Bojíme se každého sebeomezení kvůli ochraně klimatu, protože v něm vidíme ztrátu svobody. Z každého limitu pak hned vylézá malý komunista, který diktuje, řídí, nařizuje. Nejhlasitěji před takovým rudým strašidlem varují zpravidla lidé, kteří jsou sami ponořeni do vlastních ideologií - a dobrovolné omezování chápou jako ohrožení své moci.
Bojí se jí nejen proto, že by mohli přijít o vliv na výklad a uspořádávání světa; nýbrž hlavně proto, že na tomto pozadí vystupuje jejich vlastní svět jako svět ideologický, nesvobodný. Jako svět podřízený iluzi přirozenosti, kterou si nárokuje každá ideologie.
Překročit řád
Bojovníci za svobodu - zleva či zprava, konzervativci či liberálové - se mohou snadno chytit do pasti nesvobody, kterou na sebe ve formě ideologie dobrovolně berou, aby mohli vládnout světu, být jeho pánem a mírou. Aby mohli dál být oním descartovským maitre a et posseseur de la nature, "vládcem a vlastníkem přírody". Svoboda je opět chápána jako schopnost ovládat a vlastnit.
V tomto komplikovaném souboji ideologií je těžké najít odstup, který by umožňoval lépe nahlédnout ostatní i sebe. Už proto, že taková pozice je předem označena za zaujatou, a to vždy podle toho, jaký obraz nabízí. Pokud vyhovuje politické barvě, je vítána. Pokud ne, dočká se zavržení.
Dokonce ani umění, které v dějinách vždy plnilo roli laboratoře, kde se vzájemně ovlivňují rozum a imaginace, už není v souboji mezi "svobodou" a "totalitou" zbaveno stranického nátěru. Přesto stále vznikají díla, která tuto zaujatost dokážou překračovat a mluvit i ke hluchým a slepým.
Jedním z těch posledních je film amerického režiséra Ari Astera Slunovrat, který právě pluje českými kiny jako jakýsi "folklorní thriller". Podobenství o střetu kultur, v němž naráží americké pojetí volnosti na řád řízený rytmy přírody, vychází z cesty několika studentů na slavnosti slunovratu ve Švédsku (ne, Pátek třináctého to opravdu není).
Příchodu do zvláštní komunity Hårga, která ctí starodávná pravidla, předchází tragická smrt rodičů a sestry hlavní hrdinky Dani. Dysfunkčnost základních vztahů západní společnosti tu symbolizuje sebe-vražda, při níž Danina sestra otráví výfukovými plyny kromě sebe i otce a matku. Rozvrácené vztahy ale symbolizuje také neschopnost Danina kluka Christiana mít nějaký vztah s ženou. Jako kontrast k rozkladu lidských spojů a jisté neživosti Západu pak snímek nabízí idylickou komunitu Hårga. Všichni se v ní mají rádi a radostně se objímají. Hårga je symbol Rodiny, tak jako byla předtím symbolem rodinného krachu hadice trávící výfukovými zplodinami Daninu rodinu.
Žít z přírody, což s sebou nese i napojení na mystické omamné látky, které pomáhají udržovat komunitu v jakémsi pletivu vztahů, se ale rychle ukazuje jako velmi svazující. Přírodní rytmus (roční období, koloběh rození a smrti) není jen korektivem a paralelou či alegorií lidského života. Je také přísným programem. Ze studentské návštěvy se brzy stává velmi cizorodý prvek, který nejen ruší tabu (úctu k předkům, posvátné zákazy), ale není s to ani přijmout program jako danou věc. Totální individualismus studentů, kteří se ve svém světě nudí a nevědí, co se sebou, nemají-li kariérní a majetkový program, naráží na totální kolektivismus Hårgy. Všechno se tu dělá společně, od početí po snášení bolestí a utrpení. Smyslem všeho je celek - Gaia. Lidé jsou jen tak cenní, jak moc se hodí pro celek, což nakonec určuje Příroda a její koloběh. A tak i studenty použije společenství podle svých potřeb, podle míry jejich talentu a přizpůsobení řádu.
Přírodní totalita ale není tak úplně přírodní, jak se zdá. Hårga vědomě překračuje první kulturní zákon, kterým je zákaz incestu. Z tohoto překročení pak čerpá hlubší poznání, které zprostředkovávají děti incestně zplozené, degenerativně znetvoření lidé. Překročení řádu jako prostředek k jeho nahlédnutí a pochopení - není to nakonec přesně to, co po celá staletí dělá a po čem touží i tradiční západní kultura novověku?
Dani bude soudit
Slunovrat je vlastně filmový "kontejnerový experiment" (skupina lidí uzavřená v nějakém prostředí prožívá proměnu osobní i kolektivní). Odhalují se během něj slabiny i silné stránky svobody a mizení i vytváření řádu, bez něhož lidské společenství nemůže existovat. Sledujeme srážku dvou extrémů, v níž se nakonec směje hlavní hrdinka Dani, která v roli Královny Máje prožije nejen proměnu kolektivní identity, ale i terapeutické vysvobození z rodinného traumatu.
Dani je hebrejské jméno, které znamená "Bůh bude soudit…", a tak lze i závěrečný obraz hořících obětí brát jako očištění od dilematu, která že z komunit je nakonec méně šílená či více blízká pravdě života. Odcizená netečná prázdná západní, nebo naplněná intenzivní koncentrovaná magická Hårga?
V symbolickém čtení by se dalo pokračovat, ale není to úplně nutné. To podstatné snad už vystoupilo: nic jako přirozenost neexistuje, a to ani v napodobování přírodních rytmů, které jsou vždy nějak komoleny lidskou kulturou a posouvány jinam. Každý extrém považovaný za Pravdu je nakonec autodestruktivní, protože není schopen vyjít s druhými, umí je jen převychovat nebo vraždit.
Žijeme v hybridním světě, kde se prolínají různé vlivy, které nelze definitivně rozsoudit na dobré a špatné, protože to umí jenom Bůh. O to víc je třeba otevřenosti, která pomáhá k napojení na základní kořeny všech potenciálních pozemských společenství, včetně těch "přírodních".
Slunovrat tedy nepřináší očištění pouze Hårgě a Dani, velmi intenzivně pomáhá i při léčbě moderní ideologické nemoci. Přináší totiž důležité poznání: svoboda je překračování zákazu - zákazu překračovat limity vlastního myšlení!
