Novináři, politologové ani analytici si nemohou pomoci. A navzdory zkušenosti z roku 2016, kdy veškeré zaručené předpovědi selhaly, se stále snaží číst z průzkumů veřejného mínění možný výsledek listopadových prezidentských voleb v USA. Jako by věštili z čajových lístků.
V tuto chvíli Donald Trump prohrává se svým pravděpodobným demokratickým soupeřem v celostátních průzkumech o více než 6 procent. A co je podstatnější, ztrácí na Joea Bidena i ve čtyřech klíčových státech (Michigan, Florida, Pensylvánie, Wisconsin), kde se bude lámat bitva o Bílý dům.
Podle amerických médií to samé, tedy možnou prohru, ukazují i aktuální interní průzkumy Trumpova volebního týmu. A deník New York Times píše, že v republikánské straně údajně zavládla nervozita: co kdyby v podzimních volbách přišla nejen o Bílý dům, ale také o svoji dosavadní většinu v Senátu?
Jenže, jak mezi jinými připomněl Karl Rove ve svém čtvrtečním komentáři pro deník Wall Street Journal, v kampani 2016 "porážela" Hillary Clintonová půl roku před volbami v celonárodních průzkumech Trumpa o více než 7 procent. A jasně vedla i ve všech zmíněných klíčových státech. Zbytek je historie, jak praví oblíbené mediální klišé.
Jedním faktorem její porážky byl fenomén Trump, kterého novináři (včetně autora tohoto textu) nedokázali přečíst. Druhým pak slabost jeho soupeřky. Ukázalo se, že zásluhy a zkušenost samy o sobě nestačí, Clintonová ve výsledku nenadchla ani voliče své vlastní strany.
Haló, tady Joe
A jak to vypadá o čtyři roky později? V prvním bodě stejně. Většina amerických i zahraničních novinářů (včetně autora tohoto textu) k Trumpovi stále nemá klíč. Jeho prohlášení a chování nám připadají tak neuvěřitelné, že znovu a znovu ukazujeme palec dolů. Kdo by mohl věřit prezidentovi, který si zahrává s doporučením, aby si lidé zkusili vyléčit nákazu koronavirem vstříknutím domácího čisticího prostředku do svého krevního řečiště?
Hlava to nebere, ale současný americký svět, rozštěpený politicky a kulturně, je živen těžko exaktně popsatelnými proudy, které se plně projeví právě až u voleb. V druhém bodě jsou už ovšem média přece jen o dost poučenější. A co Joe Biden, má na to? ptají se američtí novináři mnohem důsledněji, než tomu bylo v případě Hillary Clintonové.
A už rok, vlastně od chvíle, kdy Biden loni v dubnu oznámil kandidaturu, byla a je odpověď stále stejná, totiž rozpačitá. Není samozřejmě Bidenovou vinou, že uprostřed pandemie nemůže vést normální předvolební kampaň a je odkázán na přenosy ze sklepa (čili basementu) svého rodinného domu ve Wilmingtonu v Delawaru.
Proti Trumpovi, který sice také nemůže jezdit po Americe po předvolebních shromážděních, ale má k dispozici úřad prezidenta USA, je to obrovský handicap. Někdo by možná řekl, že Trumpovy dlouhé tiskové konference jsou sebedestruktivní, ale už jen fakt, že vše přehluší, se v politice počítá.
Ve vztahu k televizím je Biden odkázán na to, kdo si ho pozve prostřednictvím videa do vysílání. Zatímco Trumpa televize mít musí, protože je to prostě americký prezident. A na sociálních sítích? Darmo mluvit. Na Twitteru Bidena sleduje 4,6 milionu lidí, na Facebooku 1,7 milionu. U Trumpa jsou tato čísla 75 a 28 milionů.
Což už souvisí s nejvážnějším problémem. Už to zde bylo řečeno, ale stále to platí a volby se blíží: Biden není kandidátem demokratického srdce, ale tím, kdo demokratickým voličům zbyl. Mezi všemi jejich původními kandidáty jim vyšel jako "nejvolitelnější". Je sázkou na jistotu, akorát poměrně slabou. Což se znovu a znovu ukazuje, i teď uprostřed pandemie koronaviru.
A co třeba Andrew?
Vůdčí osobnosti strany se za Bidenem sešikovaly, v minulých dvou týdnech ho podpořili Barack Obama, Nancy Pelosiová a toto úterý i Hillary Clintonová. A než v USA plně vypukla pandemie koronaviru a Američané pak začali myslet na své finance, k Bidenovi konečně proudily i příspěvky od jednotlivých dárců.
Jenže demokraté zároveň nevynechají jedinou příležitost, aby sami sebe neusvědčili, jak se věci ve skutečnosti mají. Demokrat Andrew Cuomo je guvernérem státu New York, kde je třetina všech nakažených a více než třetina všech úmrtí v rámci celých USA. Avšak stačilo, aby Cuomo na tiskovkách vystupoval věcně, jasně a srozumitelně, ale i empaticky a bez lakování věcí na růžovo - a demokratické zázemí se rozšumělo nápadem, zda by neměl být kandidátem na prezidenta…
Cuomo skutečně působí dobře, ale pro Bidena je dost smutným vysvědčením, že demokraté evidentně stále ještě hledají, zda by neměli v zásobě nějakého lepšího kandidáta. A může být ještě hůře.
Když už se Biden propracuje na titulní stranu New York Times, tak to byl ve čtvrtečním vydání článek o tom, že zevnitř strany a od demokratických voličů je vystaven tlaku, aby konečně promluvil k obvinění z údajného sexuálního napadení.
Mělo se to stát v roce 1993 a ve výsledku to zřejmě bude, jak ukazuje řada obdobných případů, tvrzení proti tvrzení. Slovo údajně poškozené ženy proti slovu údajně nevinného muže. Bidenovo šestitýdenní mlčení v této kauze je ovšem příznakem té samé rozpačitosti, kterou vzbuzuje celá jeho dosavadní kandidatura. Až v pátek bývalý viceprezident v rozhovoru pro televizi MSNBC obvinění z údajného sexuálního napadení popřel.
Ten nejtvrdší souboj ale teprve přijde. I když možná bude kvůli pandemii kampaň krátká, bude brutální a nemilosrdná. Z Trumpovy strany určitě. Co lze čekat od Bidena, už tak zřejmé není. Jisté naopak je, že ze současných optimistických průzkumů by se demokraté neměli předčasně radovat.
