Petr Fischer Petr Fischer | Názory
13. 8. 2019 20:00

I Václav Havel pochyboval o demokracii. Je čas si to připomenout

Po třiceti letech svobody potřebujeme místo petic proti zapomínání novou revoluci. Ve vlastních hlavách.
Havel navždy. Velkoplošný portrét exprezidenta Václava Havla na budově Národního muzea v Praze.
Havel navždy. Velkoplošný portrét exprezidenta Václava Havla na budově Národního muzea v Praze. | Foto: Michal Kamaryt

Nebude to veselý odstavec, ale nelze začít jinak. "Bylo zdravotnictví, za které se nemuselo platit. Školství bez poplatků, kultura přístupná všem. Dnešní svoboda je pro pár vyvolených, pro pár zbohatlíků, pro korupčníky. Pro církve, kterým se dá majetek z našich kapes… Všechno před rokem 1989 nebylo špatné… Každý systém má své chyby, ale stále více lidí poznává, že ten dnešní má chyb více, než měl reálný socialismus…" Kdo by to byl řekl. Od krachu komunistických režimů ve střední Evropě uplynulo už třicet let, přesto nelze přeslechnout, jak hlasitě Leninovi obdivovatelé tu změnu stále zpochybňují - úvodní citát jsme si vypůjčili od KSČM. A nejde jen o jejich hlasy. Každý pátý Čech si myslí, že za neomezené vlády soudruhů se žilo lépe. Myslí si to dokonce i stejné procento středoškoláků, kteří socialistickou realitu vůbec nezažili. Kdo dnes zpochybňuje liberální demokracii, dočká se na sociálních sítích deště lajků. Ozývá se volání po pevnější ruce a silnějším státu.

Není těžké odhadnout proč. Bezpečně vzdálenou minulost vždy vnímáme jako méně tíživou než napjatou současnost. Úzkostný strach z budoucnosti zase často vede k touze po někdejších jistotách, každá iluze se hodí. A hlavně: osobní prožívání dějin se skoro vždycky liší od toho, jak je hodnotí historici. Snadněji se v něm zapomíná na ideologii, jak ukazují třeba těšící nostalgické seriály typu Vyprávěj.

Jak to tehdy bylo

Už mnoho let - a kulatý letošek není výjimkou - u nás probíhá tuhý boj o výklad minulosti, o to, "jak to tehdy bylo". "Tehdejší socialistické Československo zaručovalo základní potřeby pro občany a fungování státu," tvrdí oficiálně komunisté. "Byl to systém na pokraji ekonomického a ekologického zhroucení," dokládají historici. Narážíme spíše na připomínky socialistických reálií a výčet zločinů komunismu než na úvahy o tom, jestli naše společnost náhodou už třicet let neprochází nějakou širší změnou, která se projevuje i v tom, jak dnes přemýšlíme o minulosti a proč tak kriticky hodnotíme současnost.

Ani ten nejpřesnější obraz minulého nám totiž v ničem nepomůže, dokud si neuvědomíme, že dějiny nejsou tvořeny tím, co na papír zapíšou autority, ale tím, jak je sami žijeme. Jak zcela konkrétně působí na náš každodenní život. A jak v řadě případů ovládají i ten společenský. Jsou přítomnější, než si myslíme. Tak například náš postkomunismus - pořád se jej neumíme zbavit. Pořád z nás čpí. Nejpatrněji ve chvílích, kdy urputně hledáme svou pravdu, abychom ji pak mohli prosazovat, i kdyby fakta a celý svět byly proti - ve vztahu k ženské a sexuální emancipaci, v názoru na uprchlíky, národní zájmy, klimatickou změnu. Proměna společného veřejného prostoru v místo, kde už nevzniká jedna veřejnost, ale existují tisíce malých "veřejností" jenom pro sebe, vedla k vyhrocení konfliktu. A ten samozřejmě znemožňuje dohodu. Už nediskutujeme, nepřeme se, pouze (doslova) demonstrujeme své názory. Transparent a heslo, všudypřítomná komunikace dneška - "Babiše do koše! Babiš arciďábel! Zeman, ruský agent! Neomarxisté útočí! Soros, globální zločinec! Klimalarmismus, komunismus dneška!"

Zuří-li ve společnosti bitva živená vylučovací logikou MY a ONI, DOBRO a ZLO, z velké části přežívající ze studené války, protože jinou "svobodu" než svobodu popřít druhého zřejmě neznáme, bereme jako samozřejmost, že demokracie je "v krizi". Už nepřemýšlíme, proč přišla, v čem spočívá, co ji živí a jak z ní ven. Pro staré války přestáváme bojovat ty nové. A pokud to děláme - třeba v otázce změn klimatu -, pak opět starými ideologickými prostředky, které samozřejmě vedou jen ke starým výsledkům: nikde jinde se dnes neobjevuje tolik ideologické zaťatosti, omezenosti a slepoty jako právě v debatě o ekologii.

