Hezky znějící plány jistě zaujmou, ale populismus a "páchání dobra" bez ohledu na důsledky má mnoho podob. Spousta z nás na ekologickou notu slyší. Recyklujeme, třídíme, kupujeme náramky na podporu čištění oceánu, snažíme se redukovat plasty, vadí nám každý šroubek zbytečně zabalený ve zvláštním mikrotenovém obalu. Pokud jsme příčetní, chceme jistě zachovat na planetě život a zamezit krizovým scénářům. Ty se ovšem v průběhu let mění a ohrožuje nás pokaždé něco jiného.
Jednou nás skoro zabily freony a úbytek ozonové vrstvy, jindy čekáme dobu ledovou, bojíme se eboly nebo prasečí chřipky či asteroidu. Aktuálně hrozí vedro, sucho, dojde pitná voda, útočí i plastové tašky, brčka, tání ledovců, mizení pralesů, výfukové plyny, CO2…
Že na tom planeta není dobře, je zřejmé. Jeden ale pomalu neví, kam dřív s tím zachraňováním skočit. Co ho opravdu ohrožuje a co je nafouknutá bublina.
V Bruselu se nás například nyní snaží "zachránit" od emisí a omezují postupně produkci CO2 v dopravě. Emisní limity mají pro nová osobní auta klesnout o 37,5 procenta do roku 2030 a o 60 procent do roku 2050. I proto ten tlak na zavedení elektromobilů.
Dopřejme si teď krátkou a nijak složitou matematickou lekci. Pro pochopení dalšího je nezbytná.
Podle dat americké agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) vytváří doprava jen 14 procent celkového objemu kysličníku uhličitého na planetě. Osobní auta se pak na tomto čísle podílejí zhruba desetinou. Máte? Pokračujme dál. Evropská osmadvacítka se podle stejného zdroje na celkové produkci CO2 podílí 9 procenty. Co z toho plyne? Vytváří-li Evropa zhruba 9 procent celkového objemu oxidu uhličitého, pak se na tom její osobní doprava podílí pouhou desetinou z tohoto množství. Primitivní matematickou operací se tak dostáváme k číslu 0,9 procenta. Pokračujeme-li dále, zjistíme, že zmiňovaný záchranný unijní návrh představuje 0,9 procenta x 37,5 procenta (to je ten požadovaný pokles). Vydělíme-li výsledek 100 procenty (celkovým objemem), dostaneme číslo 0,34 procenta. Přesně o tenhle zlomek by navrhované opatření Zemi ulevilo.
Snaha je to sice hezká a někde se jistě začít musí. Ale připomíná to hašení ohníčku na vaší zahrádce, když o pár metrů dál hoří rozsáhlý suchý les.
Čím bychom za tu asi třetinu procenta zaplatili? Dá se předpokládat, že kvůli regulacím a tlaku na výrobu elektromobilů by to výrazně odnesl evropský autoprůmysl. Nezdá se totiž, že jiné země - Čína, Japonsko, Indie nebo Spojené státy - by se k plánu toužily připojit.
Chyceni v pavučině snů
Dává to smysl? Zvlášť vezmeme-li v potaz, že auta jsou relativně neškodná? Mnohonásobně větší potíže způsobují velké nákladní lodi a ropné tankery. Podle odhadů pluje nyní po mořích na sto tisíc obřích plavidel. Jedna velká loď přitom může vyprodukovat až 5000 tun síry za rok - což je ekvivalent 50 milionů (!) běžných aut. Krom toho lodě samozřejmě produkují také CO2 - a jsou v tomto ohledu stejně škodlivé jako letadla, jen jim nevěnujeme takovou pozornost.
Bylo by určitě krásné, kdyby všechny problémy planety vyřešilo zavedení elektromobilů v Praze. Představa města s čistým ovzduším je pěkná. Ale za jakou cenu? Možná to někoho šokuje, ale elektřina nevzniká ze vzduchu v zásuvce. Je ji potřeba někde vyrobit a do zásuvky dostat. Pokud by měla v Praze a pak třeba i po celém Česku jezdit jen auta s elektromotory, bude třeba vymyslet, kde budou stát nové elektrárny a jaká energie to bude celé zastřešovat. Uhelná? Jaderná? Kolik jich bude potřeba? Co všechno se kvůli nim zničí? Jaké rostliny a kteří živočichové uhynou kvůli budování husté sítě přípojek?
Elektromotorová utopie má i další stinné stránky. Severské země - třeba Norsko a Švédsko, kde elektroauta (po státem dotované kampani a motivačních úlevách pro majitele vozů) už ve velkém jezdí, si stěžují na nedostatek nabíjecích míst.
Umíte si takovou situaci představit na kterémkoliv pražském sídlišti? Třeba tam, kde už teď auta parkují ve dvou řadách, protože se nevejdou? A když jsme u ekologie, co staré nabíjecí autobaterie? Kam se budou posléze dávat, jak se budou šetrně likvidovat? Kdo bude vyrábět ty nové?
Problémy s nedostatkem akumulátorů hlásí například společnost Volkswagen. "Pokud se do roku 2025 nepostaví dalších 40 továren na akumulátory o velikosti Gigafactory společnosti Tesla, akumulátory budou nedostatkovým zbožím." Varuje automobilový gigant, který si nechal zpracovat výzkum. Spolu s tím přiznává, že zlikvidovat elektromobil je ve srovnání s běžným vozem ekologicky daleko náročnější.
Sociální inženýři, hlavy studované
Zdá se, že svět elektromobilů je nadto světem paradoxním: v problém se tam může obrátit i to, co vypadá jako jednoznačná výhoda. Totiž fakt, že jsou tiché. Tak tiché, až je neslyší chodci ani cyklisté a dochází kvůli tomu k nehodám… Jistě, tomu lze čelit a automobilky už to také dělají: k výbavě přidávají uměle vyráběný hluk, který si u dražších modelů můžete dokonce vybírat i měnit…
Skutečnou obtíží je ovšem fakt, že elektroauta nemají (kromě superdrahé Tesly) nijak úžasnou dojezdovou vzdálenost. Běžný model střední třídy neujede na jedno nabití více než 250-300, výjimečně 400 kilometrů. Dodávky například jen 130-150. Na běžný denní provoz po městě by to stačilo, ale co když se potřebujete dostat dál? Nabíjení trvá hodiny. Jak rychle se tedy bude elektromobilem dovážet zboží po republice nebo cestovat? Třeba taková jízda do oblíbeného Chorvatska stojí za to už teď. Jak asi bude vypadat s mnohahodinovými pauzami na nabíjení? Je vám z té představy vedro? Zkuste si ulevit myšlenkou, že se vám auto vybilo v koloně na D1 zrovna v den, kdy k nám dorazily arktické mrazy. Záchranný kanystr vám bohužel už nepomůže.
Nabízí se otázka, proč jsou vlastně náhle mimo hru hybridy, které jízdu na elektřinu kombinují se spalovacími motory. Praha jejich nákup donedávna podporovala, motivovala k němu zvýhodněným parkováním. Teď se ale najednou chce soustředit už jen na elektromobily. Proč, když se zatím nedá říci, že by na nich - krom levného parkování a státní podpory - bylo cokoli lákavého?
Svět sice aktuálně určitě nespěje k ničemu dobrému (a kdy vlastně spěl?). Člověk planetu nepochybně huntuje. Sociální inženýři, kteří na sílu prosazují centrální "dobro", ale budí obavy minimálně stejné.
