Petr Fischer Petr Fischer | Názory
Aktualizováno 12. 9. 2019 21:44

Kdo se bojí Nabarveného ptáčete, bojí se hlavně sebe

Bublina praskla. Nabarvené ptáče po úspěchu v Benátkách konečně vletělo do českých kin. A velmi rychle ukázalo, že nejde o perverzní film plný nevydýchatelného násilí, kvůli němuž je třeba odcházet z biografu. Široce sdílené obavy o psychické zdraví citlivých povah nejsou namístě a... A konec ironie, protože umění a vztah k němu jsou vážnou věcí. Tak jako film Václava Marhoula.
Foto: Bioscop

Strach z Ptáčete, který se lavinovitě šířil virtuálním prostorem, odhalil několik důležitých věcí. Předně tu, že síla sugesce na sociálních sítích téměř nezná hranic. Během chvíle na nich lze infikovat zástupy lidí hysterií, třebaže se jen málo z nich skutečně setkalo s tím, o čem je řeč. Marhoulův film sice prakticky nikdo neviděl, ale stovky, ba tisíce lidí věděly, že na něj nepůjdou, protože se v něm ubližuje malému dítěti, byť uměleckou formou.

Nabarvené ptáče

Scénář a režie: Václav Marhoul
Bioscop, česká premiéra 12. září

Z debaty o kvalitách snímku, o umění Václava Marhoula a filmu vůbec se stala diskuse o zobrazování násilí a o právu na osobní míru citlivosti. O právu na to zavřít oči a nevidět. Toto zcizení pozornosti, kterému se také často říká bublina, je typické pro mnoho diskusí na internetu a lze říci, že je dokonce příznačné pro celou aktuální krizi demokratické debaty. Ještě jsme nikdo nic neviděli, ale jaksi předem víme, o co se jedná a co si o tom myslet. Dvěma slovy: máme názor. Přitahujeme pozornost, a o to v dnešním světě názoru (či jeho diktatury?) jde především. Budiž to bráno i jako sebekritika, protože lidé médií, ženoucí se za pozorností, popularitou a lajky, na tom mají svůj podíl.

Neuhnout pohledem

Klasik japonského filmu, Akira Kurosawa, který násilím a krutostí rozhodně nešetří (a v mnoha ohledech je "drsnější" než jakýkoliv záběr v Ptáčeti), kdysi řekl, že "umělec má jedinou povinnost: neuhnout pohledem před ničím". Václav Marhoul se v tomto směru osvědčil jen částečně: neuhnul pohledem před všudypřítomností násilí, která žene lidské pokolení proti sobě, protože všichni chceme, aby byl svět stejný, jako jsme my. Uhnul však pohledem před otevřeností metafory či podobenství.

Dalo by se říct, že uhnul před odpovědností, před povinností odpovědět na to, co Jerzy Kosiński - autor literární předlohy - myslel a co chtěl říct. Mluví-li Marhoul za sebe jako umělce, je jeho výpověď najednou spíše opatrná: uhýbá směrem k filmovým klišé a doslovnosti, které divák rozumí. Z neviděného, které primárně umění objevuje a ukazuje, se stává okoukané. Ba dokonce tisíckrát viděné. Ano, před něčím takovým a jedině před něčím takovým máme jako diváci právo zavírat oči. A odtud by nám mělo, mohlo být smutno.

Bojíme-li se ale toho, že umění bude ukazovat něco, na co naše oči nejsou zvyklé, co ještě neviděly, a co by tudíž mohlo rozhodit celou naši sebejistotu, pak je něco divného s celou společností. Bojíme se tak totiž umění vůbec, bojíme se sama sebe.

Umění bylo vždy laboratoří lidské existence, která se snaží překročit své obvyklé hranice. Transcendentní, ale i biologické a společenské. Překračování hranic je znakem lidství stejně jako jejich vytváření. A umění má tu úžasnou vlastnost, že dokáže udržet toto napětí v jediném díle, v jediném místě a čase, což nám umožňuje jej pocítit, prožít, zpracovat. Podstupujeme umělecké riziko s vědomím, že se - byť změněni - zase vrátíme k sobě. Jistěže existuje proud v umění, který tuto jistotu dávat nechce, ale to jsou spíše výjimky.

Ustrašená společnost

Čeho se tedy bojíme, když předem zavíráme oči před Ptáčetem, protože "jsme citliví"? Bojíme se ztráty jistoty, byť jen dočasné. Odmítáme předat manažerství našeho já (jemuž doba tolik přeje) někomu jinému. Bojíme se rimbaudovského zjištění, že "já je někdo jiný".

Václav Marhoul se ve filmu Nabarvené ptáče snažil podat brutalitu v poetickém hávu. Ten ale ubíjí tempo snímku, tvrdí kritik Kamil Fila.
5:55
Václav Marhoul se ve filmu Nabarvené ptáče snažil podat brutalitu v poetickém hávu. Ten ale ubíjí tempo snímku, tvrdí kritik Kamil Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa

Což nakonec platí i pro režiséra Marhoula, který zjevně obtížně vystupoval ze stínu vlastní filmové imaginace. Ta je, zdá se, formována příliš konvenčně a vnějškově, jakkoliv klasický černobílý obraz a pečlivé fotografické kompozice jednotlivých záběrů sugerují opak. Ale - není černobílá v Ptáčeti nakonec jen filtrem z mobilního telefonu, kterým si dnes můžeme zklasičtět cokoli, abychom tomu dodali chybějící vnitřní náboj, světelnou auru starých fotek?

Bojíme se umění, ukázala debata nás, citlivých lidí o Ptáčeti. Nebyla zdaleka první a jistě není ani poslední. Umění je nebezpečné, subverzivní, podrývavé. Společensky i osobně. Bojíme se umění jako nezajištěného života, jako rizika ztráty, která však jako jediná může být ziskem i na poli, jemuž ze zvyku říkáme já. Jsme ustrašenou společností.

Každý z nás je umělec, říkal kdysi Joseph Beuys. Každý může být umělec, umělec života, což v kontextu úvahy o Ptáčeti znamená jediné: všichni máme povinnost neuhýbat očima před životem, nikdo se nesmí jen tak přestat dívat. Aby život neutekl jinam, aby se z něj nestala jen další šílená debata na sociální síti.

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Tesla podle Muska postaví novou továrnu blízko Berlína

Americký výrobce elektromobilů Tesla hodlá postavit novou továrnu v blízkosti Berlína. Oznámil to podle agentur DPA a Reuters generální ředitel podniku Elon Musk.

Tesla již dříve uvedla, že brzy sdělí umístění svého evropského závodu s označením Gigafactory 4, který by měl zahájit výrobu v roce 2021. Musk dnes při předávání ocenění "Zlatý volant" v Berlíně prohlásil, že závod bude stát blízko berlínského letiště.

Zdroj: ČTK
Další zprávy