Obhajujete komunisty!

Místo svobody se nám tak na všech stranách sporu (vlevo, vpravo; na konzervativní i liberální straně) vrací ideologie, která slouží jako útěcha a odlehčení. Podobně jako tomu bývalo za starých časů rozděleného světa, jak o tom psal Václav Havel v eseji Moc bezmocných. "V epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný ,domov´: stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný ,domov´ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost."

Havlova charakteristika platí dnes stejně, jako platila v časech vlády jedné strany. Když se to ale kdysi odvážil napsat současný děkan FF UK Michal Pullmann, dočkal se nálepky obhájce komunistů. Něco takového přitom vůbec nebylo ve hře. Šlo mu jen o zachycení toho, jak a proč funguje ideologická clona. Ostatně i Václav Havel v Moci bezmocných vidí ideologicky rozdělený svět jako podivuhodně spojený - totiž existenciální krizí a také neschopností řešit důležité problémy. "Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie - tedy demokracie tradičního parlamentního typu - otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje."

Havel tedy už před 40 lety nevěřil (!), že by parlamentní demokracie (státy svobodného světa, jak se tehdy říkalo) byly schopné zastavit "samopohyb" k jakési technické záhubě lidstva, onu "existenciální krizi lidstva". Při pohledu na naši dnešní neschopnost nějak rozumně čelit změnám klimatu je to skoro vizionářsky přesné.

Havel píše: "Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ,samopohybu´ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému posttotalitního."

Ne, neznamená to, že když i ikona revoluce Václav Havel tak zásadně pochybovala o demokracii a její akceschopnosti, měli bychom se jí zbavit a přejít na jiný politicky modus. Snad pouze tolik, že třicáté výročí sametové revoluce si zaslouží i jiné připomínky než jen oslavy utopené v nostalgii. Než jen hledání historické pravdy. Než jen podepisování petic "proti překrucování minulosti".

Daleko potřebnější než vzpomínat na minulost je dnes rozprava o tom, jak najít cestu z komunikační i ekologické krize. Jak zasypávat příkopy. A jak ze vzpomínání na někdejší revoluci přejít k revoluci ve vlastních hlavách. Tam někde se, poměrně rychle, listopad 1989 zarazil; tam také musí pokračovat.

Proč nezačít třeba právě u Havla - u nového čtení jeho Moci bezmocných.

Václav už dříve upozorňoval na tu zvláštní kontaminaci demokracie populismem, byl jeho velkým odpůrcem, říká bratr bývalého prezidenta Ivan M. Havel. | Video: Daniela Drtinová

 

Právě se děje

před 28 minutami

Milion eur věnoval nemocnici v Barceloně také Xavi

Bývalý záložník Barcelony Xavi následoval příklad svého někdejšího spoluhráče a později trenéra Pepa Guardioly a také on věnoval milion eur (27,7 milionu korun) nemocnici v Barceloně. Ta peníze využije na nákup pomůcek pro ošetřující personál i pro pacienty s nemocí Covid-19.

Čtyřicetiletý Xavi, jenž v současnosti trénuje katarský klub Al Sád, je barcelonským odchovancem a s klubem vyhrál osmkrát španělskou ligu a čtyřikrát Ligu mistrů.

Milion eur na boj s koronavirem už věnoval také bývalý Xaviho spoluhráč Lionel Messi, jenž částku rozdělil mezi barcelonskou nemocnici a lékařská zařízení v rodné Argentině.

Fotbalisté Barcelony se také po dobu krize vzdají 70 procent platu, aby přispěli na mzdy ostatních zaměstnanců. Španělská liga byla přerušena v polovině března a její restart je podobně jako u dalších evropských soutěží v nedohlednu.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Přestřelka drogových kartelů v Mexiku si vyžádala 19 mrtvých, násilí trvá navzdory pandemii

Při přestřelce mezi dvěma drogovými gangy v severomexickém státě Chihuahua zemřelo 19 lidí. Informovala o tom agentura AP s odvoláním na státní zastupitelství. K zabezpečení oblasti, kde spolu soupeří kartely Sinaloa a Juarez, byli vysláni vojáci a policie. Podle místních médií patřily gangy ke jmenovaným znesvářeným kartelům.

Bezpečnostní síly v osadě Chuchuichupa nedaleko města Madera v pátek večer místního času nalezly 18 těl, dva granáty, dva vozy a 18 dlouhých střelných zbraní. Podle agentury AP přestřelku se zraněními přežili dva muži. Jeden později zemřel v nemocnici, druhý je ve vazbě. 

V pátek mexický prezident Andrés Manuel López Obrador konstatoval, že násilí mezi kriminálními skupinami přetrvává navzdory šíření koronaviru v zemi

Zdroj: ČTK
Další zprávy