Petr Fischer Petr Fischer | Názory
16. 8. 2021 18:59

Karel Hvížďala věří, že slova jsou jako šém a člověk je golem. Dnes je mu 80

Utekl před komunisty i před sebou, aby se jednou mohl vrátit. Domů i před zrcadlo.

Jak oslavit osmdesátiny novináře jinak než textem. Jenže Karel Hvížďala, který se dnes tohoto požehnaného věku dožívá, novinářem je i není. Celý život se vlastně snaží z této škatulky vymanit.

A to přesto, že etymologický význam slova (novinář je někdo, kdo přináší novinky) je mu vlastní. Chce být pořád takříkajíc u toho a v tom, co se děje, hledat určitý smysl. Zároveň ale možná právě někde tady také "novinářem" být přestává. Protože noviny prodávají aktuality a emoce, nikoli přemýšlení, jež se "času teď" vymyká. Myslet nejsme schopni ve vteřině či pár minutách; myšlení potřebuje odstup a nadhled. A přesně o to se dnešní oslavenec nepřestává snažit.

A slovo se stalo tělem

Jako redaktor, který za socialismu působil ve svazáckém týdeníku Mladý svět a po revoluci v deníku Mladá fronta Dnes nebo časopisu Týden, se na vlastní kůži dosti bolestivě přesvědčil o tam, jak prchavá také práce novináře může být. Čas sice možná sem tam dokáže na chvíli zastavit, ale nakonec jí vždy uteče mezi prsty, protože "není nic staršího než včerejší noviny".

Karel Hvížďala se z této marnosti pokouší uniknout tím, že od článků a novinových textů stále silněji tíhne ke knize, která je trvanlivější. Dokonce by se dalo říci, že je to právě ona, kdo vládne jeho životu.

"Mými nejuznávanějšími učiteli byly knihy, jejichž listy mi v mládí připomínaly blankytná křídla. Měl jsem a mám k nim zvláštní úctu: nedokážu je vyhazovat. A ke spisovatelům jsem cítil respekt, který neumím popsat," píše ve svých Nezapomínkách - objemné sbírce událostí, které mu zůstaly v hlavě jako nějak příznačné.

Hvížďala zkrátka věří, že kniha je rámcem, v němž pořád ještě může být uchováno něco, čemu se dříve říkalo pohyb duše či mysli. Proto se také pustil do rozsáhlého mapování světa lidí, kteří ho intelektuálně zajímali: Václava Havla, Karla Schwarzenberga, Pavla Landovského, Václava Bělohradského, Karola Sidona, Arnošta Lustiga, Jiřího Suchého, Evy Jiřičné či Adrieny Šimotové.

Díky knižním rozhovorům s nimi dostal nálepku novináře, který "si povídá se známými lidmi". Jistě to určitým způsobem naplňuje i přirozené lidské tíhnutí k příjemnému snobismu, jemuž se ani on dobrovolně nevyhýbá, který však nikdy nebyl prvotním cílem jeho snažení. Šlo mu především o setkávání s těmi, kdo nějakým způsobem určovali i jeho vidění světa.

Rozhovor bývá někdy vnímán jako série větších či menších pastí na toho, kdo v něm odpovídá. Riziku, že do nějakých spadne, ovšem bývá zpravidla vystaven i tazatel. Číst Hvížďalovy "rozhovory se slavnými" se tak vyplatí nejen proto, že v nich mluví lidé, kteří do velké míry ovlivňovali české intelektuální prostředí posledního půl století, ale i kvůli autorovi otázek. Odhalují totiž pozadí jeho až mytické víry v magickou moc slov, v jejichž bezbřehém oceánu se denně topíme.

Karel Hvížďala k nim chová zvláštní úctu. Soubor svých fejetonů a miniesejí, kterými se ohlíží za celým svým životem a pisatelským snažením, ostatně pojmenoval lapidárně: Věta jako povolání.

Křesťanskou vánoční zvěstí Et verbum caro factum est (A slovo se stalo tělem) pak rámuje i vzpomínkovou knihu Šváb nereptá. V pasáži s příznačným názvem Spřízněni slovem píše: "Lidé ve staré Evropě jsou spřízněni slovy Bible a Ústavy. My se od nich lišíme tím, že sociologická geologie nic podobného ani v dávné historii u nás nenajde."

Zní to jako až příliš velká idealizace světa na západ od našich hranic a také jako až příliš příkrá kritika české neukotvenosti a bezhodnotovosti. Podstatná na tomto vidění je ale Hvížďalova víra v onen "golemovský efekt". Totiž v moc slova zavrtat se do lidských těl a později jimi vědomě i nevědomě hýbat.

Leknout se sám sebe

Čerstvý osmdesátník se v rozhovorech s přáteli mnohokrát vracel ke své emigraci. Mluvil o jejích příčinách, ziscích i ztrátách. O rozpadu manželského vztahu, který mu přinesla, ale i schopnosti nahlédnout díky životu venku nově svůj domov.

Neříkalo a neříká se mu to lehce, ale je faktem, že Karel Hvížďala utíkal vlastně tak trochu i sám před sebou. Po podpisu anticharty, k níž se připojil ze strachu před tím, co by s jeho životem komunisté mohli udělat, se následně lekl sám sebe. Toho, k čemu všemu by se také ještě mohl nechat donutit.

Karel Hvížďala s Václavem Havlem. Kniha jejich rozhovorů, které spolu vedli přes železnou oponu, dostala název Dálkový výslech a stala nejznámějším Hvížďlovým dílem.
Karel Hvížďala s Václavem Havlem. Kniha jejich rozhovorů, které spolu vedli přes železnou oponu, dostala název Dálkový výslech a stala nejznámějším Hvížďlovým dílem. | Foto: Jan Malý

V exilu se živil prací pro rozhlas a psaním knih, z nichž nejslavnější se stal Dálkový výslech, bilanční rozhovor vedený s Václavem Havlem v roce jeho 50. narozenin.

"Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem musel v životě tolikrát začínat znovu," vypráví s oblibou dnešní oslavenec. "Poprvé v emigraci, podruhé po návratu domů, potom když mě vyhazovali z Mladé fronty a nakonec i z Týdne…" vypočítává své opakované začátky.

Štěstí spatřuje v tom, že člověk se při takových změnách nemůže tak snadno usadit ve stereotypech. Musí nacházet nový modus vivendi a s ním také důvod, proč ve všem tom psaní a přemýšlení vlastně pokračovat. "Dovolilo mi to neustrnout a pořád hledat."

Jako přítel si to Karlovi jistě mohu dovolit u příležitosti jeho narozenin říci: nesdílím jeho víru, že slovo opravdu dokáže tolik, v kolik on doufá. Leč ze srdce mu přeji, aby se to v alespoň nějaké míře dařilo. A jestliže ne, pak tedy pereat mundus, fiat verbum! Nechť zhyne svět, budiž slovo!

Autor je analytikem týdeníku Euro.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 24 minutami

Čína přiznala, že balón nad Latinskou Amerikou je rovněž její

Čína přiznala, že balón, který byl pozorován nad Latinskou Amerikou a Karibikem, je její - stejně jako balón sestřelený v sobotu Spojenými státy. Peking dodal, že se do oblasti dostal nedopatřením a jeho využití je civilní, informovala britská stanice BBC. Létající objekt podobný balónu objevila ve svém vzdušném prostoru v pátek Kolumbie.

Kolumbie uvedla, že objekt nepovažuje za hrozbu pro národní bezpečnost a že jej sledovala do doby, než opustil její vzdušný prostor. Balón, který se vznášel nad Latinskou Amerikou, se podle mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning odchýlil od své původní trasy. Důvodem podle ní byla jeho "omezená řiditelnost" a povětrnostní podmínky.

"Čína je zodpovědná země a vždy přísně dodržovala mezinárodní právo a informovala všechny zúčastněné strany a řádně s nimi jednala, aniž by představovala hrozbu pro jakoukoli zemi," dodala mluvčí.

Podle Washingtonu byl balón, který se vznášel minulý týden nad USA, vybavený špionážní technikou. USA v sobotu přistoupily k jeho sestřelení nad Atlantským oceánem.

Čína obvinění ze špionáže popírá a o obou balónech tvrdí, že se jednalo o civilní objekty používané k účelům meteorologického výzkumu. Incident vedl k diplomatické roztržce mezi Spojenými státy a Čínou a americký ministr zahraničí Antony Blinken kvůli němu odložil plánovanou návštěvu Pekingu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy