Pavel Kalina Pavel Kalina | Názory
3. 2. 2020 18:00

Je neděle, což takhle vyrazit s rodinou do továrny?

Opuštěné industriální stavby nabízejí Praze možnost, jak ulehčit přeplněnému centru a pomoci vyprázdněným periferiím. Anebo také nevyřešit nic a zruinovat rozpočet.

Nějak se stalo, že v posledních měsících fotbal, počasí i politika ustoupily umění. Přesněji řečeno hádkám o ně. Konkrétně o pomníky: má zůstat Koněvova socha na Praze 6? Má se vrátit mariánský sloup na Staroměstské náměstí?

A pak jsou projekty, které také souvisejí s uměním, místo kontroverzí ale budí všeobecné nadšení. Chválou na ně nešetří experti ani široká veřejnost. Zvlášť podaří-li se díky nim zachránit nějakou cennou stavbu a dát jí nový obsah, když starému účelu už sloužit nemůže.

Budova bývalého olomouckého sila dnes slouží k administrativním účelům.
Budova bývalého olomouckého sila dnes slouží k administrativním účelům. | Foto: Hopr Group

Je to cesta, kterou v Evropě volíme poměrně často a často také sklízí ocenění. Ať už jde o medializované úpravy v dolní oblasti Vítkovic či Zlíně nebo o méně známá, podstatně skromnější díla.

Přesto za sebou taková řešení zanechávají otázky. Jaké, lze dobře ilustrovat na jednom celkem čerstvém příkladu z Itálie. Odpovědi na ně se nám mohou velmi hodit i tady doma.

Vítěz na drogách

U Ravenny, coby kamenem dohodil od slavného kostela Sant'Apollinare in Classe, byl roku 1899 postaven cukrovar. Sloužit přestal roku 1982, tedy léta předtím, než výrobu cukru začala striktně regulovat Evropská unie. Nedávno se celá stavba dočkala nákladné renovace a úpravy na archeologické muzeum. A to s využitím evropských dotací.

Hodí se v této souvislosti připomenout, že Ravenna byla po určitou dobu sídelním městem Západořímské říše a později východořímské provincie, takzvaného exarchátu. Její přístav Classe (původně Civitas Classis) patřil k předním zařízením svého druhu v říši. Místní archeologické památky jsou tedy očekávatelně početné a významné. Muzeum si zcela jistě zaslouží.

Konverzi cukrovaru pro tyto účely tedy nelze přinejmenším na první pohled vytknout zhola nic. Právě tak instalace splňuje do detailu parametry, jaké se na podobné expozice kladou: je přitažlivá, vizuálně aktivní, diváka nenudí.

Má to jen dva háčky: jádro expozice tvoří audiovizuální programy, zatímco vystavených exponátů tu není příliš mnoho. A hlavně ne takových, jaké by bylo možné chápat jako vizuální magnet celého prostoru. Snad proto tu vystavili i kopii porfyrové sochy císaře z konce 4. století, jejíž originál najdeme v muzeu o pár kilometrů dál, v centru Ravenny.

A to je druhý háček: Ravenna už jednu velkou archeologickou expozici má. Pokud obě navštívíte v jeden den, uvidíte jak vzácný originál sochy císaře, tak jeho kopii. Samozřejmě nic takového k životu nepotřebujete. Navíc je jasné, že pořízení dokonalé kopie nebylo zrovna levnou záležitostí.

Nové archeologické muzeum v italské Ravenně vzniklo rekonstrukcí opuštěného cukrovaru.
Nové archeologické muzeum v italské Ravenně vzniklo rekonstrukcí opuštěného cukrovaru. | Foto: RavennAntica

Je skvělé, že cukrovar unikl devastaci, nebo dokonce demolici. Udělat z obtížně využitelného objektu muzeum je zdánlivě nejsnazší cesta, jak jej zachránit. Jestliže ale není zcela jasná náplň muzea, a zejména pokud je obtížné kalkulovat jeho návštěvnost, nejde o trvale udržitelné řešení. Vizuálně atraktivní instalaci pak lze pokládat tak trochu za vítězství formy nad téměř absentujícím, respektive minimálním obsahem. Za vítězství nadrogované dotačními penězi.

Samotné umístění antických soch a dalších artefaktů do industriálního prostředí přitom nepředstavuje problém. Spíše naopak. Obvykle se s ním velmi dobře snášejí, jak si lze všimnout například u jedné z nejvýznamnějších římských sbírek antického umění v někdejší městské elektrárně Centrale Montemartini, postavené roku 1912.

Římské muzeum antického umění Centrale Montemartini.
Římské muzeum antického umění Centrale Montemartini. | Foto: Centrale Montemartini

Kontrast (nebo komplementarita) robustního strojového vybavení s grácií bílých (původně ovšem polychromovaných) mramorů vytváří tak přesvědčivý dojem, že jde určitě o jednu z nejsilnějších expozic antického umění vůbec.

Budova elektrárny se přitom nachází "za hradbami", již mimo historické jádro Říma, takže muzejní instalace přispívá i k odsávání části návštěvníků z turisticky přetížených míst. A spolu s tím i k rozvoji jinak nepříliš navštěvované městské části.

Sladký život v kyselých čtvrtích

Otázku, co s opuštěnými cukrovary, si přitom klademe i v mnoha koutech naší země. Produkce cukru zde byla jedním z nosníků průmyslové revoluce. I jí se samozřejmě dotkla postupná centralizace výroby spojená s takovým nárůstem efektivity, že doslova několik cukrovarů dnes vyrobí víc než dříve stovky menších podniků.

Na sklonku 19. století u nás fungovalo více než 200 cukrovarů, které významně přispěly k rozvoji stavebního průmyslu a k proměnám krajiny na mnoha místech Moravy i Čech. Už po první světové válce však některé z nich musely ukončit provoz. Na začátku 90. let jich vyrábělo ještě kolem padesáti. A dnes u nás cukr produkuje pět velkých firem, které vlastní pouhých sedm továren. Nikdo ale neví, co bude dál, i když právě v těchto dnech cena cukru roste.

Na začátku 20. století navíc české země vévodily nejen výrobě cukru, ale i dodávkám potřebných strojních zařízení. Ostatně i někdejší ravennský cukrovar byl vybaven strojovým parkem od firmy Breitfeld-Daněk, sídlící v pražském Karlíně. Tato továrna se částečně dochovala dodnes, hala její strojírny č. p. 673 byla nedávno prohlášena za kulturní památku. A hala firemní kotlárny pak byla před pár lety rekonstruována pro vydavatelství Economia, které si zde zřídilo obří openspace, v němž ostatně sídlí i redakce Aktuálně.cz.

Newsroom mediálního domu Economia.
Newsroom mediálního domu Economia. | Foto: Václav Vašků

Ne všechny továrny měly to štěstí, že se dočkaly racionálního využití při zachování maxima původního charakteru. Je jasné, že typické průmyslové stavby nemohou být chráněny do puntíku stejně jako barokní paláce či gotické kostely. Řada objektů ale zanikla a stále zaniká naprosto zbytečně. Spíš výjimečně jde o stavby, které by bránily dalšímu rozvoji lokality. Naopak často jsou to objekty, které svého času zakládaly místní urbanismus a které jsou zcela brutálně nahrazovány vcelku bezcennou výstavbou.

V této souvislosti se můžeme ptát: není na čase dát samostatné archeologické muzeum také Praze? Málokdo ví, že výzkumy posledních desetiletí přinesly jen v hlavním městě tisíce zajímavých exponátů. Od běžných předmětů každodenní potřeby až po drobná umělecká díla. Představují nenahraditelnou paměť města, dnes ale až na výjimky leží bez povšimnutí v bednách, na něž usedá prach.

Industriálních objektů, které už léta zejí prázdnotou, nabízí metropole dost.

Navíc v oblastech "za hradbami", jejichž rozvoj by mohl pomoci čím dál přecpanějšímu centru od turistického návalu. V Římě se to podařilo.

Autor je profesorem dějin architektury a památkové péče na FA ČVUT.

Nové archeologické muzeum v italské Ravenně vzniklo rekonstrukcí opuštěného cukrovaru. | Video: RAI
 

Právě se děje

Další zprávy