David Klimeš David Klimeš | Názory
22. 11. 2019 7:30

Hilšer pochopil nová pravidla boje o Hrad. Ostatní se zatím připravují na minulost

Kdo by si opravdu rád sedl do prezidentského křesla, tomu už běží odpočet. Po odchodu Miloše Zemana se nebude proti komu vymezovat. Uspěje ten, kdo objede republiku a se sháněním hlasů začne včas.
Marek Hilšer - lékař, senátor, prezidentský kandidát
Marek Hilšer - lékař, senátor, prezidentský kandidát | Foto: ČTK/Říhová Michaela

Marek Hilšer nevyhrál minulé prezidentské volby a velmi pravděpodobně nevyhraje ani ty příští. Ale opět projevil schopnost přečíst situaci lépe než mnozí političtí matadoři.

Pokud by z jakýchkoli důvodů došlo na volby dříve než v řádném termínu (2023), bude pro občanské kandidáty velmi těžké získat ve zkráceném čase potřebných 50 tisíc podpisů. Hilšerovi se to minule nepodařilo ani za komfortních podmínek, musel nakonec kandidovat s podporou senátorů - a evidentně se z toho poučil.

I kdyby se volby konaly v termínu řádném, musí ale stejně ten, kdo chce uspět, odstartovat systematickou kampaň co nejdříve.

Na obzoru se totiž zatím neobjevil žádný jasný konsenzuální nástupce Miloše Zemana. Šance na vítězství tak porostou tomu, kdo bude pečlivě budovat svou známost tak, aby o něm věděl taky někdo jiný, než jen čtenáři politického zpravodajství v Praze 1 a Brně-střed. A objíždění republiky od Aše po Beskydy nelze stihnout za pár měsíců.

Tohle vše Hilšer evidentně pochopil a snad tak probudí ze zimního spánku i další uchazeče, kteří zatím trousí jen klišé o tom, jaká by to byla případně čest. Prezidentská kandidatura je v první řadě bojem o moc se vším, co k tomu patří. Zvítězí ten, kdo si to připustí.

Nová doba

Uchazeči o Hrad se dnes musí připravovat na dvě úplně jiné prezidentské volby. První možností je předčasný výběr nové hlavy státu. Miloš Zeman je jistě stále nejlepším kombinátorem v českém politickém rybníku, zdraví mu ale prokazatelně slouží čím dál hůře a jen přirozená úcta k hlavě státu politikům zakazuje otevřeně přiznat, že dnes už není schopen plně vykonávat svůj úřad.

Podle ústavy se může prezident vzdát svého křesla do rukou předsedy Senátu. Pak ovšem nastává úplně jiná situace, než za jaké se kandidáti chystají na hradní zteč dlouhé měsíce, ba roky. Rozdělení pravomocí hlavy státu mezi premiéra a předsedy obou komor parlamentu není normální, takže konstituce požaduje novou volbu do 90 dnů. To nejsou ani celé tři měsíce.

Mnohé Čechy teď sice uklidňuje příběh o raketovém vzestupu Zuzany Čaputové, v naší situaci ale nabízí mnohem lepší poučení spíše příklad jejího předchůdce Andreje Kisky. Ten oznámil svou kandidaturu už dva roky před volbou. Je sice pravda, že v bratislavských politických kuloárech bylo možné vzápětí zaslechnout hlasitý smích. Po uzavření volebních místností už se ale rozléhal úplně jinde.

Politická věštba je mimořádně obtížnou a nevděčnou disciplínou, jedna je dnes ale výjimečně zcela bezriziková: nejbližší prezidentské volby už nebudou referendem o stávající hlavě státu, jako tomu bylo v roce 2018.

Nehledá se tedy další Jiří Drahoš, který se výborně hodil jako svorník naprosto různě pojatých antipatií vůči Miloši Zemanovi. Nebude se volit proti, ale pro. Kdo bude chtít uspět, neobejde se bez pozitivní nabídky. Císařpán, kterým by bylo možné strašit, už jaksi nebude k dispozici.

Tah dámou

Příští souboj o Hrad se tak mnohem více bude podobat první přímé volbě než té zatím poslední. Připomeňme si tedy, čeho jsme v roce 2013 také byli svědky.

Například vyhoření favorita (Jan Fischer), který by nejspíše vyhrál druhé kolo, kdyby do něj ovšem byl schopen postoupit. Viděli jsme vzepětí mnohem slabšího, ale výrazného kandidáta (Karel Schwarzenberg), který se nakonec dokázal prosmýknout až do finále. Sledovali jsme také hodně osobní a bahnitou kampaň, po níž nám tady na dlouhé měsíce zůstaly hluboké společenské brázdy.

Navzdory příslovím je třeba se připravit na to, že korytem řeky někdy přece jen protoče voda když ne úplně stejná, pak alespoň podobně špinavá.

Bylo by teď samozřejmě možné spekulovat o tom, který z momentálně nejčastěji zmiňovaných "kandidátů na kandidaturu" (Petr Pavel, Josef Středula, Vladimír Dlouhý, Jiří Drahoš, Michael Kocáb, Pavel Fischer) drží v roce trumfy a kdo v dlaních nejspíše skrývá černého Petra. Dokud se ovšem nevyjádří Andrej Babiš, bylo by to čirým zkoumáním kávové sedliny.

Aktuální předseda vlády - jemně řečeno - zjevně není vůči gravitaci a lesku prestižních funkcí úplně imunní. Nepochybně si ale dokáže spočítat minusy podobného risku. Snadno by jej také mohl potkat osud Roberta Fica. Tomu sice početné zástupy Slováků opakovaně pomáhaly do premiérské funkce. Ale jeho chuť usadit se v nejvyšším křesle už jim prostě neimponovala.

Babiš ovšem může zkusit přesvědčit Věru Jourovou. Vztahy mezi nimi mají sice už dávno daleko k idylce, právě v její osobě by ale získal důvěryhodnou a silnou kandidátku. Těžko by mu ji někdo mohl otloukat o hlavu nebo proti ní svolávat demonstrace. Zároveň by si mohl být téměř jist, že by mu aktivně neškodila.

Jak už to v politice bývá, může její vývoj celý tento text rychle proměnit ve zdroj dobré zábavy a jeho autor se stane terčem zaslouženého posměchu. Na jedno ale vsadit lze: do prezidentského finále se probije ten, kdo stihne objet republiku a ideálně i sebrat podpisy. Na to je potřeba minimálně rok, spíše ale dva. Hilšer už to pochopil. Ostatní, zdá se, zatím vyhlížejí spíše včerejšek.

"Dostalo se to do takové situace, že premiér musí chodit kanálama", říká senátor Hilšer | Video: František Grossmann
 

Právě se děje

Další zprávy