Onemocnění covid-19 má tři fáze. Nejprve se rychle množí vir - první týden. Druhý týden následuje imunitní reakce, která se pak u někoho - týden třetí - nezastaví. Jede dál a porazí ty, kdo už mají v těle záněty a nejsou zrovna fit.
Popsaný průběh onemocnění prodělává i Česko. Je to jen přirovnání, ale za zamyšlení stojí: vir se začal šířit a rychlá imunitní reakce slibovala brzký konec onemocnění. Pak přišlo prodloužení nouzového stavu a totální válka s virem pokračuje. Obranná reakce začíná mít pro českou společnost vážné následky.
Vláda razí od první chvíle tvrdý kurz. Nedůvěřuje občanům a jejich zdravému rozumu. Vlády západních zemí doporučují, nabádají, pokoušejí se krizi řídit. Ta naše prostě nařizuje - například nosit roušky všude na veřejnosti - bez vysvětlení, bez debaty.
Naše děti jsme my
Po dvou týdnech je zřejmé, že plošné nařízení chránit druhé, kde druzí nejsou, je blamáž. Rozumná vláda by dávno vycouvala. Ne tak ta naše: když jsme už v tom nařizování, zkusí ještě šikanovat klasickou oběť autokratů - školy. Naloží na učitele, ať hlídají děti, jestli nosí roušky.
Teprve při pohledu na vlastní děti se dospělí začnou ptát, co je to za nesmysl. Děti mají svačit v rouškách? Jako v Lánech?
Na vlastních dětech vidíme, co na sobě vidět nechceme. Ani my neumíme svačit jako v Lánech. Ani my - dospělí - nedodržíme předepsané rozestupy, jakkoli jsou žádoucí. Ani my nemůžeme nosit roušky celé dny. Ani my nemůžeme trčet doma. Ano, vláda s námi zachází jako s dětmi a nařizuje nám věci, které v posledku nedodržíme, protože to zkrátka nejde.
Teď jde o to, jak zareagujeme. Budeme poslušně hlásit, nebo budeme protestovat, že jsou nařízení neproveditelná? Řidiči pražské veřejné dopravy protestovali a uspěli. Rodiče si už klepou na čelo a učitelé se brání - děti tedy snad nakonec vyrazí do škol bez roušek.
Jinak ale česká veřejnost přijímá styl nouzového vládnutí s neveselou mírou poslušnosti. Proti absurditám se nebouří, neprotestuje. Na druhou stranu ale nařízení plní jen naoko a vlastně na ně kašle. Maminka s dcerami sice venčí psa v rouškách, ale šije jim je babička, kterou dál vesele navštěvují. Ministři pak děkují veřejnosti, že nařízení respektuje… Je nutné si takhle lhát do kapsy?
Od začátku krize děláme spoustu věcí, které jsou přísně zakázané, ale nikomu jaktěživo neuškodily - jezdili jsme v autě bez roušek, běhali na vzduchu, rekreovali se na chatách a zahradách. Proč nám raději ministři nepoděkují, že jsme našli způsob, jak velkoobchodně nakupovat pro maloobchodní spotřebu? Proč nám nepoděkují, že se chováme rozumně a zmírňujeme jejich nařízení, aby byla k životu?
Tenkrát na apríla
Mnoho evropských vlád sáhlo po bezprecedentním krácení občanských svobod. Některé z nich proto považovaly za nutné 1. dubna 2020 podepsat společné prohlášení, které praví: "Máme obavy, aby přijatá nouzová opatření nevyústila v porušování základních práv a principů právního státu a demokracie. Nouzová opatření se musí omezit na nezbytnou míru, musí být přiměřená a dočasná, nechť se pravidelně prověřují a jsou v souladu se zmíněnými principy a mezinárodními závazky."
Podepsány Belgie, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Litva, Lotyško, Lucembursko, Kypr, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Španělsko, Švédsko.
Česko svůj podpis nepřipojilo. Nejsme s tímto prohlášením v souladu? Proč přesně prodlužujeme nouzový stav? Svá nařízení (a lépe doporučení) může ministerstvo zdravotnictví vydávat i bez něj. Výpadek demokratické oponentury nás všechny vyjde draho, a to nejen finančně.
