk. Kombinovat to z podstaty věci nelze. Přesto to Babiš a ministr průmyslu Karel Havlíček zkoušejí.

Fond má zastřešit státní Českomoravská záruční a rozvojová banka a pod jejími křídly se stát s šéfy bank bude dohadovat, zda k rekonstrukci nové školky k Horní Dolní přidat ještě zateplení nemocnice v Dolní Horní, nebo raději pět kilometrů nové dálnice. To nebude fungovat. Nikdy. Nech si to všichni zapamatují. 

Velká odpovědnost teď leží na České národní bance, která bude posuzovat žádost o licenci rozvojového fondu. Ta by - věrna své tradici - měla připravit tu správnou sadu otázek, které bohužel kolem fondu dosud nezní.

Pokud je to investiční fond, jak chce na zjevně charitativních projektech dosáhnout zisku? A u těch pár projektů, které vydělají, půjde tedy vlastně o superbezpečnou investici banky, kde zisk jistí stát, i když ten by si na projekt mohl sám půjčit na dluhopisovém trhu levněji? A kdo vlastně ve fondu bude - jen ty zlé banky, nebo přijde i hodný ČEZ a Škodovka? A jak se bude z fondu vystupovat? Nebo to Babiš rovnou zakázal?

Technických otázek je samozřejmě ještě mnohem víc. Podstatné ale je, že tváří-li se něco jako investiční fond, měl by to také investiční fond být, nikoliv státem vynucená charita.

Fond je problematický i z hlediska státu. Stál by mimo rozpočet, kterým poslanci dávají exekutivě jízdní řád výdajů na další rok. Mimo dozor zvolených zástupců lidu by se tak utvořil obří mnohamiliardový balík k osobní potřebě premiéra a jeho týmu.

A nikdo zjevně neřeší ani dlouhodobou udržitelnost fondu. Co když přijde zase nějaká finanční krize a všechny banky z fondu odejdou? Kdo pak dostaví ty školy, nemocnice a dálnice?

Už tak děsivé rozpočtování českého státu bychom zřízením fondu jen posunuli o level níž.

Peníze, krev a zástava srdce

Snad nejzajímavější na novém fondu je to, že vlastně nikomu nevadí. Všichni se s ním už tak nějak smířili. Babiš je spokojen, protože banky, kterým Agrofert dluží miliardy na úvěrech, ochránil před sektorovou daní. Banky ví, že nejdou do klasického fondu, ale jsou zticha, protože získají investiční projekty se zaručeným výdělkem a jištěním státu. Nic méně rizikového už by se jim najít nepodařilo.

Ale na šachovnici demokratického státu je to tah na políčko CH 9. Bankéři se stávají něčím na způsob zahrádkářů v předlistopadové národní frontě, jíž komunisté používali jako důkaz celospolečenské podpory. Pointou však bylo, že národní fronta si myslela to, co řeklo ÚV KSČ.

V posledních letech si Andrej Babiš velmi úspěšně také vytváří svou vlastní národní frontu (konec konců nejdéle ze všech stran byl právě v KSČ). Nejprve smazal rozdíl mezi byznysem a politikou, pak mezi médii a politikou. Když se stal premiérem, smazal i rozdíly mezi hospodářskými lobby a státem. A vlastně není vůbec divné, že ve svém škodlivém korporativistickém tažení pokračuje k dalším metám.

Vstup bankéřů do Babišovy národní fronty by byl ale mimořádně nebezpečný. Bankovní finance představují oběhovou soustavu kapitalismu a nesmí se dostat pod přímý vliv exekutivy, která by mohla podnikat odběr krve dle momentální nálady. To by pak i relativně malá krize způsobila zástavu srdce.

Proto místo normalizačního bankovnictví raději zůstaňme u toho normálního, v němž banky platí předepsané daně a úvěrují ekonomiku. Nic víc. Jakmile si u bankovních miliard přestaneme být jistí, jestli jsou státní, nebo soukromé, bývá to začátek konce.

Neshodneme se s hnutím ANO na daňových otázkách a také je celá řada nevyjasněných věcí v sociální oblasti, říká předseda ČSSD Jan Hamáček. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy