Dva velké diplomatické spory s východními mocnostmi dospěly do finále. Česko Rusku vyhostilo po dosti zmateném špionážním thrilleru dva diplomaty, Rusko se revanšovalo stejně. Rozbroje s Čínou uzavřel zase svým rozhodnutím předseda Senátu Miloš Vystrčil tím, že ke konci léta pojede na Tchaj-wan.
Obojí je správné, respektive v obou sporech už nebylo možné jiné východisko, aby se Česku už úplně všichni v Evropě nesmáli. Nicméně to neznamená, že konec dobrý, všechno dobré. Ani nevybíravé mocenské vměšování východních impérií do našich věcí není žádnou omluvou pro to, aby se z naší pevné, promyšlené a dlouhodobé zahraniční politiky stala jen série vynucených reakcí po špatně či ještě hůře zvládnutých konfliktech.
Řečeno s králem Epeiru: Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.
Blahoslaven budiž Koudelka
Česko mělo vůči Rusku své světlejší okamžiky, ale to už je dávno. Například v květnu 2009, když se v Praze zakládalo Východní partnerství a chvíli to vypadalo, že se pro postsovětské státy staneme důležitým přítelem. Nebo když vláda Andreje Babiše v roce 2018 po domluvě s ostatními zeměmi unie vyhostila tři ruské diplomaty, aby se tak přidala ke koordinované odpovědi na otrávení Sergeje Skripala. Sousední Rakousko či Slovensko se tehdy Moskvy lekly.
O to víc kontrastují tyto promyšlené a v zahraniční oceňované kroky se zmatkem, do něhož se Praha propadla v posledních měsících. Aféru spojenou s přesunem sochy maršála Koněva si mylně vykládáme jako velké ideologické vítězství. Kreml ale nejspíš dosud slaví, jak si sami dokážeme vyrobit spor, který výrazně oslabí soudržnost společnosti.
Představit si svodku, již do Moskvy posílala pražská ambasáda, není zas tak těžké: Češi se nechají vyprovokovat jedním kbelíkem barvy. Na to, aby se po letech marné snahy konečně podařilo sjednotit různé druhy extremistů, stačila nakonec jedna socha. Pražští starostové - náš tajný trumf. Konec hlášení.
Není se pak co divit, když se přespříliš ambiciózním pracovníkům okolo ruské ambasády začalo zdát, že by si prostřednictvím rozhádaných Čechů mohli mezi sebou vyřídit pár kariérních sporů.
Celá kauza falešného "muže s ricinem" mohla být přitom hvězdným okamžikem českých tajných služeb a Černínského paláce. Pokud by ve spolupráci dokázali, že Rusko nekontroluje mocenský boj na ambasádě, mohli jsme se diskrétně zbavit většího počtu diplomatů - a to bez reciprocity. Kreml je sice agresivní, ale o zveřejnění takové ostudy by jistě nestál.
Jenže ambiciózní tvůrce falešné zprávy bohužel dobře odhadl, jak rozvrácený momentálně český aparát je - informace unikla okamžitě ven. Kdo ji médiím vynesl, těžce poškodil stát. K radosti falšovatele ji pak média zveřejnila bez náležitého kontextu.
Naštěstí se českým tajným službám nakonec povedlo prakticky nemožné: i v takto špatně rozehrané situaci dokázaly pravou podstatu zápletky odhalit a dát vládě do rukou dostatečné argumenty k vyhoštění. Vzhledem k tomu, že vše bylo již venku v dost divoké verzi, Kreml tichou dohodu odmítl a došlo na reciprocitu. Což ale ve výsledku bohužel výrazněji poškozuje nás než Rusy. Protože zatímco oni u nás disponují velvyslanectvím o velikosti bezmála menšího města, zůstává naše moskevská mise zoufale podvyživená.
Pokud chce z celé eskapády premiér nakonec vytěžit alespoň něco, měl by znovu - a tentokrát opravdu velmi důrazně - požadovat u našeho proruského prezidenta o jmenování ředitele BIS Michala Koudelky generálem. Protože tentokrát nás "čučkař" ochránil před opravdu epochální ostudou.
Stará politika v nových lahvích
Jakkoliv je čínský příběh naprosto jiný, neschopností státu držet pevnou a jasnou zahraniční politiku vůči agresivní mocnosti bohužel česko-ruskou truchlohru velmi neblaze připomíná. Podobně jako v případě Kremlu, je i v "kauze Tchaj-wan" příchylnost Miloše Zemana k Východu jen částí našeho celkového neštěstí.
Celé dekády jsme drželi mainstreamovou evropskou politiku vůči Pekingu: uznávali jsme politiku jedné Číny. V praxi to znamenalo s tamními komunisty obchodovat a navštěvovat je. S ostrovní Čínou (čti Tchaj-wanem) jsme pak obchodovali také, ale dle diplomatického úzu se tam na nejvyšší úrovni nelétalo. Příkladem takové pragmatické politiky budiž chování Angely Merkelové (o jejímž demokratickém přesvědčení asi nikdo nepochybuje): do Pekingu zavítala celkem dvanáctkrát, do Tchaj-peje vůbec.
V Česku se však vše v posledních letech začalo hroutit, a to nejen kvůli Pražskému hradu. Na někdejší ministryni průmyslu Martu Novákovou si už nikdo nepamatuje, ale zapsala se do historie tím, že nezvládla dodržet ani základní diplomatické pravidlo vůči Číně - nikdy se nepotkat u jednoho jednacího stolu se zástupcem Pekingu i Tchaj-peje. Což se jí v roce 2019 podařilo, přičemž navíc dopustila veřejné ponížení Tchajwanců, když je nechala přede všemi ostudně vyhodit.
Nápad zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery odstrkování Tchaj-wanu odčinit návštěvou ostrova byl jistě odvážný, ale jakkoliv se to z úcty k mrtvému složitě říká, bez shody špiček státu také nerozumný. Nejednotnost české pozice a odpor Pražského hradu jen podnítily v další východní ambasádě mylný dojem, že na rozháraný český stát lze nevybíravě tlačit.
Kuberův nástupce Miloš Vystrčil už neměl moc jiných možností než jet. Bohužel to nebude žádná historická cesta, která by odrážela novou českou zahraniční politiku směrem k Číně. Půjde o jednu cestu, která je místo Tchaj-peji určena spíše drzé čínské ambasádě v Praze - a do mise se nyní může přihlásit, kdo jde zrovna okolo.
Čekání na katastrofu
Prezident Miloš Zeman, respektive jeho vykutálené okolí, představuje samozřejmě značný problém pro udržení západního směřování České republiky. Nicméně není to rozhodně problém jediný. A možná už ani ne největší, protože z čínských investic není nic a pro Rusy Zeman ztratil význam, když se tak moc kořil kremelským zájmům, až se po zcela nepřijatelném uznání Krymu za ruský stal v Evropské unii definitivně personou non grata.
Mnohem vážnějším problémem je, že kromě odkopávání balonů od vlastní brankové čáry už směrem na Východ vůbec nic souvislého nepředvádíme. V posledních dvou případech jsme ještě měli velké štěstí. Budeme ho ale se stávající rozloženou obranou mít i nadále?
