Petr Fischer Petr Fischer | Eseje
31. 7. 2020 12:00

Své problémy jste si zavinili sami, neobtěžujte mě s nimi

Kultura vymazávání a mizení. Nebo spíš mizení kultury? O co vlastně bojujeme, když se společnost zuřivě pere o výklad nedávných dějin? Těch, z kterých se rodily ty současné, jež se píšou právě teď v divokých identitárních přestřelkách? A jak daleko, od čeho a od koho se vlastně ještě vůbec můžeme emancipovat?
Black Lives Matter Praha 13. 6. 2020.
Black Lives Matter Praha 13. 6. 2020. | Foto: Jakub Plíhal

Emancipační pohyb vyznačuje éru osvícenství, období, kdy se lidé chtěli zbavit omezení, která svazovala jejich potenciál. Znamenalo to svléct se z dějinných kulturních převleků a být sám sebou. Emancipaci tak dnes nejčastěji chápeme jako odložení kulturní zátěže. Například letitého pohledu na to, jaký je společenský status žen, případně na "přirozenost" rozdělení moci mezi bohatými a chudými.

Taková emancipace je ale spíše útěkem od sebe do společnosti, v níž vidíme šanci na seberealizaci. Abychom byli sami sebou, naznačuje emancipační pohyb osvícenství, musíme být ve společnosti, protože nikde jinde sami sebe nenajdeme.

Nacházení sama sebe je tedy pak nutně společenským bojem bez konce. Neexistuje totiž žádný konečný bod emancipace. Ten by se dal najít jedině v dosažení ideální společnosti - utopickém úběžníku, jejž už dnes nevyznávají ani kritizovaní neomarxisté. A snad ani opravdoví konzervativci, kteří k definování ideálu často používají slovo "přirozený" - přičemž adorují věci, jež vůbec přirozené nejsou. Například rasové, vzdělanostní či majetkové rozdíly, založené vládním či jiným autoritativním rozhodnutím.

Vaše vina, vaše veliká vina

Emancipaci je proto lepší chápat jako proces snižování společenské traumatizace a bolesti. Americký filozof Richard Rorty hovořil o snižování bolesti jako o smyslu veškerého liberalismu, který potom nemusí být žádnou politickou ideologií, nýbrž opravdu prožitým osobním postojem. Projevem soucitu s těmi, kteří trpí, přičemž trpícím mohu být často i já sám.

Má-li být emancipační proces především osvobozováním od bolesti, rozumí se samo sebou, že nesmí být vytvářením bolesti nové. Klín nelze vytloukat klínem. Respektive lze, ale potom se emancipace zakusuje sama do sebe a stává se bludným kruhem fiktivního osvobozování.

Bolest druhých, kterou se snažíme snížit, často působí jako morální výčitka. Jako citové vydírání, jemuž se nedá oponovat. Proto také vyvolává masivní obranné reakce, které nechtějí připustit, že by se něco takového dělo. Jak dnes ostatně můžeme pozorovat v případě sporů o hnutí Black Lives Matter, o výpovědi žen, které popisují sexuální zneužívání a obtěžování, a koneckonců i v debatách o výklad komunistické minulosti, kterou nelze tak snadno vyložit jako diktaturu nomenklaturních viníku a nevinných obětí.

Proč se tolik lidí odmítá v takových případech vcítit do bolesti druhých, je zřejmé. Museli by si přiznat, že nesou na celé věci spoluvinu, a to právě proto, že i tváří v tvář realitě odmítají vidět jinak. Že tak tvrdošíjně odmítají přijmout zjevování těch, kteří zveřejňují svou bolest. Proto se také debata tak snadno obrací k obětem jako těm, které si za své utrpení mohou samy.

Doba nefiltrovaná

Emancipační boj - jádro dnešních kulturních válek - je samozřejmě soubojem o moc, v tom mají pravicoví komentátoři pravdu. Centrum této moci ale není, jak se domnívají, v rozestavění ovládaných a ovládajících. Ve snaze uzurpovat kapitalistický systém produkce ve prospěch socialistického přerozdělování, nýbrž ve způsobech vyjevování a výkladu věcí.

Je to boj o moc obrazu, o moc představy a sílu jejího smyslu. Žijeme v mediálních společnostech, kde o budoucnosti světa rozhodují obrazy a jejich výklad. Interpretace už nejsou jen pokusem o zachycení nějakého smyslu, který dá lidem eventuálně životní směr či orientaci. Jejich dynamické mediální zvětšení dokáže překreslit celý prostor. Proto se také současným bojům říká "kulturní války". Nebojuje se tolik o peníze a ideologickou diktaturu, ale o každou jednotlivou představivost, o každý jednotlivý mozek a jeho strukturu, kterou lze citově (esteticky) přeprogramovat.

Už se nebojuje o to, jak vykládat realitu, ale o to, co vůbec budeme za realitu považovat. Jaké způsoby jejího vyjevování budeme vnímat jako relevantní, co jako svět necháme vystoupit. Dříve používané profesionální mediální filtry ve světě moderních komunikačních prostředků už fakticky nefungují, proto se tak často jako nástroj vrací ideologie (pravá/levá), která zdánlivě znovu srozumitelně skládá roztříštěný obraz reality.

Konflikt, který tu opět nabírá na intenzitě, je neřešitelný, protože se spolu přou dva uzavřené světy. Rozdíl je oslyšen v zájmu vítězství "správného" výkladu světa. Rozdělení je větší než kdykoliv předtím. A to nikoli proto, že by byl nemožný konsensus, nějaká shoda se nakonec vždycky najít dá - jak ukázala například koronakrize, společný nepřítel spojuje všechny. Mnohem horší je, že jsme si poměrně radikálně až násilně zvykli zamítat disentní názor. Ve veřejném prostoru i ve vlastní neuronové mozkové síti. A přitom dissens, neshoda, ovšem přijatá, reflektovaná neshoda, je základem každého otevřeného společenského systému.

Nadání mluvit odlišně

Kulturní války, včetně těch, jejichž součástí je přepisování a vymazávání, pracují na vylučování reflexivního dissensu. Společnost tak spíše uzavírají a petrifikují, než že by jí životadárně pouštěly žilou, což moderní technologie pracující rychlostí světla nijak nezměnily, ba možná paradoxně podpořily.

K posílení emancipačních pohybů ve společnosti není nutné mluvit vždy správně a trvat na správnosti, nebo dokonce jediné a věčné pravdivosti daného výkladu. Podstatnější je připustit si, že druzí mohou mluvit jinak, tak jako se to může a možná musí někdy stát i nám samotným.

Jak říká Richard Rorty: "Nadání mluvit odlišně, spíše než argumentovat dobře, je hlavním nástrojem kulturní změny."

Není to začátek kulturní války, o Jihu proti Severu se debatuje už padesát let. Korporace jen reagují v rychlém PR gestu, míní filmová historička. | Video: Emma Smetana
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 hodinami

Bayern i v oslabení zvládl bundesligový zápas ve Fürthu a vyhrál 3:1

Fotbalisté Bayernu Mnichov porazili v předehrávce 6. kola německé ligy Fürth 3:1, přestože proti nováčkovi hráli takřka celý druhý poločas v oslabení. Po úvodní remíze vyhráli v sezoně páté utkání za sebou a vedou neúplnou tabulku o tři body před Wolfsburgem, který má sobotní zápas k dobru.

Skóre otevřel v 10. minutě Thomas Müller, po půlhodině hry zvýšil na 2:0 Joshua Kimmich. Tři minuty po začátku druhého poločasu ale dostal za ostrý faul červenou kartu Benjamin Pavard a bavorský tým se v deseti na výhru ještě hodně nadřel. Ve vyhrocené atmosféře dostal žlutou kartu v 64. minutě i trenér Bayernu Julian Nagelsmann.

Uklidnění úřadujícím šampionům přinesl v 68. minutě vlastní gól Sebastiana Griesbecka, po němž Bayern vedl už o tři branky. V závěru už jen zkorigoval stav přesnou hlavičkou Cedric Itten.

Aktualizováno před 7 hodinami

Brabec vnímá po debatě o Turówě posun, příští týden se sejde s polským ministrem

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) vnímá po pátečním jednání expertních týmů významný posun v některých bodech ohledně polského hnědouhelného dolu Turów. Příští týden, pravděpodobně v pondělí, bude jednat s polským protějškem Michalem Kurtykou, později opět zasednou i odborné týmy.  Polský prezident Duda ke sporu řekl v televizi, že se Polsko nemůže připravit o 7 procent energetického trhu a že vybízí k dialogu.

Podle Česka důl Turów u česko-polské hranice mimo jiné ohrožuje zásoby pitné vody v českých obcích. Soudní dvůr Evropské unie v pondělí uvalil na Polsko pokutu půl milionu eur denně (asi 12,7 mil. Kč) za neuposlechnutí předchozího soudního příkazu k přerušení těžby v dole.

Unijní soud už v květnu vydal na základě české žaloby předběžné rozhodnutí o zastavení těžby v dole. Polská vláda reagovala oznámením, že důl zavřít nehodlá, a stejné stanovisko zaujal také generální ředitel společnosti PGE, vlastníka dolu. Náhlé zastavení těžby by podle Polska ohrozilo energetickou bezpečnost země a tisíce pracovních míst. Soud následně vyměřil Polsku zmíněnou pokutu.

Polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro v pátek podle agentury PAP řekl, že Soudní dvůr Evropské unie neměl v dané etapě sporu o důl Turów právo uložit Polsku pokutu. Spor o Turów před unijním soudem ještě nedospěl k verdiktu. 

Brabec nechtěl být ohledně možné dohody konkrétní. "Dokud není domluveno všechno, není domluveno nic. Nicméně bylo několik bodů, které byly významně sporné celou dobu. Dnes po jednání vnímám posun v některých a uvidíme. Nechci konkretizovat," řekl v pátek. "Jsem rád, že se i po dnešním jednání přiblížil kompromis, který snad bude přijatelný pro obě strany, který snad budou umět schválit obě vlády," doplnil liberecký hejtman Martin Půta (Starostové pro Liberecký kraj).

Zdroj: ČTK
Další zprávy