Poslední říjnový den roku 1821 se v Borové u Přibyslavi narodila jedna z maturitních otázek. Karel Havlíček Borovský nepochybně patří do panteonu české inteligence. Bohužel schematická přítomnost ve školní literatuře jej mnohým žákům - podobě jako třeba Boženu Němcovou - navěky zprotivila. Pokud z něj tedy dnes něco vůbec zůstává v obecné paměti, jsou to útržky z Krále Lávry, jeden dva epigramy a věčně podmračený výraz s uherským knírem z notoricky známých reprodukcí. V nedávné sérii Božena jej pak Česká televize krátce načrtla jako postavu, již zlomilo vyhnanství v tyrolském Brixenu.
Přitom Havlíček byl nadmíru zábavný, sarkastický a svobodomyslný člověk, s jehož osobností by se bez větších potíží mohly identifikovat prakticky všechny generace středoškoláků.
Jeho ostrovtip se neodráží jen v epigramech, nápaditě sžíravý uměl být i v politických výpadech či literární kritice. Stačí připomenout jeho rozloučení s Josefem Kajetánem Tylem. V závěru textu, který věnoval knize Poslední Čech, už to vypadá, že bude k divadelnímu buditeli smířlivý. Než přijde úplně poslední věta: „Alespoň jsem Tylovi dokázal, že jsem jeho novellu několikrát a pozorně přečetl, a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že II. 56. místo Ladislav má být Vavřinec, čeho si ani sám Tyl nevšimnul.“
Havlíčkova žurnalistika je pak nadčasová. Některé jeho texty o aspiracích českého národa jsou i po více než půldruhém století lepší než vše, co k tématu vychází dnes. A to ještě KHB do veřejného povědomí nevešel ve svých dalších důležitých rolích. Řadit by jej totiž bylo možné také mezi velké právní mozky éry, čehož s bravurou využíval ve svých soudních obhajobách. A hlásit by se nepochybně mohl i o post významného ekonoma dobového liberalismu.
Takový záběr, navíc v době stále dosti podvyživeného českého intelektuálního života, nepřestává budit úžas a obdiv.
Politicky zrekvírovaný obrozenec
Sotva Havlíček umřel a Božena Němcová na jeho rakev dala smyšlenou trnovou korunu, stal se předmětem toho, co tak nenáviděl - povrchního přivlastňování. Na přelomu století se skoro každá politická síla snažila KHB nějak zatáhnout do svého příběhu.
Ilustrativní je v tomto ohledu ironická noticka, jež vyšla v Lidových novinách, když si republika v roce 1921 připomínala sto let od Havlíčkova narození:
„Kdyby dnes Havlíček žil, byl by jistě komunistou,“ hlásá Rudé právo. „Byl by příslušníkem strany středostavovské,“ pyšní se Reforma. „Tedy ne Reforma,“ píše Národní demokracie, „nýbrž my kráčíme ve šlépějích Havlíčkových! My jdeme ve stopách lvích, aniž bychom se tím však vychloubali. A proto hlavu vzhůru - a do práce!“ Ale zároveň se dozvídáme z téhož časopisu: Česko-socialistická Obrana Lidu prohlásila, že „Havlíček byl prvním uvědomělým českým socialistou“. A naopak zase předseda Poslanecké sněmovny Tomášek zvolal na schůzi v Pantheonu hlasem velikým: „Havlíček nebyl socialistou!“ Tak teď nevíme, na čem jsme. Činíme proto tento návrh: Buď ať se dá Havlíček medijně přiorganisovat dodatečně do nějaké strany, anebo ho užívají všecky strany společně podle politického klíče.“
Havlíčka by tato poznámka nepochybně královsky pobavila. Využívá totiž jeho oblíbené metody, když pečlivě promýšlí jednotlivé hlouposti jen proto, aby je na závěr mohla řádně znectít.
Víme tedy už alespoň nyní, po dalších sto letech, kým Havlíček vlastně byl? Nepochybně je možné napsat, že liberálem své doby. Zároveň ovšem snad každým svým textem toto ukotvení výrazně překračoval.
První moderní Čech
Ani jeho rané práce ničím neprozrazují, že je sepisuje teprve čtyřiadvacetiletý utečenec z kněžského semináře a vychovatel v Rusku, kde se natrvalo vyléčil z panslovanské vzájemnosti. Udivuje to tím spíše, že jej dobová politika zprvu vlastně příliš nezajímala. František Palacký měl co dělat, aby ho v Pražských novinách vycvičil. Nechal mu dovážet staré Augsburger Algemeine Zeitung, aby pochopil, co se po něm vlastně chce.
Stačilo ale doslova pár týdnů a Pražské noviny šly viditelně nahoru, a to i v počtu předplatných. To pak Havlíček zopakoval ještě po příchodu do Národních novin. A uspět se mu podařilo také s kutnohorským Slovanem, všem distribučním a cenzurním obstrukcím navzdory. Dnes bychom řekli, že byl jedním z nejschopnějších mediálních manažerů své doby.
Palacký se při angažmá Havlíčka nemýlil. Dobře věděl, kdo je autorem již zmiňované brutální kritiky Posledního Čecha z roku 1845. Ostatně právě v tomto textu novináře Borovského poznáváme v další důležité roli - jako spoluzakladatele české literární kritiky: „Nemyslíme arci, že by kritika směla básníku předpisovat, co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: Ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě sám vytknul, pohybuje.“
Borovský v prvních textech stanovuje i svůj národní program - požaduje odvahu, ale i zcela konkrétní kroky. To je smysl jeho opakovaných stesků na neproduktivní vlastenčení dobové české honorace: „Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce Tyl již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa.“
Havlíček od samého počátku formuloval tak brilantně, že jeho dobové texty se dají dosud číst jako obecně platné eseje. Speciálně pak ty z porevolučního Slovana, kde byl již výrazně omezován nastupujícím bachovským absolutismem, takže vyhledával nadčasovější témata. Ta samozřejmě ale vždy zaonačil tak, že z toho stejně na místodržitelství pukali vzteky.
Především když psal o národních aspiracích, obci, ústavě, byrokracii či cenzuře. Speciálně jeho filipiky proti omezování svobody tisku jsou nedostižné: „Tak jako všichni lidé proto svázaní choditi nemají, protože někteří ke krádeži rukou svých zneužívají, tak se nesmí svoboda tisku zameziti, proto, že jí někteří zneužívají. Censura ale jest každý prostředek, kterým se někomu hned napřed nemožné činí a zamezuje, aby své myšlénky spoluobčanům ohlásil, ať pak se nástroj k tomu zamezení jmenuje censor nebo pošta, neb tiskař, neb obležení, to všechno jest jenom obejití, vyhnutí se slovům ústavy, ale přece zavedení censury, totiž zamezení svobody tisku.“
Nebyl ani jedním, stal se obojím
Krom textů se Havlíček lidem sem tam zapsal do paměti ještě svým poslancováním v ústavodárném Říšském sněmu. Leč i v něm se choval více jako novinář než politik. Mnohem poučnější je proto připomínat si jeho kariéru právnickou.
Tak dlouho zkoumal jednotlivé paragrafy z hlediska národních cílů - a tak urputně se potýkal s cenzurou jako redaktor -, až se právo opravdu dobře naučil. Často se v něm pak orientoval lépe než profesionálové z protistrany.
Příkladem právního rozhledu KHB budiž text Výklad oktrojované ústavy z jara 1849. Vláda po jeho publikaci zasáhla a 13. dubna se Havlíček objevil před porotním soudem. Hájit ho měl jeho přítel František Ladislav Rieger, protože ale nakonec věc vzít nemohl, spolehl se obžalovaný na vlastní síly. Prokurátorovi tak dlouho vysvětloval pravý smysl jednotlivých paragrafů za pobavení celého sálu, až byl osvobozen. Toto divadlo zopakoval ještě několikrát. A koneckonců právě tato jeho schopnost dovedla Vídeň k nápadu Borovského potichu vyexpedovat někam daleko za Alpy.
Mohli bychom připomenout ještě více Havlíčkových důležitých rolí, ale zmiňme ho v nějaké opravdu nečekané - jako významného národohospodáře, kterým (podobně jako právníkem) nebyl, ale kterým se rovněž podobně stal.
V té době se česká ekonomická debata potácela mezi ekonomickým liberalismem a hospodářským nacionalismem. Havlíček do této rozpravy vlétl jako přesvědčený liberální odpůrce protekcionismu. Jeho článek Svobodná výroba a svobodný obchod výborně ilustruje schopnost složité věci podat jednoduše, velmi srozumitelně a přesto přesně:
„Obyčejně se myslívá a říkává, že země, která za víc peněz z ciziny zboží kupuje nežli svého zboží do ciziny prodává, tím chudne: ani tomu není tak, aspoň nemusí být tak. Neboť jestli kupuje jenom za to cizí zboží, co jí z vlastní výroby nad potřebu zbývá a jestli toto z ciziny kupované zboží se hned nezpotřebuje (nesní, nezkazí) jest přece patrno, že tato země rok od roku bohatne, totiž o to zboží, co z ciziny nakoupila a které jí přece zůstane a její stav vždy zlepšuje.“
Každému, kdo s nimi strká
Karla Havlíčka Borovského bychom mohli představit ještě v mnoha dalších nečekaných rolích. Třeba jako spoluzakladatele literárního realismu, politologa se zaměřením na národnostní otázku či teoretika odluky státu a církve.
Zajímavější ale bude ptát se na to, co je u historických postav nakonec nejpodstatnější: Zůstalo něco z jeho díla aktuální dodnes? Jistě by se u takto široce rozkročené osobnosti dalo říci: vše. Ale buďme skromnější, kompletně Havlíčkovy spisy určitě už nikdo číst nebude.
Strhující je jistě jeho odvaha a tvrdohlavost, která ale nikdy nebyla planým revolučněním (stačí vzpomenout na jeho třenice s radikálem Karlem Sabinou). Stále zábavné jsou i jeho epigramy. A třeba Josef Hiršal ho nemohl ve svém pastišovém Párkaři opomenout mezi velkými básníky minulosti (V Kutné Hoře na faře / nekrmí se buchtou / Pánbůh dělá párkaře / párek farář s kuchtou).
Asi největším Havlíčkovým odkazem ovšem opravdu zůstává jeho nadčasová žurnalistika, prostá všech zbytečností, opovrhující slabostí i revolučním bubnováním. Sotva mohl být odlišnější od opentlené kritiky 19. století, která vždy nejdříve přemýšlela, komu text pomůže či uškodí, než aby nejprve věci popsala a navrhla možné změny.
Havlíčkova životnost nepochybně plyne i z toho, že většina kritiky v 21. století není o moc jiná. Připomínat si jej budeme jistě i za dalších sto či dvě stě let. Už proto, že bez této unikátní postavy by nebylo moderní české demokratické tradice. Dopřejme tedy na závěr slovo oslavenci.
„Kdosi pravil velmi trefně a pravdivě, že lidé a občané pražádných revoluc, pražádných bojů, pražádných nesnází nepotřebují k tomu, aby byli úplně svobodni a aby měli právní a dobrou vládu, že k tomu nic jiného zapotřebí není, nežli aby každý řekl jen: to chci, to nechci. Aby ale toto bylo možné, musí ještě všeobecné vzdělání mnohem dále pokročiti než nyní jest, kdežto pozorujeme, že lidé ze zaslepenosti buď sami proti svému prospěchu jednají neb dokonce nic nečiníce a o své veřejné záležitosti se ani dost málo nestarajíce, podrobují se každému, kdo s nimi strká.“
