Komentář: Epstein není individuální selhání. Systém ho chránil, pokračuje i bez něj

Kauza Jeffreyho Epsteina bývá vykládána jako skandál sexuální deviace, selhání jednotlivce nebo soubor kompromitujících materiálů na mocné. Takové čtení je pohodlné, ale povrchní. Epsteinův příběh je především učebnicovým popisem fungování neoficiální moci v moderních demokraciích – moci založené na vztazích, mlčení a vzájemné loajalitě. Právě proto je relevantní i pro Českou republiku.

V českém prostředí je Epsteinovo jméno buď téměř neznámé, nebo redukované na bulvární zkratku: bohatý Američan, který se svými přáteli z nejvyšších společenských pater zneužíval nezletilé dívky a zemřel ve vězení za ne zcela vyjasněných okolností. Případně slouží jako politická zbraň – jednou proti republikánům, jindy proti demokratům. Na seznamu možných viníků se objevují politici, byznysmeni, akademici i členové královských rodin. To však zcela míjí skutečnou podstatu celé kauzy.

Epstein nebyl významný proto, že by zastával formální funkci. Nebyl politikem ani vrcholovým manažerem. Přesto se desítky let pohyboval v centrech moci – v politice, v byznysu i v médiích. Jeho skutečná síla spočívala ve schopnosti propojovat lidi, otevírat dveře a zprostředkovávat přístup. V systému neoficiální moci je totiž důležitější ten, kdo propojuje, než ten, kdo formálně rozhoduje.

Tento typ moci není pyramidou, ale spíše pavučinou. Čím blíže je člověk jejímu středu, tím větší vliv má. Neděje se to díky konkrétnímu mandátu, ale díky vztahům. Systém se udržuje především loajalitou a mlčením. Ne proto, že by jeho aktéři nevěděli, co se děje, ale proto, že promluvit je nevýhodné. Mlčení je bezpečnější než pravda. Kdo ho prolomí, riskuje vyloučení, profesní konec nebo společenskou diskreditaci.

Proklamace versus realita

Veřejně mluvíme o hodnotách, etice a odpovědnosti. Soukromě však rozhodujeme podle výhodnosti a osobního rizika. Morálku dodržujeme především tam, kde nás nic nestojí. Pokud by se lidé kolem Epsteina chovali důsledně morálně, celý systém by nemohl dlouhodobě fungovat. Když se někdo pokusí tuto realitu popsat, bývá označen za naivního, nepřizpůsobivého nebo neschopného kompromisu. Právě relativizace zla je jedním z klíčových pilířů neoficiální moci.

Jakmile kauza přeroste únosnou míru a nelze ji dál relativizovat, bývá označena za individuální selhání. Selhal Epstein (u nás si dosaďte jakoukoliv jinou konkrétní osobu) a tím je problém aspoň formálně vyřešen. Síť, která mu vše umožnila a dlouhodobě ho chránila, zůstává nedotčena. Systém pokračuje dál, jen poučený, aby byl příště opatrnější.

Bohatství v tomto uspořádání hraje sice roli, ale není rozhodující. Peníze jsou spíše signálem než zdrojem skutečné moci. Jiní „platí“ svým akademickým renomé, společenským statusem nebo původem. Celý systém pak drží pohromadě jistý nihilismus elit, tedy přesvědčení, že věci se stejně změnit nedají, a proto nemá smysl riskovat.

Český model

Přenést tento model do českého prostředí není obtížné. Ne proto, že bychom zde měli přímý ekvivalent Epsteina, ale proto, že principy fungování neoficiální moci jsou podobné. Česká společnost je menší, elity koncentrovanější a lidé se v různých rolích opakovaně potkávají. Jde o stále tytéž osoby, mění se jen kulisy a funkce. Mlčení má proto ještě vyšší cenu než ve velkých anonymních společnostech.

Vedle světa zákonů, pravidel a etických kodexů zde paralelně funguje svět tichých dohod, neformálních vazeb a sdíleného porozumění tomu, „jak to chodí“. Tyto dva světy nejsou v rozporu, ale jsou na sobě závislé. První dodává legitimitu, druhý umožňuje efektivní fungování. Nejde o spiknutí, ale o součet drobných, racionálních rozhodnutí jednotlivců, kteří pro sebe volí tu nejbezpečnější cestu. Při pohledu na to, jak jednají ostatní, se odpovědnost rozmělňuje natolik, až nakonec přestává existovat.

Epsteinova kauza nám proto neposkytla jen zprávu o Americe. Nabídla univerzální klíč k pochopení fungování neoficiální moci v západních společnostech, a to nejen v současnosti, ale i v minulosti. Rizikem je, že ji budeme chápat jako výjimečný exces s jediným viníkem. Pokud to uděláme, příště se znovu budeme ptát, jak je něco takového možné. Místo toho bychom si měli položit nepříjemnější otázku: jak dlouho už podobný mechanismus tiše fungoval a proč různé jeho formy považujeme i u nás za zcela normální.