Jan Lipold Jan Lipold | Názory
30. 5. 2016 13:45

Euro je tabu, Česko k němu směřuje jen platonicky, politici se bojí průzkumů

Pokud jste si nevšimli: v zemi má podle vládní strategie už rok zuřit diskuse o tom, kdy si hodláme euro osvojit. Tak určitě.
Symbol prosperity, nebo potíží?
Symbol prosperity, nebo potíží? | Foto: Thinkstock

Jiří Rusnok se stal guvernérem České národní banky. To byla příležitost vydolovat z prachu zapomnění otázku: A jak to bude s přijetím eura? Rusnok se k tomu v České televizi vyslovil: Česko „obecně patří do eurozóny“, ale náš čas na to „mentálně a politicky nedozrál“.

Asi nikdo nečeká, že guvernér vysype z rukávu nějaký letopočet, už vůbec ne čtyři dny po svém jmenování. Ani by to neměl dělat. Nemá v popisu práce ano ano – ne ne, nýbrž kroužení kolem slov. O přijetí eura nerozhoduje centrální banka, ale politici. Rusnok do toho má co mluvit míň, než se zdá. K ČNB se v souvislosti s eurem upíná pozornost i proto, že politici k tématu až na výjimky veřejně mlčí.

Pokud jste zapomněli, což je docela pravděpodobné: v zemi má už rok zuřit diskuse o tom, kdy si hodláme euro osvojit. Tuto strategii schválila vláda před třinácti měsíci, tehdy říkala, že chce „rozproudit debatu“. Tak určitě.

Strategicky debatovat se podle vlády má do roku 2020, první pětina pětiletky tedy byla úspěšně promrhána. Napřesrok jsou volby, což – vzhledem k stávajícímu bodu nula – není pravděpodobná doba pro start seriózní diskuse plné štěpných argumentů. K euru zároveň jako by stále míříme: vláda například posílá do Bruselu zprávu o rozpočtové strategii a plánovaném schodku veřejných financí, tzv. konvergenční program. Ale pokud možno nenápadně, potichu, aby si toho nevšimlo příliš mnoho voličů a nevykládalo si to jako výraz nepatřičných eurotužeb.

Ve veřejném mínění chybí nejen poptávka po euru (stabilně si ho nepřejí minimálně dvě třetiny lidí), ale dokonce i po Evropské unii. Spokojenost s členstvím vyjádřila pouze čtvrtina občanů, a když CVVM oznámilo, že „stále převažuje názor, že Česko má členem EU zůstat“, vyznívalo to jako malé eurovítězství. Velmi hubené: ta většina činí pouhých 51 procent.

Mnoho politiků se za této situace nejen nehrne do eura, ale dokonce se varuje onoho přislíbeného rozproudění debaty o významu, kladech a záporech, o rizicích celé operace. Což je vzhledem k jejímu nejen ekonomickému, ale i historickému významu vážná chyba. Euro se mění v tabu, srůstá s negativními konotacemi Evropské unie. Radši se o něm nemluví, nikdo s tím nechce začínat; z pohodlnosti nebo z obav, že bude vyobcován na okraj politiky jako nenapravitelný eurofil. České směřování k evropské měně je platonické.

„Debata“ se tím pádem stáčí k technologii, k finančním otázkám, k Rusnokovi a jiným bankéřům. To je dílčí, svým způsobem méně podstatný faktor (jakkoli už provázanost českého a německého hospodářství hovoří pro společnou měnu). Na euro samozřejmě „máme“, přijaly ho i menší a chudší státy. O kolik by se nám za pět, deset, dvacet let vyplácelo, je teď nezměřitelné. Dlouhodobé zisky a ztráty spočívají v politicko-ekonomické rovině. Tedy v úvaze, jestli se nám „vyplatí“ být v euroklubu, v jádru Evropské unie. Anebo vyčkávat (jestli se eurozóna nerozpadne apod.) a myslet si takticky své. Spíš po Unii a po Evropě klouzat českou cestou, sbírat výnosy a ztráty měnové (a tím pádem také politické) autonomie.

Bankéř Rusnok má pravdu. Na euro jsme mentálně ani politicky nedozráli. A nevypadá to, že by se proces zrání v dohledné době urychlil. Nezralí jsou totiž rozhodující politici, kterým schází odvaha nastolit a inspirovat debatu, směřující k možnému nepopulárnímu rozhodnutí. Případné přijetí eura – a pohřbení koruny do numismatických sbírek – totiž nebude populárním, masově vítaným rozhodnutím nejspíš nikdy; kdežto kontroverzním zcela určitě. Což neznamená, že nemůže být správné. Ale když se omezíme na ekonomickou matematiku a průzkumy veřejného mínění, zralosti se nedobereme nikdy.

 

Právě se děje

před 3 minutami

Vaclík se po pauze do španělské ligy vrátil prohrou v Elche

Fotbalisté Sevilly s Tomášem Vaclíkem, který ve španělské lize chytal po více než třech měsících, prohráli utkání 26. kola na hřišti sestupem ohroženého Elche 1:2. Vaclík se dostal do branky na úkor Maročana Bunúa, který chyběl kvůli zranění prstu.

Vaclík dostal příležitost už ve středeční odvetě semifinále Španělského poháru proti Barceloně (0:3 po prodl.). V Elche poprvé kapituloval v 70. minutě, kdy ho obstřelil Raúl Guti. O šest minut později jednatřicetiletý brankář sledoval po křížné hlavičce Guida Carilla míč směřující od tyče do branky a vyrazil ho až zpoza čáry. Hosté snížili až na prahu nastaveného času, prosadil se Luuk de Jong.

Sevilla nezažívá dobré období. Na Barcelonu nestačila ani před týdnem v lize, úvodní duel osmifinále Ligy mistrů doma s Dortmundem také prohrála. Z posledních pěti soutěžních duelů zvládla jen ligový zápas v Pamploně (2:0). Elche se díky třem bodům dostalo přinejmenším dočasně ze zóny sestupu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy