Dnes se veřejnost loučí s milovanou herečkou. Co o ní ještě nebylo od středy 9. června, kdy zemřela, zmíněno? Na co se ještě nevzpomnělo? Za ty dva týdny o ní bylo řečeno víc než za celý její život, což je dané hlavně tím, že si vždycky pečlivě chránila soukromí.
Možná ještě tolik nezaznělo, že byla nesmírně duchovně založená. Ten rozměr k ní patřil a nebyla by bez něj taková, jaká byla. Teologické znalosti jí mohl závidět kdekterý kněz. Četla knihy, na které by hned tak někdo neměl, jeden čas se učila i hebrejsky.
Nikdy mě nepřestala ohromovat hloubkou své víry. Někdy v modlitbách, kde se běžně užívá slovo "věřím", říkávala "vím". Dokonce i ve chvílích, kdy už měla chatrné zdraví a kdy člověk obvykle slibuje Bohu kdeco, jen aby se uzdravil, jako by se spolehla, že všechno bude tak, jak má být.
Během našeho přátelství jsme za víc než tři desítky let probraly mimo jiné mnoho duchovních témat. Ty debaty pro mě byly nezapomenutelné, intimní a soukromé. Snad by Libuška dovolila, že pár vzpomínek teď předám dál.
"Kterýho chlapa to napadne?"
Hodně jsme se sblížily koncem roku 1989. Tehdy jsem jí zavolala, jestli by nepřišla přečíst liturgické čtení na mši za zraněného Honzu Potměšila. Neváhala ani chvíli a s předstihem, aby měla čas se připravit, se dostavila do smíchovského kostela svatého Václava (kde se mimochodem pár let poté dal pokřtít čtrnáctiletý František, dnes řeholním jménem Jakub, Libuščin přítel a poslední zpovědník, který ji dnes bude pohřbívat).
Chodívala tam pak dál na nedělní večerní mše. Nenápadně, potichu, aby na sebe nestrhávala pozornost. Milovala to ale i u svatého Ignáce na Karlově náměstí a také doma na Spořilově u svaté Anežky, kde se s ní dnes lidé loučí.
Libuščina spiritualita byla silná a svým způsobem roztomilá. Ona se v jednu chvíli dokázala niterně zamýšlet nad věcmi mezi nebem a zemí, ale vzápětí je něčím odlehčila, aby snad toho hlubokého nebylo moc. Nakonec vždycky odněkud vytryskla její komediálnost.
Bavily jsme se třeba o úryvku z evangelií o vzkříšení Jairovy dcery. Představenému synagogy Jairovi umírá dvanáctileté dítě. Zdrcený otec prosí Ježíše, aby na ně vložil ruce a zachránil je. Než ale dojdou k Jairovu domu, dcera je mrtvá. Ježíš ovšem řekne: "Děvče, pravím ti, vstaň!" A stane se. Markovo i Lukášovo evangelium zmiňují, že Ježíš pak nařídil, aby dali dítěti najíst. A to v jednu chvíli Libušku naprosto uchvátilo - dokázala si všimnout detailů, které mnoho lidí, zaujatých "velkými věcmi", přehlédne.
"Chápeš?" ptala se: "On řekne, ať jí dají najíst. Vyrve dítě ze smrti…" Na minutu dvě se odmlčela, bylo vidět, jak ji ta síla zázraku dostává. Pak mrkla a s humorem sobě vlastním dodala: "No, kterýho chlapa napadne, aby se někomu dalo najíst?!" A zasmála se. Ten smích ji vždycky a všude prozradil. I když se snažila být hodně nenápadná, schovaná pod kšiltem, nakonec stačilo, aby se zasmála…
"Dobré sú. Plačú."
Věci nadpozemské a vše převyšující pro ni nebyly na hony vzdálené, ale dostupné, na dosah. Když kupříkladu vyprávěla, jak se sestrou Mirkou navštívily mariánské poutní místo na Slovensku, v jedné větě mluvila o síle modlitby tam, o tom, jak ji přemohl úlevný pláč, ale i o tom, jak podezíravě na ně koukaly v kostele tamní ženy.
"K lavici, ve které jsme klečely s Mirkou, se přikradla jedna z nich, prohlídla si nás a pak zahlásila dozadu těm ostatním: 'Dobré sú. Plačú.' A tím jsme byly s Mirkou přijaté," smála se Libuška a pronášela hlubokým hlasem to: Dobré súúúú, plačúúúú.
Málo se možná mluvilo i o tom, že v sobě měla zvláštní čistotu a cudnost. Ne upjatost, ale cudnost. Spoustu myšlenek věnovala rolím, a to nejen tomu, jak je ztvárnit. Přemýšlela nad tím, jestli někoho nepohorší, jestli některá role už není přes čáru.
I v tom bývala roztomilá. Jednou mi volala a prosila, ať se běžím podívat na film Kolja hned první den, kdy bude v kinech. Moc si vážila spolupráce s oběma Svěráky, ale ležela jí v hlavě ta škytací postelová scéna. Jestli už to nebylo moc, jestli to není vulgární, lascivní… Chvíli jsme probíraly, zda je zvednutá noha příliš, nebo ne, až nám oběma došlo, že už s tím stejně nejde nic udělat.
O Libušce je známé, že si role pečlivě vybírala. Někdo v tom mohl vidět určitou rozmarnost, ale ji k tomu vedla odpovědnost. Říkala, že to radši zváží a protrpí předem, než aby se pak styděla.
Myslím, že bylo jen málo toho, co v životě neprobírala s Bohem. Nebylo v tom nic pánbíčkářského, ten vztah byl zdravý, důvěrný a důvěryplný. Devátého června, dva dny po jejích narozeninách, se naplnil. Teď už Libuška nemusí věřit, už ví.
