Běloruský Minsk po válce vystavěný do stalinské obludnosti rozhodně nepatří mezi nejkrásnější metropole Evropy. Ale město obrovských ploch protkané širokými bulváry se výborně hodí pro masové protesty, jakmile počty revolucionářů přesáhnou několik desítek tisíc lidí. A ten okamžik právě nastal. Stovku tisíc demonstrantů už autoritářský prezident Alexandr Lukašenko nemůže jednoduše nechat zmlátit, vytlačit z náměstí a pozavírat.
Situace po letošních zfalšovaných prezidentských volbách je zcela jiná než po těch minulých v roce 2015. Tehdy si nejvýraznější postava běloruské opozice a politický vězeň Nikolaj Statkevič v rozhovoru pro Aktuálně.cz zoufal, že žádný opoziční kandidát nevyzval k demonstracím (on sám nemohl ani kandidovat) a Bělorusy svírá strach. Nyní to mělo být podle plánů Lukašenka přes kopírák, jenže Bělorusové se už masově vzepřeli, a to živelně bez velkého plánování známých opozičníků.
V Česku i Evropě se najednou ze dne na den mluví o sametové revoluci po vzoru té československé z roku 1989. Okolnosti jsou však zcela jiné, a aby se Bělorusové vysvobodili z posledního totalitního skanzenu Evropy, nikdo teď nesmí udělat chybu.
Lži už nefungují, zbyla jen síla
Koho zachvacuje euforie z běloruských demonstrací, měl by si nejprve připomenout fakta. Lukašenko stále ovládá bezpečnostní aparát a několikrát už úspěšně za použití policejní brutality docílil svého zfalšovaného znovuzvolení. Na hranicích pak čeká ruský prezident Vladimir Putin na "zvací dopis", aby zase trochu odčinil to, co označuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století, tedy rozpad SSSR, a po kusu Gruzie i Ukrajiny k říši zpět připojil Bělorusko.
Kdo sdílí na sítích dojemné obrázky, jak mladí lidé objímají těžkooděnce a dávají jim květiny, ať si také popovídá s běloruskou opozicí, čeho je režim schopen. Možná by ale stačilo chvíli postát před budovou KGB (ano, ani ji nepřejmenovali). Za sebou máte sochu Felixe Dzeržinského a o pár metrů dál se za zdí stále ještě popravuje.
Přesto je něco jinak. V roce 2015 se Lukašenko stal prezidentem nejen s pomocí represe. Částečně zabraly také jeho reformní sliby strašení mocenským apetitem Putina, který si právě ukusoval z Ukrajiny. V Minsku tehdy nebylo výjimečné potkat opozičníky krutě šikanované režimem, kteří najednou byli ochotni tolerovat malého diktátora Lukašenka, aby nepřišel velký diktátor Putin.
To vše je pryč. Lukašenkova podivná hra na běloruský nacionalismus proti Rusku, na kterém je však ekonomicky závislý, zkrachovala. Vydírání Unie, které vyhrožoval, že nebude-li posílat peníze, dohodne se s Putinem, zkrachovalo také. A zkrachovaly i reformní plány. Proto se bouří už nejen mladí v Minsku, ale také dělníci Lukašenkova "traktoristánu".
Nečekaným štěstím v neštěstí je i recese spojená s koronavirem. Odhalila nejen Lukašenkovu neschopnost, ale ke zdrženlivosti nutí také Kreml, který najednou nemá dost peněz na všechna svá válečnická dobrodružství.
V této chvíli se tak nabízejí tři možné scénáře a dva jsou bohužel hodně mizerné.
Tři scénáře a jen jeden dobrý
Začněme tím nejčernějším: zoufalý Lukašenko požádá Putina o pomoc. Bude to pro něj obrovská potupa, protože kdysi dávno vystupoval jako patron mladého kágébáka, který ovšem mezitím poskočil do první ligy autoritářů.
Byl by to i konec nadějí. Nejen pro demonstranty, ale také pro běloruskou státnost. Ta nikdy nebyla příliš silná, Putin prostřednictvím ruské televizní propagandy a zábavy úspěšně Bělorusům už roky vysvětluje, jak to s nimi myslí dobře.
Z dosavadních pří o to, kdo bude stavět jakou elektrárnu či za kolik bude protékat ropa Běloruskem, by se rázem staly drobnosti ve srovnání s celkovým vazalstvím, kterým by Lukašenko zemi ke Kremlu připoutal.
Druhou možností - neméně špatnou - je, že se Lukašenko udrží prostřednictvím brutality. Záběry z demonstrací jsou jistě působivé, ale působivé je i zatýkání tajných služeb, které občas končí náhlým úmrtím bez zjevného důvodu. Kdo chce, ať si připomene, jak Lukašenko potlačil protesty v letech 2006 a 2010.
A zbývá poslední možnost, která se ještě před týdnem zdála být zcela nemožnou. Revoluce zvítězí, Lukašenko pustí moc a uprchne. Je sice přeborníkem v zatýkání lídrů a jejich věznění či vyhošťování. Nyní to zažila Svjatlana Cichanouská, předtím její manžel a ještě předtím třeba zmiňovaný Statkevič, který byl kdysi dokonce v rekordním "balíku" rovnou sedmi zatčených prezidentských kandidátů.
Momentálně ale opoziční síla nemá žádného jasného lídra a Lukašenko tedy nemůže masové a živelné protesty ukončit tím, že by zničil tři čtyři lidi.
Pokud lidé zůstanou v ulicích ve vysokých desítkách tisíc, vymohou si pravděpodobně Lukašenkův konec.
Sametově, ale rozhodně
Velká odpovědnost je teď na okolních mocnostech. Co udělá Putin, nikdo neví, ale o to je důležitější být rázný v rámci Evropské unie. A Česko zde musí odpracovat svůj nemalý díl.
Jakkoliv je dosti komické, že někdejší prominentní slovenský komunista Andrej Babiš chce nyní do Běloruska vyvážet sametovou revoluci, je třeba to s díky přivítat. Jednak to ostře kontrastuje s neschopností českého prezidenta alespoň mírně zkritizovat zfalšované volby, jako to udělal například v roce 2006 Václav Klaus. Hlavně to ale pomáhá vystavět v Bruselu východní blok, který by mohl přesvědčit západ, že je třeba Lukašenkovu režimu pohrozit výraznými sankcemi - a naopak za demokratizaci nabídnout evropskou budoucnost od ekonomické spolupráce po víza.
Úkolem Česka je nyní především plná podpora Polska a Litvy, které mají historicky na Bělorusko nejsilnější vazby. Neškodilo by, kdyby český ministr zahraničí rychle navštívil Varšavu a Vilnius, případně se angažoval v přesvědčování dalších států.
Česká aktivita a podpora by pro Bělorusy byla významnější, než se může vzhledem k naprosto rozvalené české zahraniční politice zdát. Kdo se setkal s běloruskou inteligencí, ví, jak je pro ni důležitý symbol československého roku 1989 - že změna nemusí trvat deset let jako v Polsku, ani deset měsíců jako v Maďarsku, dokonce ani ne deset týdnů jako ve východním Německu, ale pouhých deset dnů jako v Československu.
A že protest může být proti vší té policejní brutalitě nejsilnější, když je sametový. K tomu koneckonců Bělorusy zavazuje i jejich národní mýtus - ne nepodobný tomu českému - o národu pokojných a smírných lidí. Mají to tak i v prvním verši hymny: My, Bělarusy - mirnyja ljudzi…
Smír společnosti nyní ohrožuje jen jeden člověk - Lukašenko. Proto musí jít.
