Jako reakce na proces s Plastiky v roce 1976 vznikla Charta 77. Václav Havel mi v Dálkovém výslechu o tom řekl: "První schůzka byla 10. prosince 1976, byl na ní Mlynář, Kohout, Jiří Němec, já, majitel bytu, v němž se konala, a Komenda, který ji zorganizoval."
A tím majitelem bytu byl právě Jaroslav Kořán. Tehdy nejmenovaný, protože v roce 1985, kdy jsme na knize Dálkový výslech začali pracovat, fotografoval v Československu pro agenturu Reuters a Havel nechtěl zveřejněním jeho jména ohrozit jeho existenci. Sám Kořán taky Chartu 1977 nepodepsal, za disidenta se nepovažoval a později o tom řekl: "Nálepky jsou slova. Člověk dělá, co umí nebo co musí."
Jaroslav Kořán, který zemřel 2. června 2017 ve věku 77 let, na svém letním sídle u Rožmitálu pod Třemšínem, byl mužem mnoha řemesel a byl u všeho zajímavého, co se v Čechách za jeho života dělo: Nejprve se vyučil nástrojařem a teprve v roce 1963 mu dovolili studovat na FAMU. Měl štěstí, bylo to v době, kdy tato fakulta, kde tehdy učil i Milan Kundera, patřila mezi nejprestižnější filmové školy na světě. Po absolutoriu pracoval na Barrandově jako scenárista, před rokem 1968 patřil mezi skupinu autorů kolem básníka Petra Kabeše, která založila časopis Sešity, současně psal rozhlasové hry (Škola, základ života a Taková ptákovina), scénáře (Smrt si vybírá a Gomez) a překládal z angličtiny tehdejší ikony americké a britské literatury: Kurta Vonneguta, Henryho Millera, Roalda Dahla či Charlese Bukowského. Celkem přeložil přes sedmdesát titulů.
V roce 1973 byl spolu s Ivanem Magorem Jirousem, Jiřím Daníčkem a Evženem Brikciusem zatčen, protože v hospodě zpívali "bijte Rusy, vrahy". Ve vězení strávil rok. Po propuštění pracoval jako strojník v pražských kanalizacích. V listopadových dnech roku 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Činoherním klubu a záhy na to se stal prvním nekomunistickým primátorem Prahy od roku 1948. Podílel se na bouřlivé proměně šedivé metropole v město svobodných lidí, na radnici vítal řadu světových osobností, třeba prince Charlese a princeznu Dianu. Velmi si zakládal na tom, že zavedl v Praze pozvolné nájezdy na chodníky pro vozíčkáře.
Ve funkci byl do září 1991, kdy ho zastupitelstvo z iniciativy ODS odvolalo. Od té doby již nechtěl mít s politikou nic společného, i nabídku na kandidaturu do Senátu odmítl. V půli devadesátých let byl šéfredaktorem české mutace amerického časopisu pro pány Playboy. Později založil vydavatelství Gallery, kde jsme s Václavem Havlem vydali další knížku Prosím stručně, a pořádal výstavy. Jeho vydavatelství představilo řadu výtvarníků jako například Kateřinu Černou, Jaroslava Rónu, Karla Vysušila, Ellen Jilemnickou, Františka Muziku, Radka Kratinu a další.
Do doby, než ho dostihla asi před pěti lety nemoc, kraloval každý pátek stolní společnosti v Cibulkově Literární kavárně v Praze v Řetězové ulici. Jeho autorita byla přirozená a svým mohutným hlasem na sebe vždy poutal pozornost. Tvrdil, že vyrostl jako dítě ve mlýně mezi Kardašovou Řečicí a Veselím nad Lužnicí, proto mluvil tak nahlas: aby mu bylo rozumět, musel překřičet rámus mlýnských kamenů.
