Od roku 1998 české politické strany fungují jako ekonomický kartel. Využívají veřejné prostředky k omezování politické soutěže a k zajištění vlastního znovuzvolení a blahobytu svých obchodních partnerů.
Avšak kartely, ať už obchodní či politické, v sobě samých nosí také sémě vlastního zániku. Nakonec je zahubí nenažranost. Vždy se najde alespoň jeden člen kartelu, v jehož očích momentální výhody z toho, že ostatním podtrhne židli, převáží nevýhody, které by vyplynuly z možného rozpadu kartelu.
Vezměte si takového Andreje Babiše. O Babišovi, absolutním vlastníku obrovského obchodního konglomerátu, jenž byl privilegovaným obchodním partnerem českého politického establishmentu po dvě desetiletí, se dá stěží mluvit jako o člověku „zvenku“. Právě naopak – od samého začátku byl řádným a placeným členem tohoto kartelu.
Bylo by naivní domnívat se, že byznysmen Babišova formátu, erudicí a zkušeností s nakládáním se státnímu dotacemi a podniky by pracoval na rozbití kartelu, byť politického, s cílem nastolit volnou soutěž.
Například v prosinci 2001 jeden ze zakládajících otců českého státostranického kartelu, tehdejší premiér Miloš Zeman, nadělil Agrofertu většinový podíl v Unipetrolu, a to navzdory tomu, že Agrofert nabídl pouze 11,5 mld Kč oproti 14,7 mld, které nabízelo britsko-americké konsorcium. Zeman opěvoval Agrofert jako „ideálního strategického partnera“ pro český petrochemický průmysl, zatímco britsko-amerického uchazeče odbyl jako „pouhého finančního investora“.
Vzhledem k tomu, že Američany v konsorciu reprezentoval petrochemický gigant Conoco, bylo toto rozhodnutí podivné. A bylo také pitomé, víme-li dnes, že prodej ztroskotal o několik týdnů později na tom, že Babiš nedokázal dát dohromady peníze.
V roce 2011 se pak Babiš proti kartelu etablovaných politických stran postavil, protože si spočítal, že může vytěžit více z toho, že ji (z jejich pohledu) podtrhne židli, než když s nimi bude dál spolupracovat. Nikoho ovšem nezajímá, že se Babiš rozhodl hryzat do ruky, která jeho obchodní impérium léta živila dotacemi a přátelskými regulacemi. Podstatné je, že nyní díky němu dojde k oživení politické soutěže.
Nemůžete uzavřít kartel sám se sebou
S tímto tvrzením by se dalo souhlasit, pokud by bylo pravdivé; jenže není. Nástup Andreje Babiše do politiky rozhodně neznamená posílení soutěže, leda v krátkodobém horizontu. Babiš může jistě zatnout tipec „jánabráchismu“ mezi etablovanými politickými stranami. Jenže zamezení koluzi není ještě totéž, co obnovení volné soutěže. Problém je už třeba to, že kartely, zejména ty politické, mají vzácnou schopnost ustát náraz a přeskupit se (byť pro začátek třeba jen na obecní úrovni).
Nejen že Babišova technokracie nepovede k návratu ke zdravému parlamentarismu zaleženému na konkurenci; není mnohem pravděpodobnější, že instituci parlamentu ještě více paralyzuje?
Bylo by naivní domnívat se, že byznysmen Babišova formátu, erudicí a zkušeností s nakládáním se státnímu dotacemi a podniky by pracoval na rozbití kartelu, byť politického, s cílem nastolit volnou soutěž. Mnohem pravděpodobnější je, že seznal, že současné uspořádání již neslouží svému účelu.
Uvažujte: Člověk nemůže uzavřít kartelovou dohodu s někým, koho vlastní – ať už formálně nebo via facti tím, že dotyčnému vnutí svůj patronát. Toho si je vlastník takového obchodního konglomerátu, jakým je Agrofert, bezpochyby vědom. Pokud vám to neštymuje, zeptejte se bývalých vlastníků firem, které s Babišem obchodovaly, dokud je nezískal. Rozhodnutí brněnského ÚOHS posledních let se jenom hemží agrofertími akvizicemi, které získaly zelenou jen proto, že objekt akvizice už byl z hlediska konkurence neodlišitelný od svého budoucího nabyvatele.
Babiš je nade vší pochybnost konkurenční hrozbou dnešním etablovaným politickým stranám. Otázkou ovšem je, zda jeho politická aktivita povede k obnovení politické soutěže, či zda ji v budoucnu zcela zničí. Technokratický model, který prosazuje, představuje ohrožení systému založeného na politických stranách jako takového. Nejen že Babišova technokracie nepovede k návratu ke zdravému parlamentarismu zaleženému na konkurenci; není mnohem pravděpodobnější, že instituci parlamentu ještě více paralyzuje?
Babiš je rozhodnut přesochat si českou politiku po svém a vtisknout jí svou vlastní, absurdně manažerskou tvář. Nehodlá ztrácet čas užvaněnými plenárními manýrami, na kterých stojí demokratický proces rozhodování. Pro něho je každá organizace nikoli kolegiem, ale hierarchickou strukturou, nad níž má její vůdce absolutní rozhodovací moc. Příkladů jeho pohrdání nedokonalostmi parlamentní politiky známe už celou řadu, od odhodlání nepřipouštět do vlády zvolené politiky až po snahu o okleštění parlamentních rozprav. Není nic neefektivnějšího, než muset poslouchat všechny ty únavně „neodborné“ projevy.
Nepříjemné, avšak nezbytné laxativum?
Někteří tuzemští komentátoři, jako např. Jan Macháček z Respektu*, vidí v Andreji Babišovi sice nepříjemné, avšak nezbytné laxativum. Pro ně to byl Babiš, kdo loni v říjnu zatarasil cestu do Sněmovny Zemanovým prokremelským podržtaškům; je pro ně vítanou ťafkou do tváře etablovaným politickým stranám, kterým přílišná moc vlezla na mozek a učinila z nich nenažrance a lenochy; a především vidí Babiše jako populární bublinu, která brzy splaskne. Krátce řečeno, Macháček tvrdí, že až Babiš vrátí české politické tělo do formy, tělo ho jako každé dobré projímadlo samo vyloučí.
Laxativ je třeba užívat s mírou a pod dohledem lékaře, pokud mají organismus vyčistit, avšak neuškodit mu. Lidé, kteří užívají nadměrné dávky projímadel, po čase dosáhnou pravého opaku toho, co zamýšleli – projímadlo způsobí zácpu.
Není sporu o to, že Babiš pomohl českým voličům vyhnout se katastrofálnímu omylu, kterého by se byli dopustili, pokud by byli v říjnu odevzdali dostatečný počet hlasů zemanovcům a umožnili tak prezidentovi přizvat ČSSD a vytvořit vládu podle svého diktátu.
Není ale vůbec jisté, zda projímadlo značky Babiš bude užíváno tak, aby se zamezilo nežádoucím účinkům. Není také vůbec jisté, zda dvě ze čtyř etablovaných politických stran budou ještě “naživu”, aby si mohly vychutnat Babišovo vypuzení z politického těla. V tomto supervolebním roce hraje čas do karet ANO. Je pravděpodobné, že do konce roku 2014 ANO 2011 vyhraje volby evropské, senátní i obecní.
Andrej Babiš má na umožnění volné soutěže v politice zhruba stejný zájem, jako na skutečně svobodné a otevřené soutěži v podnikání a v oblasti médií: totiž absolutně nulový.
Jeho letošní volební triumf může z politické mapy zcela a nadobro vymazat egyptskými ranami pronásledovanou Fialovu ODS. Právě tak nepochybně přispěje i k urychlení rozkladu TOP 09, která se už začíná drolit kvůli koudeli hořící Kalouskovi u zadní části těla, podpálené jeho nástupcem v ministerském křesle. Jak jsem už napsal na jiném místě, dosazení právníka Roberta Pelikána a auditora Lukáše Wagenknechta, dvou nesmiřitelných Kalouskových kritiků, do vrcholových postů ministerstva financí, se rovná vyhlášení chemoterapeutické války jednomu ze dvou životně důležitých orgánů TOP 09. A lze vůbec odstranit kalouskovský nádor, aniž by TOP 09 zemřela na operačním stole?
Souhlasím s Janem Macháčkem, že Babišova bublina nakonec splaskne, avšak pochybuji, že až se tak stane, vzniklé vakuum zaplní obnovené politické strany. Zdá se mi pravděpodobnější, že si lidé opět zvolí nějaké hnutí typu ANO či Úsvitu.
Co říci závěrem? Je vysoce nepravděpodobné, že by člověk s tak silně vyvinutým shromažďovacím reflexem, jako je Babiš, pracoval na rozbití politického uspořádání na principech kartelu, z něhož jeho byznys tak dlouho a tak bohatě profitoval, jen aby dovolil renesanci a opětovný rozkvět volné soutěže politických stran. Podle mého soudu je jeho nástup do politiky motivován úvahou, že je nyní pro něho výhodnější konkurovat zdiskreditovanému politickému establishmentu a poté ho pohltit, než pokračovat s ním ve spolupráci.
Zkrátka –Andrej Babiš má na umožnění volné soutěže v politice zhruba stejný zájem, jako na skutečně svobodné a otevřené soutěži v podnikání a v oblasti médií: totiž absolutně nulový.
Publikováno na blogu Jamese de Candole 3. března 2014.
