Česko už pět týdnů žije válkou: emocí odporu, která spojuje i dříve nespojitelné. Žije nadšením z toho, že zase umíme pomáhat, že se konečně zase nemusíme stydět za svého premiéra, že se díky jeho odvážné cestě do Kyjeva snad i vracíme do evropského mainstreamu.
Putinovská zakomplexovaná hrdost, jíž se s hrdostí statečnou brání napadení Ukrajinci, jako by rozrezonovala také hrdost českou. Západ ve svém odporu k válečnickému Kremlu zažívá něco jako znovuzrození - a Česko nestojí stranou. Ve veřejném prostoru padají velká a silná slova i gesta. Chvílemi dokonce silná a velká tak, až je těžké je všechna unést. Ministr školství Petr Gazdík se například nechal slyšet, že už teď jsme při řešení uprchlické krize "vzorem pro celou Evropu". Jeden si při takových vyjádřeních nemůže nevzpomenout na pověstné babišovské "best in covid"…
Orgie hrdosti se po letech studu za nejvyšší představitele dá lidsky pochopit, pro dlouhodobě frustrované politické společenství, jakým to české je, ale může být nakonec škodlivá, protože pád na tvrdé dno reality by mohl bolet o to více. A dříve či později přijde, vlastně už začal.
Budování státu ve válečných časech
Dobře to lze ilustrovat na slovech a činech Petra Fialy. Záhy po návratu z kyjevské cesty, díky níž se mu - všechna čest - podařilo nahlédnout do opravdu velké světové politiky, se nechal slyšet, že Česko už hostí 270 tisíc ukrajinských běženců, dosáhlo ve zvládání uprchlické krize na hranice svých možností a potřebuje pomoc. Unijní "avantgarda", jak jsme si v nadšení z premiérova odvážného angažmá sami začali říkat, musela rychle přiznat své limity. Je to symbolické vyjádření faktu, že přišel okamžik, kdy je třeba rychle přestat žít z euforie a sebedojetí, protože je čas začít s každodenní tvrdou prací. Malými obyčejnými kroky, bez nichž se ty velké nikdy nemohou podařit.
Občané pomoc nešťastníkům vyhnaným z domovů zvládají bez velkých slov a mediálního zrcadlení, pomůže, když teď téhož bude schopna i politická reprezentace. Domácích úkolů má před sebou řadu. Jak zařídit, aby na uprchlíky bylo dost peněz? Jak urychlit výuku jazyka, který je klíčem k úspěšnému životu všech, kteří přišli? Co navrhnout Evropě, které už za pár měsíců budeme formálně předsedat? Dokážeme se sami dostatečně rychle zbavit závislosti na surovinách z Ruska, nebo budeme jen ukazovat prstem na opatrné Němce?
Česká občanská společnost i politické špičky tváří v tvář Putinově agresi v prvních chvílích jednoznačně obstály a svou euforii si zasloužily. Už teď se ale hraje o to, zda obstojí také při závěrečném účtování. Zda nyní po bouřlivém emocionálním vzepětí zvládnou i onu dlouhodobou - a pro celkový úspěch naprosto klíčovou - masarykovskou "drobnou práci politickou", ono "budování státu". Zda zvládnou vyhrát nejen první třetinu, ale také zápas.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
