David Klimeš David Klimeš | Názory
27. 9. 2019 7:30

Česko 2019 - dva tábory, šest tříd, osmnáct příkopů. A jediný svorník

Nalijme si před státním svátkem čistého vína. Co se politiky týče, dokáže Čechy spojit jen Andrej Babiš. Nikdo jiný to dnes bohužel neumí.
Andrej Babiš, premiér ČR
Andrej Babiš, premiér ČR | Foto: ČTK/Deml Ondřej

V zemi před svatováclavským svátkem rezonuje originální sociologický průzkum Rozděleni svobodou. Díky za něj. Objednal si jej Český rozhlas a podařilo se mu tak nabourat představu, že se u nás mlátí hlava nehlava jen dva tábory - liberální a autoritářský. Žijeme mnohem pestřeji. Moc politiků nás ale bohužel nespojuje.

Budiž řečeno, že studie zažitý pohled sice nabourává, hned tak jej ale určitě nezboří. Politici a média si jen stěží dají vymluvit, že v Česku můžete být jen jednoznačně pro Západ, nebo pro Východ; pro Brusel, nebo pro Moskvu; pro Zemana, nebo proti Zemanovi, pro svobodu, či nesvobodu. Tertium non datur.

Myslet jen v černé a bílé je samozřejmě lákavé. Člověk se pak snadno stane tím spravedlivým. Jenže trefovat se do vlastního národa, spíše než se ho pokusit pochopit, není ani tak znakem kritického myšlení, jako spíše lenosti.

Aktuální pokus sociologů popsat Čechy na základě příslušnosti k některé ze šesti tříd (od strádajících až po kosmopolity) a najít osmnáct témat, která nás nejvíce polarizují, tak nejspíš bude následovat osud výzkumu, který loni provedla agentura Median.

Ten dělil politický národ nikoli na tradiční levici či pravici, ale celkem na sedm skupin od obranáře až po městského liberála. Chvíli to v médiích rezonovalo, ale zakrátko už jsme řešili zase jen zjednodušenou bitvu autoritářů s liberály.

Aktuální příklad: Zdejší mediální prostředí uchopilo klimatický projev Grety Thunbergové v OSN jako střet krajních skeptiků s těšiteli, kteří teď budou blízkost apokalypsy buď propagovat, nebo popírat. Přitom pouhé nahlédnutí do výsledků studie ukazuje, že tuzemské odhodlání omezit se ve prospěch životního prostředí je ve všech českých třídách celkem podobně silné. Tedy žádná občanská válka.

Pro všechna ta komentátorská klišé o stoprocentních liberálech a stoprocentních autoritářích se vytrácí ta jediná podstatná otázka, kterou si má po takto rozsáhlé sociologické práci cenu klást: Víme, co nás rozděluje. Dobře. Co nás ale pojí? Jaké máme k dispozici společenské svorníky? A dokáže dnes vůbec někdo v politice oslovit různé voličské skupiny? Sjednotit je k podpoře nějakého většího projektu?

Šťastná to země

Z průzkumu si samozřejmě můžeme selektivně vykrojit ekonomickou frustraci strádající třídy, sociální deprivaci třídy ohrožené či nervozitu z mizerného kulturního kapitálu tradiční pracující třídy. Pak není těžké vykreslit obrázek závistivého, nespokojeného a věčně brblajícího Česka, které neustále ničí bohaté Praze sen o otevřené liberální demokracii.

Je to ale veskrze mylný obraz. Ten průzkum dopadl vlastně velmi dobře.

Ukázal to, co už dobře víme i z průzkumů jiných. Česká společnost je velmi homogenní, příjmově i názorově podobná.

Strádající třída by samozřejmě mohla namítnout, že narodit se ve špatném regionu nebo být matkou samoživitelkou notně podvazuje šanci uspět. Rozdíly mezi kosmopolitní třídou z hlavního města a strádající třídou ze sudetského ghetta ale rozhodně nejsou nepřekonatelné jako jinde ve střední Evropě.

Tomu odpovídá i hodnotové nastavení. S klesajícím ekonomickým, sociálním i kulturním kapitálem samozřejmě roste frustrace, ale u většiny hodnotových otázek se všichni tázaní drží na dohled od sebe. Vrcholem výzkumu je zjištění, že v Česku nelze najít elity. V něčem je to jistě špatné, ale také to ukazuje, že jsme prosti kast zcela odtržených od zbytku společnosti.

Přes všechny ty promarněné příležitosti posledních 30 let nám výsledky aktuálního výzkumu vlastně nabízejí naději a možnost se radovat. Autoři měli co dělat, aby se jim tu homogenní masu Čechů bez superboháčů a superchudáků vůbec podařilo rozsekat do šesti (trochu umělých) kategorií. Je to patrné už z toho, jak se sobě ty třídy v lecčem podobají: jen několik málo proměnných rozhoduje například o tom, zda zaplujete mezi tradiční pracující nebo třídu místních vazeb.

Šťastná to země.

Zbyl jen Babiš

Tedy byla by šťastná, kdyby na konsenzuální podobu české společnosti dokázali reagovat politici konsenzuální nabídkou. Václav Havel, ale dlouho i Václav Klaus; ODS i ČSSD byli svorníky společnosti. Pro svou politickou nabídku dokázali získávat několik různých společenských proudů. ODS mohl volit chudší hodnotový konzervativec i bohatý liberální pragmatik. ČSSD umně obsluhovala několik skupin od progresivistických měšťáků přes státní zaměstnance až po chudé vesnické dělníky.

Jaké politické svorníky nás drží pohromadě dnes, když sociologové opakovaně dokládají, že česká společnost je vlastně v mnoha ohledech velmi stejná?

Jistě to není současný prezident. Respektive možná jím byl po svém vítězství v roce 2013, kdy oslovoval i velká města či vysokoškoláky. Od té doby se ale stal migrantem mířícím na okraj politického spektra a včera se jistě dobře bavil, když se sněmovna hádala o ústavní žalobě na něj.

Tak co ty tradiční strany, které to 20 let tak dobře uměly? U ODS to vypadalo, že se bude schopna znovu nadechnout, ale nyní už jen s každým dalším ujištěním Petra Fialy, že bude příštím premiérem, padá popularita občanských demokratů o procento přízně dolů. ČSSD fakticky zanikla, ale nesmí se to přiznat, protože má ještě na dva roky pět ministrů.

Tak kdo je schopen být v Česku svorníkem?

Jen Andrej Babiš.

Ano, ten kariérní komunista a agent tajné policie, který si Česko privatizuje podobně jako kdysi Lovochemii a proti kterému demonstrovalo už i čtvrt milionů lidí najednou. Čísla však ukazují jasně, že jen on dnes umí v Česku oslovit velmi různé skupiny a získat jejich podporu. Pravda bývá zhusta nepříjemná, přesto se vyplácí dívat se jí do očí.

Zapouzdřit se jako prezident

Spolu s výzkumem Rozděleni svobodou se hodí připomenout i další pozoruhodný nový projekt - Atlas Čechů. Studii, která přesně popisuje preference těch dospělých obyvatel České republiky, kteří používají internet (prakticky tedy absentuje nejstarší generace).

Co prozrazuje? Například to, že více než polovina on-line Čechů je spokojena se svou prací a nejvíce z nich - pětina - volila v roce 2017 ANO. Fajn. Nadprůměrně v této skupině uspěla i ODS či piráti. Ale ANO boduje nejvíce i u naštvanější menšiny, která se svou prací spokojena není a jejíž další volbou už je SPD - ostatní strany byly u těchto lidí bez šance.

Nebo něco jiného: ANO je nejpopulárnější volbou u těch, které zajímají jen tuzemské problémy, ale i u těch, kteří chtějí Česko silné na mezinárodním poli. Podobné je to i u celé řady dalších protikladných otázek. Včetně těch nejkontroverznějších, jako například jak moc se u nás mají cizinci přizpůsobovat.

Data z Atlasu Čechů tak říkají: česká společnost je sice v mnoha ohledech stejná, ale tam, kde se přece jen trochu dělí, umí hrát roli svorníku v politice jen jedna jediná síla - pragmatické, ideově nečitelné ANO.

Zbytek scény umí velmi dobře zasáhnout nějaký segment, třeba Pražany, ale nedokáže už získat ani hlas v Jeseníkách. Strany se tak vlastně zapouzdřují podobně, jako to dnes dělá tolik kritizovaný prezident. Jenže zatímco Zeman si dokázal spočítat, že v dvoukolové volbě mu sázka na extrém může přinést výhru, ve sněmovních volbách nemusí ani podpora celé Prahy 1 stačit na poslanecký mandát, nepodaří-li se zasáhnout také zbytek republiky.

Svorník, který se hned nerozlomí

Jestliže jsou si české třídy přes všechny ekonomické a jiné rozdíly názorově tak blízké, měl by to být sen každého politika, protože může lovit z velkého rybníku. Andrej Babiš to pochopil, rozvalil tradiční strany a pasoval se do role jediného svorníku společnosti, který může volit obyvatel Aše i Zlína, chudák i boháč, měšťák i vesničan, mladík i kmet.

Od prvního úspěchu této Babišovy pragmatické nabídky ale uplynulo už šest let. Jeden by tedy čekal, že i další strany se pokusí znovu šířeji rozkročit. Třebaže jsou výchozí sociologické podmínky vynikající, stále se to ale z nějakého důvodu neděje.

I piráti, kteří se zatím nejviditelněji snaží rozšířit voličský záběr, zůstávají pro staré, hůře vzdělané a strachem z terorismu ochromené obyvatele zcela nepřijatelní. Bez alespoň nějaké voličské podpory v těchto skupinách ale výtah do stanice "velká politická strana" prostě nevyjede.

Můžeme tedy dál nadávat na amorálního pragmatika Babiše. Ze všeho vinit Zemana. Můžeme dál v novinách dělit Česko na nesmiřitelné tábory liberálů, kteří chtějí na Západ, a autoritářů, kteří chtějí do Střední Asie. Česká společnost ale taková není. Je homogenní, celkem spokojená, přes všechny omyly úspěšná a prosta extrémů. Jen jí v politice vedle Babiše chybí ještě alespoň jeden, nebo nejlépe dva tři další svorníky, které se hned tak nerozlomí.

Chtěla jsem podpořit demonstranty na Letné, nemám z politického dění radost, v Polsku by se to asi nestalo, nenechali by to dojít tak daleko. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy