Petr Fischer Petr Fischer | Eseje
31. 7. 2020 12:00

Své problémy jste si zavinili sami, neobtěžujte mě s nimi

Kultura vymazávání a mizení. Nebo spíš mizení kultury? O co vlastně bojujeme, když se společnost zuřivě pere o výklad nedávných dějin? Těch, z kterých se rodily ty současné, jež se píšou právě teď v divokých identitárních přestřelkách? A jak daleko, od čeho a od koho se vlastně ještě vůbec můžeme emancipovat?
Black Lives Matter Praha 13. 6. 2020.
Black Lives Matter Praha 13. 6. 2020. | Foto: Jakub Plíhal

Emancipační pohyb vyznačuje éru osvícenství, období, kdy se lidé chtěli zbavit omezení, která svazovala jejich potenciál. Znamenalo to svléct se z dějinných kulturních převleků a být sám sebou. Emancipaci tak dnes nejčastěji chápeme jako odložení kulturní zátěže. Například letitého pohledu na to, jaký je společenský status žen, případně na "přirozenost" rozdělení moci mezi bohatými a chudými.

Taková emancipace je ale spíše útěkem od sebe do společnosti, v níž vidíme šanci na seberealizaci. Abychom byli sami sebou, naznačuje emancipační pohyb osvícenství, musíme být ve společnosti, protože nikde jinde sami sebe nenajdeme.

Nacházení sama sebe je tedy pak nutně společenským bojem bez konce. Neexistuje totiž žádný konečný bod emancipace. Ten by se dal najít jedině v dosažení ideální společnosti - utopickém úběžníku, jejž už dnes nevyznávají ani kritizovaní neomarxisté. A snad ani opravdoví konzervativci, kteří k definování ideálu často používají slovo "přirozený" - přičemž adorují věci, jež vůbec přirozené nejsou. Například rasové, vzdělanostní či majetkové rozdíly, založené vládním či jiným autoritativním rozhodnutím.

Vaše vina, vaše veliká vina

Emancipaci je proto lepší chápat jako proces snižování společenské traumatizace a bolesti. Americký filozof Richard Rorty hovořil o snižování bolesti jako o smyslu veškerého liberalismu, který potom nemusí být žádnou politickou ideologií, nýbrž opravdu prožitým osobním postojem. Projevem soucitu s těmi, kteří trpí, přičemž trpícím mohu být často i já sám.

Má-li být emancipační proces především osvobozováním od bolesti, rozumí se samo sebou, že nesmí být vytvářením bolesti nové. Klín nelze vytloukat klínem. Respektive lze, ale potom se emancipace zakusuje sama do sebe a stává se bludným kruhem fiktivního osvobozování.

Bolest druhých, kterou se snažíme snížit, často působí jako morální výčitka. Jako citové vydírání, jemuž se nedá oponovat. Proto také vyvolává masivní obranné reakce, které nechtějí připustit, že by se něco takového dělo. Jak dnes ostatně můžeme pozorovat v případě sporů o hnutí Black Lives Matter, o výpovědi žen, které popisují sexuální zneužívání a obtěžování, a koneckonců i v debatách o výklad komunistické minulosti, kterou nelze tak snadno vyložit jako diktaturu nomenklaturních viníku a nevinných obětí.

Proč se tolik lidí odmítá v takových případech vcítit do bolesti druhých, je zřejmé. Museli by si přiznat, že nesou na celé věci spoluvinu, a to právě proto, že i tváří v tvář realitě odmítají vidět jinak. Že tak tvrdošíjně odmítají přijmout zjevování těch, kteří zveřejňují svou bolest. Proto se také debata tak snadno obrací k obětem jako těm, které si za své utrpení mohou samy.

Doba nefiltrovaná

Emancipační boj - jádro dnešních kulturních válek - je samozřejmě soubojem o moc, v tom mají pravicoví komentátoři pravdu. Centrum této moci ale není, jak se domnívají, v rozestavění ovládaných a ovládajících. Ve snaze uzurpovat kapitalistický systém produkce ve prospěch socialistického přerozdělování, nýbrž ve způsobech vyjevování a výkladu věcí.

Je to boj o moc obrazu, o moc představy a sílu jejího smyslu. Žijeme v mediálních společnostech, kde o budoucnosti světa rozhodují obrazy a jejich výklad. Interpretace už nejsou jen pokusem o zachycení nějakého smyslu, který dá lidem eventuálně životní směr či orientaci. Jejich dynamické mediální zvětšení dokáže překreslit celý prostor. Proto se také současným bojům říká "kulturní války". Nebojuje se tolik o peníze a ideologickou diktaturu, ale o každou jednotlivou představivost, o každý jednotlivý mozek a jeho strukturu, kterou lze citově (esteticky) přeprogramovat.

Už se nebojuje o to, jak vykládat realitu, ale o to, co vůbec budeme za realitu považovat. Jaké způsoby jejího vyjevování budeme vnímat jako relevantní, co jako svět necháme vystoupit. Dříve používané profesionální mediální filtry ve světě moderních komunikačních prostředků už fakticky nefungují, proto se tak často jako nástroj vrací ideologie (pravá/levá), která zdánlivě znovu srozumitelně skládá roztříštěný obraz reality.

Konflikt, který tu opět nabírá na intenzitě, je neřešitelný, protože se spolu přou dva uzavřené světy. Rozdíl je oslyšen v zájmu vítězství "správného" výkladu světa. Rozdělení je větší než kdykoliv předtím. A to nikoli proto, že by byl nemožný konsensus, nějaká shoda se nakonec vždycky najít dá - jak ukázala například koronakrize, společný nepřítel spojuje všechny. Mnohem horší je, že jsme si poměrně radikálně až násilně zvykli zamítat disentní názor. Ve veřejném prostoru i ve vlastní neuronové mozkové síti. A přitom dissens, neshoda, ovšem přijatá, reflektovaná neshoda, je základem každého otevřeného společenského systému.

Nadání mluvit odlišně

Kulturní války, včetně těch, jejichž součástí je přepisování a vymazávání, pracují na vylučování reflexivního dissensu. Společnost tak spíše uzavírají a petrifikují, než že by jí životadárně pouštěly žilou, což moderní technologie pracující rychlostí světla nijak nezměnily, ba možná paradoxně podpořily.

K posílení emancipačních pohybů ve společnosti není nutné mluvit vždy správně a trvat na správnosti, nebo dokonce jediné a věčné pravdivosti daného výkladu. Podstatnější je připustit si, že druzí mohou mluvit jinak, tak jako se to může a možná musí někdy stát i nám samotným.

Jak říká Richard Rorty: "Nadání mluvit odlišně, spíše než argumentovat dobře, je hlavním nástrojem kulturní změny."

Není to začátek kulturní války, o Jihu proti Severu se debatuje už padesát let. Korporace jen reagují v rychlém PR gestu, míní filmová historička. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy