David Klimeš David Klimeš | Názory
18. 10. 2019 7:30

Kdo je v českém panteonu? Kromě Havla a Gotta už nikdo

Poslední službou Karla Gotta Čechům byla v minulých dnech připomínka, jak málo vzorů dnes vlastně mají.
Audience... Václav Havel s Karlem Gottem po benefičním koncertě ve prospěch Nadace Vize 97. (Praha, 21. prosince 2000)
Audience... Václav Havel s Karlem Gottem po benefičním koncertě ve prospěch Nadace Vize 97. (Praha, 21. prosince 2000) | Foto: ČTK/Třeštík Jan

Skon a pohřeb zpěváka Karla Gotta přinesl vedle smutku nezamýšleně i trochu útěchy. Celonárodní účast pomohla překrýt zjištění, jak splašený nám právě vládne kabinet. Manželka Ivana projevila naštěstí více rozvahy než česká vláda, když požádala o mnohem přiměřenější rozloučení, než jaké ministr kultury a premiér aktivně prosazovali.

Nijak to ale bohužel neřeší fakt, že tento stát zjevně vůbec netuší, komu, kdy a jak vzdávat hold. Nedokážeme vpravit populárního zpěváka mezi další významné postavy kultury, nejsme si najednou jisti, zda Gott má být pohřben s poctami na úrovni prezidentů. Takže pak z té nejsmutnější chvíle děláme trapas. Nevíme, kdo tu má nárok na státní pohřeb. Z paty lovíme vzpomínky na to, kdo ho měl se státními poctami - a s údivem za pochodu zjišťujeme, na koho z velikánů veřejného života se tady zcela zapomnělo.

Stát, který prostřednictvím připomínek významných osobností nenabízí svému národu seznam vzorů, ke kterým se vztahuje, je pak odsouzen chovat se trapně. Dopadá to na nás všechny.

Význam dle metrů lidského hada

Symbolem děsivého pohřebního pragmatismu vlády může být věta ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který ke sporům o formu Gottova pohřbu prohlásil: "Řekněme si na rovinu, s výjimkou Václava Havla žádný politik nebude v této zemi mít tak dlouhého hada vinoucího se kolem Žofína, jako měl Karel Gott."

Inženýr lidských duší Zaorálek ať si dál posuzuje nárok na státní pohřeb podle metrů lidského hada, nás ostatní to ale k ničemu podobnému nezavazuje. Stát si má být jist, kdo má v českém panteonu své místo a kam se mají zařadit ti významní, kteří odcházejí z tohoto světa.

Jakmile zpěvák zesnul, okolí premiéra Babiše i ministra kultury Zaorálka ale zachvátila touha udělat ho stokrát dobrým. Nakonec jsme si snad dokázali vyjasnit, že státní pohřeb byl a snad i bude vyhrazen prezidentům republiky. Byť nebylo možné přeslechnout volání po tom, aby se této pocty určitě nedostávalo polarizujícím Havlovým nástupcům, až nadejde jejich čas.

Je kormutlivé tuto nenávist "za hrob" sledovat. Republika přece prostřednictvím státního pohřbu vzdává čest také nejvyššímu českému úřadu. Stojí tedy za to objevit v sobě velkorysost a přehlédnout, že jeho nositelé ve stáří podléhali smutným vrtochům.

Jakmile Gottovi pozůstalí pohřbili státní pohřeb, vynořila se z paměti konečně ta správná forma - pohřeb se státním poctami. Ale ouvej - najednou vyšlo najevo, že skoro nikdo neví, komu se taková pocta vystrojila naposledy (byl to v roce 2010 významný právník, politik a nakonec první ombudsman Otakar Motejl). I to je chyba. Takové pohřby mají prostě svou velikostí vejít do obecného povědomí (i kdyby u toho na Zaorálkův vkus bylo málo metrů lidského hada).

Pokud však stát nedokáže patřičně vzdávat svým velikánům tuto poctu, ptají se příznivci Karla Gotta celkem logicky, jestli pohřeb se státními poctami není vlastně bezvýznamný. Což zase dává kritikům příležitost k oprávněným otázkám, proč republika uctívá populárního zpěváka, když jí za to nestáli zcela nekontroverzní a všemi vážení vědci Otto Wichterle či Antonín Holý.

Výsledkem této amatérské pohřbové politiky je potom prázdný národní panteon, v němž kromě Václava Havla a Karla Gotta už prakticky na nikoho nenarazíte. Obývá jej tedy pozoruhodná dvojice protipólů: Inspirátor Charty 77 Havel jako už notně zjednodušený obrázek bojovníka za pravdu. Jemuž lásku z hesla uloupila ve veřejném povědomí tvář Anticharty Gott, takto symbol zdařilého masového šlágru.

To je strašně málo.

Pohádejme se o hrdiny

V českých zemích přitom hádka o to, kdo patří do národního panteonu, byla dlouhou dobu svého druhu národním sportem, jak se to koneckonců u trochu pozdně probuzeného národa dá čekat. Když se na budovu Národního muzea mělo vynášet sedm desítek jmen významných Čechů, strhla se řež o jméno Jana Husa, kterého knížecí dědeček Karla Schwarzenberga zamítl s tím, že husiti byli lupiči. Výsledek? Husovo jméno na fasádě nakonec září a ještě k němu přibyl i pomník na Staroměstském náměstí.

Tomáš Masaryk zasvětil konec 19. století popularizaci velkých jmen české historie, aby dokázal svou humanitní ideu, která se vine českými dějinami.

Ve velkých a většinou tragických chvílích 20. století u nás fungovaly výročí a pohřby významných osobností jako společenský svorník, který nás utvrzoval, že ve střední Evropě máme svůj nárok na existenci.

Vláda schválila státní pohřeb pro Karla Gotta na svém mimořádném jednání. Zároveň vyhlásila den pohřbu dnem státního smutku.
2:57
Vláda schválila státní pohřeb pro Karla Gotta na svém mimořádném jednání. Zároveň vyhlásila den pohřbu dnem státního smutku. | Video: DVTV

Sám Václav Havel se po celá 90. léta snažil o rehabilitaci jmen žijících i zemřelých, která má národ znát a ctít, jakkoliv se jejich odkaz komunisté pokoušeli zašlapat do země nebo znásilnit pro svůj třídní boj.

Píše se ale už rok 2019 - a my si při pohřbívání Karla Gotta nemůžeme najednou vzpomenout, kam významného zpěváka vřadit, protože nám v národním povědomí chybí desítky významných lidí ze všech oblastí lidské činnosti.

Česká republika přitom své hrdiny a vzory nutně potřebuje. Když se před rokem pořádaly Broumovské diskuse o hrdinství, organizátoři si objednali výzkum, koho vlastně považujeme za hrdinské vzory. Sestava byla různorodá: Jan Hus, Jan Palach, Václav Havel, T. G. Masaryk, Michal Velíšek, Jan Žižka či Gabčík s Kubišem. Hosté diskuse pak přidávali další jména.

Hrdinů v minulosti i současnosti má národ tedy dost, ale je na státu, aby jejich připomínce dal nějakou formu. Nejen při pohřbívání, ale především při pravidelných připomínkách.

Česko má už ustavenou základní osu října 1918, srpna 1968 a listopadu 1989. Je tedy nezbytné, aby se oslav těchto výročí účastnily všechny státní elity. Rozhodne-li se například premiér v listopadu klást květiny pokoutně pod pláštíkem noci a v srpnu nepřijde k budově rozhlasu, protože "řeší rozpočet", nazvěme jeho chování odpovídajícím způsobem: je to pohrdavá drzost. O prezidentovi s jeho "tichou vzpomínkou u svíčky" to platí o to silněji, oč reprezentativnější úřad zastává.

Tyto "abstraktní" svátky je ale navíc třeba také oživit lidmi. Každá vládní elita si může vybrat, kdo jí více konvenuje, ale někdo to být vždy musí. Česká veřejnost by měla každý rok zaznamenat, že se vzpomíná na Masaryka, Palacha, Horákovou, ale třeba i okupanty zastřeleného čtrnáctiletého Siřínka v roce 1968. Dějiny bez lidí jsou dějinami bez vzorů.

Poslední služba Karla Gotta národu tak spočívá v tom, že nám připomněl, jak rychle je potřeba oživit ten studený poloprázdný český panteon, kde osamocený Havel už musel chytit rýmu a Gott tam rozhodně nevyzpívá vysoké cé. Vynikajících českých politiků, vojáků, vědců, umělců i sportovců, kterým by to na takové adrese slušelo, máme k dispozici dost. Jen jsme jim tam z těžko pochopitelných důvodů ještě pořád nezařídili trvalé bydliště.

V Národním divadle se v pondělí dopoledne lidé rozloučili s herečkou Vlastou Chramostovou. Signatářka Charty 77 zemřela v neděli 6. října. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy