Josef Beránek Josef Beránek | Názory
Aktualizováno 8. 1. 2022 13:36

Češi mu oběsili otce, protože byl Němec. On se pak snažil oba národy smířit

Lidé se dnes na pražském Vyšehradě rozloučili s Antonem Ottem. Mužem, který uměl mluvit s oběťmi i pachateli. České politiky dokázal přesvědčit, že se nemusí bát sudetských Němců. A sudetské Němce, že nemají nenávidět Čechy.
Anton Otte (15. srpna 1939 - 29. prosince 2021). Za svůj přínos česko-německému smíření obdržel četná ocenění, mimo jiné Řád TGM, nebo německý Spolkový kříž za zásluhy.
Anton Otte (15. srpna 1939 - 29. prosince 2021). Za svůj přínos česko-německému smíření obdržel četná ocenění, mimo jiné Řád TGM, nebo německý Spolkový kříž za zásluhy. | Foto: Karel Cudlín

Díky listopadové revoluci a Václavu Havlovi se země v srdci Evropy těšila v 90. letech zářivé sametové pověsti. Běsy, spojené s historií zatlačenou do podvědomí, s ní ale ani tehdy cloumat nepřestaly.

Značná část zdejší davové nenávisti brzy po pádu starého režimu ulpěla na sudetských Němcích. Dílem z nepřiznaného vzteku, že jejich prostá existence nepřestává připomínat zločiny, jež na nich Češi spáchali. A dílem z obav, že by se poškození mohli začít domáhat nápravy dávných křivd. Anton Otte v těch časech přijel do české metropole jako jeden z nich - jako "sudeťák", který se po letech vrací do rodných končin, kde se na něm kdysi provinili.

Do dobových představ, v nichž čeští Němci měli nejčastěji podobu hamižného a mstivého Trautenberka, ale ničím nezapadal. Coby zástupce katolického krajanského sdružení Ackermann-Gemeinde začal záhy po příjezdu organizovat studentské výměnné pobyty, vyhledával projekty, jež by zde potomci vyhnaných mohli finančně podpořit, a jako člověk, který si uměl obdivuhodně rychle získat důvěru, propojoval ty, kdo měli zájem o česko-německé smíření a spolupráci.

Patřil k lidem, kteří významným dílem pomohli na svět dohodě, jež po mnoha letech jednání uzavřela debatu o možných majetkových nárocích a poprvé formulovala reflexi vyhnání z české strany. Ve známost vešla jako Česko-německá deklarace a velvyslanec v Berlíně Tomáš Kafka dodnes vzpomíná na čas, kdy vznikala, se zjevným pohnutím: "Pro mě byl Anton Otte jednou z těch autorit, před níž jsem se jako český úředník styděl, že se nám dílo dlouhou dobu nedařilo, a z které jsem naopak čerpal inspiraci a přesvědčení, že to přesto stojí za to."

Pro smíření udělal Anton Otte mnoho i na druhé straně - mezi lidmi, k nimž sám patřil. Dlouhodobě a trpělivě prosazoval myšlenku, že dobré sousedské vztahy jsou podstatnější než spravedlnost založená na hesle "co bylo ukradeno, musí být vráceno"; že "čin zakládající mír má větší hodnotu než boj o majetek, který již není věcí nezbytnou k životu".

Šlo přitom o názor, který nebyl - jemně řečeno - v sudetoněmeckých spolcích právě populární. Přesto nakonec slavil vítězství jako jediná možná perspektiva, jež dává šanci na nový začátek. A to i velkou zásluhou muže, jemuž český Lidový soud v roce 1946 poslal otce na smrt.

Dopis na rozloučenou

Právě k této tragické události se vázaly Antonovi nejranější vzpomínky. Jeho otec za války řídil autobus, na frontě nikdy nebojoval, a přesto skončil na šibenici, aniž se mohl hájit, aniž se mohl aspoň rozloučit s rodinou.

Anton byl tehdy malé dítě. Do paměti se mu vryla spíš bolest matky. Až později se přidaly noci, kdy se mu zdálo, jak tatínka popravují: "Víš, oběšení, to nebyl nijak elegantní způsob smrti. Roky se mi vracely představy, jak to asi probíhalo," svěřil se autorovi těchto řádek.

A pak si ještě z dětství vybavoval opakovaný zákaz nastoupit do škol jen proto, že pocházel ze sudetoněmecké rodiny a jeho otec byl odsouzen. O ústrcích, o propadnutí majetku a nejrůznějších křivdách ale mluvíval jen velmi zřídka. Spíš dával najevo, že si navzdory všemu těžkému brzy začal uvědomovat, do jakého neštěstí všechny uvrhlo nacisty rozdmýchané válečné inferno. "Stále si v sobě nesu pocit neurčité viny, že jsem Němec," říkával.

Pochopitelně se také snažil zjistit, proč vlastně jeho otec "dostal provaz". Jakmile to bylo možné, hledal v archivech, ptal se pamětníků. Přes všechny dokumenty a svědectví se ale historické odpovědi nedopátral. V ruce mu zůstal jen tatínkův dopis na rozloučenou, v němž smířeně napsal, že "pyká za jiné".

Při jedné ze vzácných příležitostí pak Anton Otte souhlasil, že shrne, co se mu podařilo zjistit. "Vidnavskou oblast Československé republiky obsadily oddíly Freikorpsu již 21. září 1938, ihned poté, co se česká policie a finanční stráž stáhly - tedy ještě před mnichovským diktátem. Starosta vytvořil jakési hlídky a požádal tatínka, aby se stal členem jedné z nich. Jednou je poslali hlídat most, aby předešli sabotáži, a měli být zvláště ostražití před komunisty. Shodou okolností tam přišli tři dělníci z kaolinového dolu a známí komunisté. Hlídka je zastavila, a když je kontrolovala, zda nemají zbraně, objevila se trojice členů Freikorps, kteří dělníky převzali, že prý je odvedou do města. Na cestě pak padl výstřel. Jeden z dělníků byl vážně raněn a cestou do nemocnice zemřel. Tohle vím z dokumentů ze soudu i od svědků, co se ale přesně stalo a kdo zmáčkl spoušť, se nikdy nezjistilo. Doktor Batch, který - když padl výstřel - šel kolem, potvrdil, že bylo nemožné, aby z místa, kde se potkali, mohli členové hlídky zasáhnout postřeleného muže."

Za co dal tedy Lidový soud otce Antona Otteho popravit? "Rozsudek zmiňuje několik skutků. Jednak otec byl v NSDAP, pak měl zbraň a účastnil se zadržení osoby. Vidnavský starosta mu totiž řekl, ať si opatří zbraň z nedaleké německé vesnice, a otec tak učinil," vyprávěl Anton Otte. "Za tyto skutky byl otci navržen trest asi osm let. V retribučním zákoně však bylo napsáno, že když má některý ze skutků obzvláště závažné důsledky, může být vyslovena vyšší míra trestu. A soud to posoudil tak, jak to posoudil."

Podle výpovědí pamětníků se na rozsudku podepsal nejspíš fakt, že Ferdinand Otte mohl vědět leccos o chování nové garnitury během války, a ta se jej proto chtěla stůj co stůj zbavit.

Zbytku rodiny byl zabaven veškerý majetek, včetně rodinného domku, minulo ji ale vyhnání. Komunistický režim a Státní bezpečnost je však nikdy nepřestaly šikanovat. A to tím spíš, že byli aktivními katolíky. V 60. letech tak nakonec využili možnosti vystěhovat se do západního Německa za příbuznými. Anton pak konečně mohl studovat vytouženou teologii. Nastoupil do semináře v Königsteinu a právě zde se seznámil s lidmi sdruženými v krajanském spolku Ackermann-Gemeinde, které charakterizovala odvaha přiznat si vlastní selhání a hledat cesty ke smíření mezi Čechy a Němci.

S pohnutou rodinnou historií se vyrovnával postupně. Když mluvil o odpuštění a usmíření jako o hojení starých ran, které i po letech občas bolí nebo se znovu otevřou a je třeba je léčit, mluvil o vlastní zkušenosti.

Zločinec na tom může být i hůř než oběť

Po vysvěcení na kněze (1967) působil několik let jako kaplan, brzy se však začal soustředit především na výuku náboženství a historie na několika středních školách. Zkraje 80. let jej pak biskup požádal, aby nastoupil na uvolněné místo vězeňského kaplana. Anton Otte se zprvu bránil, ale brzy se s novou rolí sžil. Ba co víc: dala jeho životu i službě nový rozměr, když jej naučila pracovat nejen s odsouzenými, ale také s oběťmi a jejich rodinami.

"Zranění oběti bývá celoživotní, nelze jej obcházet nebo zlehčovat. Byl skoro zázrak, když rodiče zabitého kluka byli ochotni přijít do kontaktu s jeho vrahem," popisoval své zkušenosti v knize rozhovorů Vzdálená Evropa?. "Došlo mi, že pachatel na tom z jistého pohledu může být i hůř než oběť. Je svázán svým činem a sám se nemůže osvobodit. Musí dostat nějaký signál, že má naději na odpuštění, aby vůbec nalezl odvahu o ně prosit. To je skryto v podobenství o marnotratném synovi, jehož otec vyhlíží, a vůbec nemyslí na to, jak syn zformuluje svoji omluvu. Zároveň mi to pomohlo pochopit, co prožívali ti, kdo se cítili obětí ať už nacistické zvůle či následného odsunu," vysvětloval.

Někomu to může znít nadneseně, půvab Otteho angažmá však spočíval v jednoduchosti a neokázalém přístupu člověka, který na vlastní kůži zažíval traumata, o nichž s druhými mluvíval. Dobře proto věděl, že v rukou nemá žádný zázračný recept. Na otázku, co vlastně říkával souženým lidem, odpovídal, že s nimi prostě byl: "Sedl jsem si na pryčnu vedle vězně nebo na židli vedle nemocného, někdy jsem je držel za ruku a zůstal s nimi. V takových situacích jsem neměl, co říct. Trpěl jsem s nimi."

Co nás sbližuje

Poslední tři dekády svého života působil Anton Otte střídavě v německém Heiligenstadtu, v Praze a na Jesenicku, kde mu zůstalo několik přátel z mládí. Z pověření Ackermann-Gemeinde organizoval nejrůznější konference a sympozia, jejichž cílem v posledku bylo překonávání příkopů, které Čechům a Němcům komplikovaly soužití. Bylo v tom i kus sisyfovského úsilí - stačí si vzpomenout, jak často, s jakým gustem a s jakým úspěchem Václav Klaus i Miloš Zeman rozfoukávali téma Benešových dekretů.

Nic z toho však Antona Otteho neodradilo od trpělivého otupování hrotů, které naopak jiní ochotně přibrušovali. Činil tak s pokorou, respektem k druhým a s odvahou omluvit se jako první. V roce 2009 tak zahájil početné setkání sudetských Němců v Plzni slovy: "My, zde shromáždění Němci, kteří pocházejí z této země, jsme si vědomi, že bezpráví nezačalo teprve v roce 1945, kdy tak krutě zasáhlo nás samotné; že v předcházejících letech musel český lid vytrpět nemálo opovržení, ponižování, vykořisťování, útlaku a zločinu z německé zvůle". V tom spočívala Otteho jedinečnost - uměl unikátním způsobem sbližovat lidi, aniž by zastíral či zlehčoval jejich zranění.

"Spíš než kmenová příslušnost nás sbližuje společná historie, společné dílo. To usnadňuje život vedle sebe. A společný cíl pak sjednocuje, dává vztahům energii, dynamiku. To, co potřebujeme, je společný příběh," říkával. Jeden takový nabídl svým vlastním životem.

Anton Otte se narodil 15. srpna 1939 v jesenické Vidnavě. Po těžké nemoci zemřel 29. prosince 2021 v německém Schesslitzu. Lidé se s ním dnes rozloučí v 11 hodin v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.

Autor je publicista. S Antonem Ottem vedl knižní rozhovor Vzdálená Evropa? (2019).

Klimeš: Ministr Herman řekl před sudetskými Němci přesně to, co měl. Díky! (video z 16. května 2016)

Víkendové vystoupení českého ministra Daniela Hermana před sudetoněmeckým landsmanšaftem bylo pozitivní. Musíme ho ocenit dvojnásob. | Video: David Klimeš
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 minutami

Poslanec STAN Jan Farský se vzdá poslaneckého mandátu osobně na schůzi sněmovny 15. února, oznámil. Učinit tak na velvyslanectví není možné, uvedl

Zdroj: ČTK
Další zprávy