Lenka Kovačovská | Názory
11. 1. 2007 10:00

EU: Zpočátku chybělo jídlo. Teď energie

Z Bruselu jako by se ozývalo: Sbohem, společná zemědělská politiko! Ať žije společná energetická politika!

Když se šestice západoevropských států rozhodla vzdát se výkonu části své suverenity založením Evropského hospodářského společenství  - EHS (předchůdce dnešní EU), nešlo o projev poválečného entusiasmu, nýbrž o střízlivě vykalkulovaný sňatek z rozumu.

Založena kvůli chudobě

V době založení EHS trpěly evropské země nedostatkem potravin a byly závislé na jejich dodávkách ze zahraničí, především  z USA (které se potřebovaly zbavit své nadprodukce, aby se vyhnuly poválečné recesi). Závislost na importech potravin a z ní plynoucí velká zranitelnost způsobily, že se zajištění potravinové soběstačnosti stalo hlavní prioritou právě nově zakládaného EHS. Tomu odpovídalo i procento vynakládaných prostředků z komunitárního rozpočtu.

Potravinové soběstačnosti bylo dosaženo v průběhu několika následujících let. Dnes musí EU paradoxně řešit problémy se zbavováním se své nadprodukce a příliš vysoké dotace pro unijní zemědělce jsou trnem v oku zbytku světa. A nejenom jemu - již několik dekád vedou členské státy EU mezi sebou tichou válku o snížení, resp. ponechání stávající výše výdajů na společnou zemědělskou politiku, která nyní představuje spíše brzdu  dalšího prohlubování EU než garanci unijní bezpečnosti.

Nová hrozba: ropa, plyn

Téměř padesát let po založení EU čelí evropské státy zcela jinému typu hrozeb. Kromě těch zcela zjevných hrozeb, jako je terorismus a proliferace zbraní hromadného ničení, představuje závislost evropských států na dodávkách ropy a zemního plynu ze zahraničí asi největší riziko. Evropská unie je totiž závislá na dodávkách ze tří neunijních zemí Ruska, Alžírska a Norska. Navíc, přímo úměrně se ztenčováním norských zásob v Severním moři roste evropská závislost na ruské ropě a zemním plynu. Dalším důvodem pro znepokojení je fakt, že ruský koncern Gazprom, který ovládá veškeré produktovody na území Ruské federace, nepovoluje zahraničním těžebným společnostem přístup do své sítě, i přes důrazné protesty evropských zemí.

Země EU tuto skutečnost ovšem dlouhou dobu ignorovaly. Prosazování energetické politiky EU naráželo na výrazný odpor členských států vzdát se své výsadní kontroly nad tímto klíčovým odvětvím národního hospodářství.

Každý stát Unie se snažil hájit své zájmy pomocí bilaterálních jednání a často i na úkor ostatních zemí EU. Rusko samotné tuto situaci patřičně využívalo a při jednáních s jednotlivými evropskými zeměmi aplikovalo politiku "rozděluj a panuj" k dosažení co nejlepšího výsledku pro sebe.

Kruté procitnutí

Kruté vystřízlivění přišlo v lednu loňského roku, kdy Ruská federace poprvé ukázala, že je ochotna při prosazování svých geopolitických cílů bez skrupulí (zne)užívat svého dominantního postavení. Rusko tehdy v reakci na novou prozápadní politiku "oranžové" vlády na Ukrajině přistoupilo k jednostrannému zvýšení ceny zemního plynu, což následně vyvolalo jeho nedostatek i v zemích Unie, především v Maďarsku, Německu, Itálii a Francii. Země Unie, uvědomujíce si svou zranitelnost, začaly přehodnocovat svůj přistup ke společné energetické politice.

Nejvýraznější krok směrem ke skutečné společné energetické politice udělalo Finsko. To si pro své právě ukončené předsednictví zvolilo téma energetické bezpečnosti. Vedle prosazování postupné liberalizace energetického sektoru v jednotlivých členských zemích a vytváření skutečného jednotného energetického trhu se Finsko zaměřilo především na společnou zahraniční energetickou politiku. Energetické a environmentální otázky se měly stát součástí jednání EU se třetími státy. Podstatou zde bylo zdůrazňování jednoty členských zemí v otázkách energetické bezpečnosti, jako záruka pro úspěch jednání.

Dá se říct, že Finsko, díky své historické zkušenosti nuceného soužití během studené války, mělo velmi dobré předpoklady pro vedení dialogu s Ruskou federací. Během jeho předsednictví se uskutečnilo několik jednání mezi představiteli EU a Ruské federace na nejvyšší úrovni. Za všechny zmiňme summit G-8 v Petrohradu (i když unijní zájmy zde hájily pouze čtyři členské země) a setkání hlav států a vlád v Lahti. I přesto, že se na těchto setkáních nedosáhlo žádného výrazného pokroku při prosazování unijních energetických zájmů, měla tato setkání svůj význam. Prokázala schopnost členských států koordinovat své přístupy a vystupovat jednohlasně při jednání s Ruskem, což jsou základní předpoklady pro uhájení si svých energetických potřeb v čím dál ostřejší mezinárodní konkurenci.

Poslední varování

Je příliš brzy na hodnocení celkového přínosu finského předsednictví pro zajištění energetické bezpečnosti Unie. Pozitivem je fakt, že Německo ve svém právě zahájeném předsednictví navázalo na finský přístupu. Navíc byla přijata tzv. zelená kniha Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, která zcela mění nahlížení na společnou energetickou politiku a její význam pro Unii.

Pouze jednotný přístup a soudržnost, zásady, na nichž byla vystavěna společná zemědělská politika, mohou dopomoci Unii k zajišťování energetické bezpečnosti.  Před zpětným obratem nás varuje i poslední vývoj v Bělorusku.

Autorka je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Studuje mezinárodní politiku a diplomacii a evropskou ekonomickou integraci na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.

 

Právě se děje

Další zprávy