Pavel Kalina Pavel Kalina | Názory
15. 10. 2019 11:30

Notre-Dame šest měsíců po katastrofě. Co ji čeká teď?

Přesně před půl rokem, 15. dubna 2019, oblétla svět šokující zpráva: hoří Notre-Dame. Fotografie pařížské katedrály pak několik dnů okupovaly první stránky novin a na její záchranu slibovali lidé v rekordní rychlosti rekordní sumy. V jaké podobě - a zda vůbec - se obnova podaří, ale nebylo dlouho možné říci. Víme tedy už, jaká budoucnost chrám Matky Boží čeká?
Co se příčin požáru týká, je stále zjevnější, že se je nejspíš nikdy nedozvíme.
Co se příčin požáru týká, je stále zjevnější, že se je nejspíš nikdy nedozvíme. | Foto: ČTK

Jak už to u událostí překypujících symbolikou bývá, rozdělil požár populaci rychle do několika skupin. Oproti oplakávačům se brzy vyhranila skupina lidí, podle kterých není třeba ronit slzy pro jeden kostel, když souběžně hoří amazonské pralesy.

Oproti těm, kdo doufají v obnovu katedrály do podoby, v jaké ji znali, se zformovali ti, kdo touží, aby rekonstrukce vyjadřovala "ducha naší doby". Do plachet jim přitom foukají slova francouzského prezidenta. Ten se bezprostředně po uhašení ohně nechal ne zcela šťastně slyšet, že by mu nebylo proti mysli, aby opravy doprovodilo "současné architektonické gesto". A dodal, že katedrála pak bude ještě "krásnější než dřív". Pozornost na sebe strhl i premiér Édouard Philippe, když řekl, že nová střední věž katedrály by se "mohla přizpůsobit technikám a výzvám naší doby", přičemž plédoval za vyhlášení mezinárodní architektonické soutěže.

Během jara se tak veřejnost dočkala řady návrhů na dostavbu ztracených částí Notre-Dame. Dlužno dodat, že většina z nich snad ani nemohla být myšlena vážně. A to navzdory faktu, že je svými podpisy opatřili tak hvězdní architekti jako Norman Foster. Pokud ale vizualizace například představuje na věži vyhlídkovou plošinu, aniž by prozradila, jak a kudy k ní povede výtah, má vůbec smysl ztrácet o ní i jen pár slov?

Dejte mi tisíc dubů

Když na konci května francouzský Senát deklaroval, že chrám má být obnoven do podoby, jakou měl před požárem, mohlo se zdát, že divokému architektonickému snění zazvonil budík. Jenže opravdu významné je až stanovisko dolní parlamentní komory, kde disponuje většinou prezident Macron.

Ta sice v červenci odhlasovala zákon č. 2019-803, jehož druhý článek stanoví, že konzervace a restaurování Notre-Dame musí proběhnout v souladu s jejím historickým, uměleckým a architektonickým významem (doslova mají "zachovávat její zájmy", préservent l'intérêt historique, artistique et architectural du monument). O tom, jaké podoby má restaurování nabýt, ale vlastně taková formulace neříká zhola nic. Otázka tedy zůstává stále otevřená.

Byl postoj Senátu jen projevem amatérského staromilství či zarytého konzervatismu? Sotva. Přední francouzský odborník v oblasti mechaniky dřeva a biomechaniky stromů Bernard Thibaut již týden po požáru prohlásil, že kompletně shořelý krov bude nejen možné, ale i důležité obnovit v identické podobě.

Jak na to přišel? Vycházel jednak z důvěrné znalosti zničeného krovu a také z povědomí o lesním bohatství dnešní Francie. Na Thibautovu stranu se přiklonili i další odborníci. Jeden z nich, Frédéric Épaud, například potvrdil, že 97 % katedrálního krovu nepocházelo ze staletých dubů, ale z relativně mladých stromů, starých jen kolem šedesáti až sedmdesáti let.

Na konstrukci krovu či přesněji řečeno krovů nad katedrálou bylo zapotřebí přibližně tisícovky stromů (několik málo hektarů lesa). Jestliže tedy dnes ve Francii asi šest milionů hektarů půdy zabírají dubové lesy, je vcelku jasné, že se v nich podaří najít potřebné kmeny. Z ekologického hlediska je přitom rozhodně přirozenější stavět krovy ve Francii ze dřeva vyrostlého tam než je vyvážet do Číny, jak se v současnosti děje.

Proč ale vlastně expertům tak záleží na tom, aby byl krov obnoven ve své původní struktuře? Zejména proto, že v případě gotických katedrál není jeho jediným úkolem, aby nesl střechu. Konstrukce krovu v předmoderní době hrála velmi významnou roli i v zajištění tuhosti, tedy stability stavby.

Připomeňme v této souvislosti, že chrám Matky Boží byl postaven z pařížského vápence. Ten se sice dobře opracovává, ale nepatří zrovna k nejodolnějším materiálům. Působením ohně a vody použité při hašení tedy ztratil na pevnosti, a pokud se přímo nerozpadne, pak může popraskat. Původní vápenec už ovšem nelze těžit v původních lomech, takže bude třeba v maximální možné míře využít dochovaných kamenů. Katedrální zdivo přitom bylo zatíženo olovem, které se roztavilo při požáru, a degradaci byla vystavena i vápenná malta stejně jako železné spojující prvky.

Všechno, co za této situace napomáhá ke stabilitě stavby, tedy hraje velmi důležitou roli. Proto - a nikoli ze staromilství - stojí experti tolik o obnovu krovu do podoby před požárem.

Uzlový bod dějin

Působí uklidňujícím dojmem, že už v květnu byla vedle iniciativy Vědci pro restaurování Notre-Dame, založené bezprostředně po požáru, vytvořena také pracovní skupina při francouzském Národním výzkumném centru (Centre national de la recherche scientifique). To patří ve svém oboru k největším evropským institucím a disponuje dostatkem specialistů, kteří teď zkoumají přírodovědnými metodami materiály použité při stavbě pařížské katedrály - a hledají tak odpovědi na otázky, jaké jsou možnosti její obnovy.

Katedrála Notre-Dame v Remeši
Katedrála Notre-Dame v Remeši | Foto: Wikimedia Commons - autor neznámý (CC-PD)

Jak rychle lze zvládnout nejen průzkum stavby, ale také její opravu, je dnes těžké byť i jen tipovat. Ale srovnatelně velká katedrála v Remeši se po obdobné devastaci na začátku první světové války dočkala znovuotevření až v roce 1938.

Něco však odhadnout přece jen lze: dá se předpokládat, že se při obnově prvního mezi pařížskými chrámy nakonec uplatní jak nanotechnologie, tak tradiční tesařské širočiny.

V jakém poměru a podle jakého projektu - to by měl určit jen a pouze zájem stavby samotné. Nezbývá přitom než doufat, že racionální civilizace nepoužívá inovace pro ně samotné, ale proto, že pomáhají dosáhnout stanoveného cíle. Tím snad nebude masáž ega kavárenských estétů, ale služba stavbě, která představuje jeden z uzlových bodů našich dějin, obrovský do prostoru rozvinutý generátor paměti.

Autor je profesorem dějin architektury a památkové péče na FA ČVUT.

Je třeba zjistit, jaká jsou statická porušení budovy. Tradiční řemesla jsou dnes už vzácná, upozorňuje Petr Chotěbor. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy