Svět teď s pohnutím sleduje zprávy z Benátek. Trne při pohledu na to, jak jejich náměstí, paláce i kostely - jindy plné turistů - zaplavují vlny. Jedinečné město čelí jedné z největších povodní ve své pohnuté historii. Paradoxní je, že nebyla nečekaná a dalo se jí zabránit.
Už léta vědci varují, že záplavy, které se v Benátkách periodicky opakují, postupně nabírají na intenzitě. Právě proto vzniká síť mobilních bariér MOSE, která má památku UNESCO před podobnými pohromami chránit.
Už nějaký čas měly být zábrany dokončeny. Žel stále nejsou a smutný příběh, který se s tím pojí, poskytuje téměř dokonalou ukázku rizik, kterým naše civilizace čelí. I obraz naší (ne)schopnosti se s nimi vypořádat.
V sevření živlů
Abychom pochopili, co a proč se dnes v Benátkách děje, je třeba stručně nastínit jejich základní situaci. Koho hlubší souvislosti nezajímají, může rovnou přeskočit na začátek další kapitoly.
Město leží na mořské laguně s nesmírně složitým ekosystémem, který byl v posledním století výrazně narušen. Záplavy jej ovšem ohrožovaly vždy a jsou výsledkem souběhu astronomických procesů s meteorologickými.
Italy's government has declared a state of emergency following the worst flooding in Venice in more than 50 years.
— Sky News (@SkyNews) November 15, 2019
Follow this story here: https://t.co/wqzg73vyF9 pic.twitter.com/n97pzCbURA
Krátce řečeno zatímco lunární fáze působí pravidelný příliv a odliv (který zde mimochodem není nikterak silný), meteorologické faktory s tímto základním cyklem výrazně hýbou.
Například se stává, že v době, kdy silné deště na pevnině způsobují zvýšený přítok do laguny, ženou větry z moře odlivovou vodu zpět a udržují tak ve městě vysokou hladinu, kterou následně ještě zvýší další přílivová vlna.
O výšce vody krom toho spolurozhoduje i řada dalších faktorů. Například každé vysušení mokřadu na pobřeží snižuje jeho absorpční schopnost v případě prudkého deště. Čím více vody pak steče do laguny, tím víc se jí vyvalí na benátská prostranství.
Co tě posílí, to tě zabije
Nabízí se samozřejmě otázka, proč vůbec vzniklo město na tak zdánlivě nesmyslném místě.
Benátčané se na laguně v raném středověku neusadili jen z bezpečnostních důvodů, jak se obvykle uvádí. Středověká města se nemusela bránit jen proti vnějšímu nepříteli, ale i proti vnitřnímu - bakteriím. Rytmus přílivu a odlivu pomáhal automaticky regulovat odpad, i když ani to město neuchránilo před epidemiemi, které opakovaně decimovaly jeho populaci.
Patrně klíčovým důvodem ovšem byla možnost vybudovat ideální přístav - na laguně nejsou velké vlny a zboží je možné rozvážet sítí kanálů. S nástupem moderní civilizace první dva důvody pominuly a zbyl jen třetí - laguna zůstala kotvištěm, což se jí možná stalo osudným.
Největším zásahem do ekosystému benátské laguny totiž nebyla výstavba mostu, který spojuje město s pevninou. Ba ani nových umělých ostrůvků, jako je Tronchetto, na němž vzniklo rozsáhlé parkoviště. Největším zásahem bylo vybudování přístavu Marghera na pevnině, přímo naproti Benátkám. Ten na sebe navázal chemický průmysl, který i přes útlum probíhající od 90. let stále ovlivňuje rovnováhu celé niky.
Postupné snižování terénu Benátek totiž není dané pouze tím, že by domy vlastní vahou zapadaly do bahna, jak si zřejmě většina lidí představuje. Ani jen přirozenými geologickými procesy.
Půda pod Benátkami klesla mezi lety 1950 a 1970 o 12 cm v důsledku čerpání podzemních vod pro účely průmyslu soustředěného kolem přístavu. Z celkového poklesu města o zhruba 23 cm (některé zdroje uvádějí až 26 cm) tak na lidskou činnost připadá nemalý podíl. Vzhledem k tomu, že současně dochází ke zvýšení hladiny moří, ocitají se Benátky stále níže nad vodou.
K zákazu čerpat podzemní vody došlo mimo jiné i po zkušenosti s velkou povodní v roce 1966, která odhalila zranitelnost města na laguně. A také odstartovala novou éru snahy o záchranu Benátek, jež vyústila ve schválení gigantického projektu MOSE, který už jsme na začátku zmiňovali. A k němuž se teď obloukem vracíme.
Kde je voda, tam to kape
MOSE zahrnuje přes sedmdesát mobilních vrat, která jsou při stoupající hladině schopna lagunu zcela oddělit od moře. I když je jasné, že takový záměr nemůže Benátky chránit před deštěm nebo přílivem vody z pevniny, podle složitých matematických modelů by měl být schopen zabránit takovým povodním, jako je ta letošní.
Měl by město ochránit i při dalším předpokládaném zvýšení hladiny světového oceánu, s nímž je v tomto století podle vědců třeba počítat.
Formulace "měl by" je příznačná, protože jak už bylo řečeno, navzdory plánům stále není hotov. Ke zdržení MOSE přispělo i zatčení bývalého starosty Benátek a dalších více než třiceti osob kvůli korupci spojené s jeho realizací.
Letošní povodeň tedy ukazuje, že lidstvo kráčí klimatické změně vstříc s politickou reprezentací, která ji nejprve bagatelizuje a posléze se na ní snaží vydělat.
Na sklonku karnevalu
Každá přírodní katastrofa má nepřímé dopady, které mohou být ještě drtivější než přímá destrukce. V případě Benátek je to především nebezpečí, že velká voda vyžene z města další trvalé obyvatele a ještě víc je změní v kulisu pro turisty.
Pokud se ale město stane jen pouhým jevištěm filmového festivalu nebo kulisou pro slavná bienále, přestane žít. Benátky přitom nejsou jen jedním městem mezi ostatními. Jsou symbolem naší civilizace: nikde jinde se nesetkáváme s vlastní minulostí tak jako tam.
Zdejší kostely a scuole dodnes uchovávají obrazy a sochy, které byly vytvořeny právě pro jedno konkrétní místo a ztrácejí smysl někde v muzeu.
Benátky by byly ohrožené, i kdybychom nečelili klimatické změně. Ohrožené právě tím duchem hrabivosti, proti němuž se bouřil zde pohřbený básník Ezra Pound - a jenž se projevuje nejen defraudací prostředků určených na záchranu města, ale také neomluvitelnou vstřícností vůči globalizovanému turismu s jeho obřími výletními loděmi, které na laguně už dávno neměly co dělat.
Benátky nejsou jen souborem budov, které lze po povodni opravit. Jsou něčím víc než jen pitoreskní kulisou pro selfíčka a pití cappuccina. Víc než jen soustavou kanálů, po kterých se plouží gondoly a kudy spěchají vaporetti.
Nejen s každou vápencovou deskou vypadlou z obkladu fasády, ale také s každým dalším opuštěným domem se ztrácí něco z našeho já.
Benátky nejsou jen hromada kamení a cihel. Benátky - to jsme my.
Autor je profesorem dějin architektury a památkové péče na FA ČVUT.
Benátkám se věnuje také v knize Hluboké město.
