reklama
 
 

Petr Fischer: Když se Harari podvolil Putinovi, přestal být filozofem

30. 7. 2019 18:00
Největším nebezpečím svobody je autocenzura. V umění stejně jako v žurnalistice. Vůbec nejhorší je ale ta, kterou teď předvedl filozof Harari - autocenzura v intelektuální práci.

Popularita je dobrý sluha, ale zlý pán. Lze ji využít k šíření pozitivních věcí, nebo s její pomocí přitáhnout pozornost k problémům, které jsou mimo zájem veřejnosti. Historie nabízí podobných případů bezpočet. Nabízí ale i varovné příklady lidí, kteří se stali jejími otroky - a jsou kvůli ní schopni udělat leccos, čeho by se jinak štítili.

Nejčerstvěji se něco podobného přihodilo populárnímu izraelskému historikovi a filozofovi Yuvalu Noahu Hararimu (v Česku jej známe díky bestsellerům Sapiens. Stručné dějiny lidstva nebo Homo Deus. Stručné dějiny zítřka). To když povolil ruskému vydavateli cenzurovat některé pasáže své nejnovější knihy 21 lekcí pro 21. století. Harari to vysvětlil tím, že se snaží dostat ke všem čtenářům po celém světě. A že tento ústupek místním podmínkám je vlastně jen jakýmsi specifickým typem akulturace. Stručně řečeno: aby jeho myšlenky mohly zaznít i v Rusku, byl ochoten jejich znění přizpůsobit místním zvyklostem. Z překladu jeho knihy tak vypadla kritika anexe Krymu nebo tvrzení, že propaganda prezidenta Vladimira Putina záměrně pracuje s chytře používanou lží.

Harari by zkrátka nerad přišel o miliony potenciálních ruských čtenářů. To lze ještě pochopit. Horší už to je se skutečností, že se tímto ústupkem místní politické cenzuře dobrovolně (!) stal součástí ruské propagandy - oficiálního výkladu světa, který sám v anglické verzi knihy kritizuje coby postfaktickou lež. Jak mají čtenáři věřit filozofovým myšlenkám, když jejich obsah tak pružně a ochotně mění? Je třeba v zájmu šíření nějakého myšlenkového rámce přizpůsobovat jeho obsah místním vládnoucím režimům? Notabene, jde-li o obsah, který je v bezpečnějších zemích pokládán za trefnou kritiku politické manipulace? A jsou myšlení a myšlenky opravdu jen zbožím, takže klidně snesou posuny v morálním pozadí, z něhož vyrůstají? Opravdu se dají jen tak přesadit, aby vyhověly půdě, do níž zapadají? Neztrácejí tím kredit? A nevyrostou z této intelektuální směsi, modifikované pro potřeby místního humusu, nakonec úplně jiné souvislosti a úvahy, než jaké autor zamýšlel?

Pán loutek, loutka pánů

Harari není prvním tvůrcem, který ustupuje tlaku hostující země a "dobrovolně" mění obsah svého díla, aby se dostal k publiku. Podobně se zachovala například heavymetalová kapela Iron Maiden, když chtěla zahrát svým fanouškům v Číně. Peking skupině zakázal používat ohně a petardy, zpěvák Bruce Dickinson nesměl mluvit vulgárně ani mávat britskou vlajkou a skupina musela také změnit refrén písně Powerslave (Otrok moci), v níž se mimo jiné zpívá "I'm a slave to the power of death" (jsem otrok moci smrti), protože slovo otrok ve spojení s mocí - natož s mocí smrtící - nesmělo v Číně zaznít. Tamní moci ustoupili i Rolling Stones, když byli ochotni na koncertě vypustit některé písně, třeba Hnědý cukr (Brown Sugar). Metallica zase nehrála Master of Puppets, Pána loutek.

Všichni chtěli hrát svým fanouškům, a vydělat při tom peníze, samozřejmě; všichni ustoupili cenzuře a nakonec s úspěchem hráli. Je v tom proti Hararimu nějaký rozdíl?

Jeden podstatný se nabízí: Harari je intelektuál. Své čtenáře nechce jen bavit svižnou hrou rozumu, chce také nabízet myšlenky, které by jim mohly pomoci orientovat se v životě. Které by je přitáhly na cestu myšlení, k objevování sebe sama i toho, co je to pravda. Chce, aby čtenáři na jeho myšlení odpovídali, přičemž se sám své odpovědnosti částečně zbavuje ve prospěch vládnoucího režimu. Stouni či Metallica prostě jen nehráli jednu píseň, jejíž symboly vadily, nechali se výběrově umlčet. Hariri rovnou souhlasil s politickou náhradou několika míst v souladu s mocenskou propagandou. Dobrovolně se stal součástí aparátu moci. Je přitom úplně jedno, že se tak stalo "jen" na dvou místech. Jde o princip, který by zejména apelativnímu politickému filozofovi a historikovi neměl být cizí.

Lidé s jinýma ušima

Není vyloučeno, že by Harariho kniha vyšla v Rusku upravená i bez jeho souhlasu, jako se to letos stalo filmu Rocketman, který je životopisem zpěváka Eltona Johna. Ze snímku v ruské verzi zmizelo pět minut otevřenějších homosexuálních scén a také některé záběry, v nichž se užívají drogy. "To, že místní distributor vystřihl některé scény a znemožnil tak divákům vidět film tak, jak byl zamýšlen, je smutný odraz rozděleného světa, ve kterém stále žijeme, i toho, jak i dnes může být krutě neakceptovaná láska mezi dvěma lidmi," reagoval na cenzurní zásahy na začátku června zpěvák a dodal: "Věříme ve stavění mostů a otevřený dialog, proto budeme pokračovat ve snaze prorazit všechny bariéry, dokud všichni lidé na celém světě nebudou slyšeni stejně."

Yuval Noah Harari je asi jiného názoru. "V zájmu věci" lze podle něj občas přistoupit na to, že někteří lidé mají jiné oči a uši, jinak politicky vidí a slyší: není tedy důvod nevzít si sem tam kritický time-out, a potom ve zbytku díla vznášet nárok na jakousi univerzální lidskou mysl, s níž se dějí velmi podobné, ne-li totožné věci po celém světě…

Zažili jsme už stahování karikatur proroka Mohameda ze strachu před útoky fanatiků, zrušené divadlo v Británii, kde sikhové protestovali proti otevřeným sexuálním scénám spojeným s jejich způsobem víry. V Berlíně pak už před třinácti lety chtěli stáhnout (a až po velmi bouřlivé debatě nakonec povolili) Mozartova Idomenea - vedení Německé opery se bálo, že scéna, při níž na jevišti leží uťaté hlavy proroků čtyř velkých náboženství - Poseidona, Buddhy, Ježíše a Mohameda -, vyprovokuje útoky džihádistů. "Pokud možnost protestů vede předem k autocenzuře, jsou demokratická kultura a svoboda vyjadřování v ohrožení," řekl tehdy německý ministr kultury.

Ano, největším nebezpečím svobodné demokratické kultury je autocenzura. V umění stejně jako v žurnalistice. Vůbec nejhorší je ale v intelektuální práci. K ní zájmové úvahy o publiku a jeho politických specifikách prostě nepatří. Nelze myslet doma jinak než venku, a přitom si dělat nárok nejen na celosvětovou popularitu, ale i na globální intelektuální důvěryhodnost.

autor: Petr Fischer | 30. 7. 2019 18:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama