Touha neměnit postoj může mít atomovou sílu. Vtipně to ukázal dnes už legendární zážitek psychologické celebrity Leona Festingera. Záměrně se přidal ke skupině lidí, kteří prorokovali zničení světa. Samozřejmě stylovou potopou. Byli si tak jistí svou pravdou, že přesné datum apokalypsy dokonce inzerovali v novinách. Naštěstí měli řešení: těsně před katastrofou je jako pravé věřící naloží mimozemšťané na své kosmické lodě.
Festinger s nimi strávil onen poslední večer, kdy mělo vše vypuknout. Když se nic nestalo, skupina se pár minut po půlnoci nejprve rozhodla, že mají určitě špatné hodiny. Po delším čase dostal vedoucí "zprávu od mimozemšťanů", že se vše trochu opozdí. Nad ránem nakonec přišla další depeše: kosmické síly se rozhodly Zemi ušetřit jako poděkování účastníkům akce. S pokrčením ramen, úsměvem a utvrzeni ve víře, že měli pravdu, se spokojení účastníci rozešli.
Měsíc je jen kolo sýra
S dostatečně silným přesvědčením je očividně možné odhlasovat si i to, kolik je právě hodin. Názor si nabourat nenecháme. Natož měnit. A když, tak alespoň tak, abychom měli pocit, že pravda byla celou dobu na naší straně. Extrémní příběh extrémních iluzí o potopě světa a příletu mimozemšťanů krásně ukazuje, jakým způsobem uvažujeme (dá-li se tomu tak říkat) dnes a denně.
Je jedno, jestli si přejeme, aby zítra bylo hezky, a podle toho do poslední chvíle čteme předpověď počasí (někteří jsou pak schopní i po hodině deště ještě říct, že to stejně dopadlo lépe, než meteorologové prorokovali), jestli jsme zatvrzelí příznivci či odpůrci jaderné energetiky nebo monogamních svazků. Pořád dokola se budeme utvrzovat ve svém názoru (jak se občas také některým iluzím říká). Emoce nám nedovolí, abychom jej změnili.
V některých případech to ale ani nijak zvlášť nevadí - iluze, že máme pravdu, nám pomáhá zachovat si sebeúctu a cítit se dobře, skupiny pak udržuje pohromadě.
Problémy přináší jinde: v komunikaci. Těžko totiž chápeme, jak si někdo mohl vytvořit iluzi jinou - a především jak v ní může setrvávat i poté, co jsme mu předestřeli svou vlastní.
Temnou stránkou iluzí je fakt, že brání v hledání kompromisu a někdy nás faktům navzdory nutí opakovat, že klimatické změny neexistují, očkování nefunguje, Země je placatá, na Měsíci nikdo nepřistál a svět řídí proradní Židé…
Rysí oči a slepé skvrny
Moderní behaviorální věda ukázala, že kořeny názorových iluzí leží opravdu hluboko. Mozek se silou miliard buněk snaží, abychom si je hýčkali. Začíná to výběrem informací - knih, novin i televizních kanálů. Dokonce i profesionální investoři si vybírají zdroje podle toho, co už si dávno myslí, i když je pak omyl stojí nemalé peníze. Raději dáme přednost předpovědi počasí, která na sobotu hlásí slunečno. Zůstáváme prostě rádi tam, kde je naší iluzi teploučko.
Pokračuje to tím, co si z nabytých informací vybereme a jak ten výběr pak interpretujeme. Jak ukazuje průzkum, dáte-li zastáncům i odpůrcům trestu smrti přečíst stejný článek, obě skupiny se na jeho základě ve svém názoru utvrdí. To samé platí pro jadernou energetiku, očkování a desítky dalších oblastí, kde jsou naše názory polarizované. Pouhá fakta jsou na naše hlavy bohužel často krátká. A není to dané jen zabedněností, jde do značné míry o lidskou přirozenost.
Ta tendence je tak silná, že dokáže zpracovat i naši vlastní paměť. Jak si jednou usmyslíme, že se něco má nějak mít, dokáže mozek úslužně nabídnout zážitky a vzpomínky, které názor podpoří. V případě potřeby si je i přizpůsobí. Velmi ochotně přitom potlačí ty, které by nám mohly pohodu kazit. Vůči tomu, co si už myslíme, máme zkrátka "rysí oči", jak pravil filozof Arthur Schopenhauer. A vůči všemu, co nám odporuje, trpíme selektivní slepotou.
Ty hodiny se musí mýlit…
Čtete ty řádky a máte pocit, že takoví nejste? Že se vás tohle přece netýká? Nejspíš vám přitom mozek i servíruje vzpomínky na situace, kdy jste na základě nových informací změnili svůj dlouhodobý názor a máte teď dobrý pocit. Jenže zároveň máte také naprosto mizivou šanci, že si vzpomenete na tu dlouhou řadu případů, kdy se nic takového nestalo, kdy jste si prostě zůstali dál myslet své. Přesně takhle mozek funguje.
Týká se to všech. Na inteligenci ani vzdělání nijak nezáleží. Zatvrzelost se spolu s nimi navzájem nijak nevylučuje.
Co naopak pomáhá, je snaha držet si v hlavě názorů více a nebýt slepě oddaný vždy a za všech okolností jen tomu jedinému. K zahození není ani pokus zbavit se iluze (haha), že každý názor má stejnou hodnotu. Tvrzení experta sice samozřejmě není ultimátní, ale stále je jeho hodnota násobně vyšší, než pohled debatéra na internetovém fóru. "Názor" hodin na aktuální čas bývá zkrátka v drtivé většině případů platnější než pocit těch, kdo se na ně dívají a odmítají uvěřit.
Nejlepší ochranu před zhloupnutím pak nabízí kritické myšlení, často definované jako ochota vlastní názory neustále vystavovat faktům a názorům ostatních. Rozdíl mezi kritickým myšlením a inteligencí krásně vysvětluje, proč tolik chytrých lidí dělá tolik pitomých chyb.
Dobrá zpráva na závěr: na rozdíl od inteligence se kritické myšlení dá celkem úspěšně trénovat. A ještě podle výzkumů prodlužuje život.
Autor, behaviorální ekonom, je spoluzakladatelem společnosti Behavio.
