Když v Bruselu vypukne hádka o unijní peníze, není to žádná tragédie a všichni ví, co dělat. Dojít si na hranolky do bufetu Maison Antoine, vydýchat se a vytáhnout z tašek plán B, o kterém všichni ještě před dvěma hodinami tvrdili, že rozhodně neexistuje. Tak to prostě při nutnosti shody 27 států chodí.
To ale není případ poslední rebelie Polska a Maďarska, které se rozhodly zablokovat více než bilionový unijní rozpočet na příštích sedm let, na který je navíc navázaný koronavirový balík obnovy za 750 miliard eur. Pandemií tvrdě zasažené jižní křídlo klubu už tuto masivní pomoc netrpělivě vyhlíží. Pro dva středoevropské členy se ale stala nepřekonatelnou překážkou podmínka, že na peníze dosáhnou jen ty země, které budou dodržovat principy právního státu.
Dohoda s Polskem i Maďarskem se přitom již zdála být upečená - Varšava a Budapešť se podle ní měly podvolit unijním pravidlům - a dostat za to poměrně slušnou nálož eur z koronavirového fondu.
Nyní ale všechno leží v troskách. Pro Česko a Slovensko je to obzvláště nepříjemné. Jednak se obě exportní země těšily, že budou těžit z oživení u sousedů, především v Německu. Hlavně dnes ale málokdo v Bruselu přesně ví, kudy vlastně vedou hranice mezi Polskem, Českem, Slovenskem a Maďarskem. Je to prostě rebelující Visegrád, jehož členy málokdo rozlišuje. A Západu s celou partou pomalu dochází trpělivost.
Zoufale bychom teď potřebovali, aby obě země bývalé federace vyhlásily společný kontr, aniž by ale přitom visegrádské spojenectví úplně pohřbily.
Česká nudle ve visegrádské bandasce
Varšava a Budapešť sice nyní zastávají pozici, která ničemu nepomáhá, ale jejich dlouhodobá snaha je alespoň zřetelná - posílejte nám z Bruselu co nejvíc peněz a nestarejte se o to, jak se u nás vládne.
Česko je ale dlouhodobě nečitelné. Dá se říci, že už vlastně spáchalo svérázný czexit. Nikoli nějakým ostrým antibruselským odbojem, ale naprostým zhroucením jakékoliv konkrétní a dlouhodobé unijní politiky. V Bruselu jsme prakticky neviditelní - fungujeme maximálně jako přívěšek Visegrádu, který ovšem zdaleka ne vždy svědčí českým národním zájmům.
Andrej Babiš tuto letitou neschopnost předchozích politických garnitur dovedl k dokonalosti. Stačí si připomenout, co se mu postupně pod čepicí Silné Česko urodilo za chaos.
Když už všechny východoevropské státy volaly po navýšení příjmů unijního rozpočtu, protože to logicky znamená také více peněz v eurofondech, český premiér byl stále proti. Zakoukal se totiž do rakouského kancléře Sebastiana Kurze, který samozřejmě chtěl coby čistý plátce rozpočet hubenější. Pak ale Andrej Babiš přece jen změnil stanovisko a přiklonil se k ostatním, svůj omezený politický kapitál ovšem neinvestoval tak, aby se Česko mohlo rychleji modernizovat. Starost měl hlavně o podmínky, za jakých budou moci čerpat výhodné dotace agroholdingy - v čemž nás ale nepodporoval vůbec nikdo.
Tím bohužel smutný výčet nekončí. Do Evropy vpadl koronavirus a český premiér opět zaujal "rakouskou" pozici - hlavně nikomu nic nedávat, a když už, tak málo. Pak ale Rakušany v jejich úsilí opustil, vrátil se zase k Visegrádu, který se mezitím zcela rozpadl - Poláci a Slováci si vydobyli dost peněz a chvíli byli pro, zatímco Maďaři, ke kterým se přidalo Česko, proti.
A nyní finále - když už bylo přece jen vše dohandlováno - a lídři v Bruselu vydrželi v červenci na summitu pětidenní poučování Babiše, jak má záchranný balík vypadat, ukázalo se, že Polsko a Maďarsko se mezitím rozhodly z domácích politických důvodů pro guerillový odboj. Tedy pro veto.
