Přestávám rozumět komunistické straně (KSČM). Něco nezdravého, plíživě kontrarevolučního, se v ní odehrává. Spustil to maršál Koněv, přesněji řečeno urputný boj o jeho sochu, pomník v pražských Dejvicích. Teď nejde o tohoto sovětského vůdce vojů, o němž jsem psal jinde, nýbrž o podivuhodné zdůvodnění, proč místopředseda KSČM Petr Šimůnek žádá ministra kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD) o zapsání sochy maršála Ivana Koněva mezi kulturní památky.
Když to čtete (text publikoval iDnes), málem byste nabyli dojmu, že "všecko je jinak", že komunisté snad, nedej Bože, prohlédli, pochopili dobu, kdy u nás vládli. Dodejme, že se žádostí soudruh Šimůnek oslovuje nejen ministra kultury Babišovy vlády, ale i své vlastní soudruhy, neboť, jak známo, chce kandidovat na post šéfa tuzemských komunistů a vytlačit Vojtěcha Filipa.
Šimůnek napsal, že Koněvův památník je "jedinečným dokladem nejenom historického vývoje, ale hlavně životního způsobu v období takzvané normalizace a totality". Slovo "takzvané" je zde zřejmě jakýmsi reliktem minulosti, ona v Československu žádná takzvaná normalizace a totalita nebyla, žili jsme v tom skutečně. Ale to je drobnost. Pro soudruhy musí být opravdu děsivý popis doby jejich panování, jak ho kandidát na předsedu KSČM podal:
"V tomto období byla zákonně ekonomickými a politickými nástroji naprosto zrušena možnost přirozené, svobodné umělecké tvorby. Umělci byli nuceni pracovat v podřadných zaměstnáních, nebo opustit uměleckou dráhu, pokud nebyli zcela ztotožněni s tehdejším režimem, a tak byla zrušena přirozená tvůrčí soutěž s důsledkem, že umělci průměrné umělecké kvality byli díky klientelismu v tehdejší vládnoucí Komunistické straně Československa preferováni a masivně podporováni státními prostředky pro jejich tvorbu v rámci rozvoje a podpory totalitní ideologie."
Zní to jak "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti", jež 11. prosince 1970, po XIII. sjezdu KSČ, schválilo plenární zasedání ÚV KSČ, jenže naruby. (Navíc jsou ty věty poněkud neuctivé k zesnulému Karlu Gottovi, plyne z nich, že "byl zcela ztotožněn s tehdejším režimem". Záměr? Omyl?)
Umění braku
Šimůnek vykreslil komunistický režim jako doslova idiotický (není pak jasné, proč jeho dnešní strana, rovněž komunistická, ve své nemalé části adoruje lidi jako Stalin a na 1. máje vítá a oslavuje politiky jako Milouš Jakeš). Co na to taková soudružka Marta Semelová? Musí trpět jako zvíře. A zároveň mlčet, vždyť jde o záchranu maršála Koněva!
Fascinující je pak závěr Šimůnkovy žádosti: "V přirozené umělecké soutěži by takovýto památník nikdy nevznikl a v tom spočívá jeho jedinečnost." - Tomuhle rozumět vyžaduje vyšší stupeň socialistické uvědomělosti doplněný studiem VUML (Večerní univerzity marxismu-leninismu).
Chápu-li to správně, hodnota sochy Koněva tkví v její nehodnotě, v tom, že v Dejvicích stojí totální brak. A proto tam má maršál s kytkou zůstat na věky. Šimůnek, vědom si jistě složitosti pochopení této nadstavbové úvahy, doplnil, že se "nejedná jen o pomník maršála Koněva, ale vůbec o výklad historie". Čili: nerozumíte období normalizace? Skočte se mrknout na Koněva a bude vám hned jasno.
Před ministerstvem kultury Šimůnek ještě dodal: "Pro nás je důležité zachovat tu památku pro nové generace i s pravdivým výkladem osvobození Prahy." Nastává úplné zmatení? Socha Koněva má nějak osvětlit Pražské povstání?
Podle této šimůnkologiky by se pro další generace měly zachovat třeba fronty na klozetpapír či fronty na banány, výjezdní doložky při cestě na Západ a kádrové profily. Dokonce by bylo fajn zachovat StB, která by členy nové generace občas zmáčkla a seřezala, vzala do vazby, vyhodila ze studií či z práce, aby věděli, zač je toho loket. A Lidové milice. Nutné bude obnovit pomník Stalina v Praze na Letné.
Dostáváme se k jádru věci: aby mladí skutečně chápali, v čem jejich rodiny dříve žily, měla by zůstat zachována i vedoucí úloha KSČ(M), jinak jim to prostě nesecvakne. Když se to vezme kolem a kolem, nějakou logiku to dává. Nechcete znova totáč? Zaveďte ho, zažijte ho, on se vám rychle zají.