Pro Česko jsou navíc obzvlášť nepříjemné již zmiňované důvody, kvůli kterým na stopku došlo. Dodržování principů právního státu má totiž v Evropské komisi na starost Věra Jourová. Přestože se dlouho snažila o kompromis mezi unijními institucemi a především Polskem, neuspěla a teď musí být za zlého policistu. Budapešť požaduje její rezignaci za výroky, které se nerozpakovala říkat i v rozhovoru pro Aktuálně: "Maďarsko skutečně směřuje k neliberální demokracii, pokud tedy ještě vůbec demokracii."
Pokud Maďarsko s Polskem nyní vše dovedly až k vetu, neměl by být pro Andreje Babiše problém jasně se postavit za zbytek klubu i za členku svého hnutí v Evropské komisi. Jenže nic takového nepřijde. Babiš chce být tak trochu zadobře s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, ale i německou kancléřkou Angelou Merkelovou, také ovšem s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, ale i rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem. A o Slovensku tak nějak tradičně - a mylně - předpokládá, že je vždy na české straně.
Výsledkem je zcela prázdné místo na unijní diplomatické mapě.
Někdy s Visegrádem, někdy jen se Slovenskem
Česká unijní politika nepochybně potřebuje zevrubnou rekonstrukci. Vláda ANO není jen poslední fází deset let se rozkládající domácí politiky, ale i té zahraniční.
Je nutné se přitom ubránit naivním požadavkům odstěhovat kompletně Česko z Visegrádu. To prostě nejde. Udržet středoevropský klub pohromadě je nezbytné, i kdyby partneři byli sebetěžší a místo pozitivního programu to byla jen jednou za čas blokační menšina. Historie nás učí, jak škodlivé bylo, když středoevropské státy byly rozhádané.
To ale neznamená, že Česko musí regionálnímu lídrovi z Varšavy kývat na cokoli. Zatímco vedení Polska ve východní politice není třeba zpochybňovat, protože ho nejsme schopni ničím kloudným doplnit, a v institucionálních hádkách je zase možné vsadit na sílu celého Visegrádu, ve vnitřní unijní politice se čím dál častěji Česko dostává s Polskem či Maďarskem do konfliktu. A bude to ještě horší.
Proto by mělo rychle vzniknout i unijní Česko/Slovensko rovného s rovným, kde před jednáním v Bruselu bude všem zřejmé, že co chce Česko, to chce i Slovensko a naopak. K něčemu takovému máme ale zatím velmi daleko.
V obou státech federace sice funguje sentiment po někdejším soužití, ale například nedávný sborník nazvaný Čecho/slovakismus ukazuje, že během společného století jsme na obou stranách Bílých Karpat jen velmi málo věcí vnímali stejně. Což pokračuje. Verbálně jsme tedy do sebe stále zamilovaní, ve skutečnosti ale spolupracujeme jen velmi omezeně. V Bruselu až budí údiv, jak mohou dva velmi podobné exportní autolandy se společnou historií mít tak často rozdílné názory na vše od emisí přes euro až třeba po zmíněný fond obnovy.
Silné Česko/Slovensko
To je luxus, který si již ani jeden ze států nemůže v dost rychle se proměňující střední Evropě dovolit. Nestačí už jen na společných zasedáních vlád vyhlašovat, že máme v celé unii ty nejlepší vztahy. V politické praxi tomu nic nenasvědčuje. Slovensko se s eurem dostalo do zcela jiného klubu, v Česku zase přežívá fikce čechoslovakismu, v jehož zorném úhlu až příliš splývají slovenské zájmy s českými.
Potřebujeme něco reálného. Před každým setkáním v Bruselu i před každým setkáním Visegrádu nejprve najít společnou pozici. A v situacích, jako je ta nynější netajit, že umírněnější visegrádská dvojka má zcela opačný názor než ta národně-konzervativní. Polsko a Maďarsko nás k tomuto postupu nutí čím dál častěji a čím dál naléhavěji.
To si ovšem žádá silné Česko nosit nejen na čepici, ale také pro něj něco reálného v propojené Evropě odvést. I s těmi Slováky, kteří se nepřestěhovali do Česka.
Děsí mě, že lehce věříme manipulativním lžím, musíme začít každý u sebe, říká Jourová (video z 19. června 2020)
