Komentář: Česko, model 2026. Fotbaloví bossové ukazují, jak se vytváří pseudorealita

Shrňme to i pro ty, kteří fotbal běžně nesledují. To, co jsme v posledních týdnech viděli kolem české reprezentace, totiž zdaleka není jen sportovní příběh. Je to docela přesný obraz fungování dnešní české společnosti.

Na mistrovství světa ve fotbalu jsme přijeli s velkými očekáváními a odjeli s vědomím, že naše výkony byly opravdu špatné. Fotbal nebyl moderní, nebyl odvážný a často ani organizovaný. To není nadměrná kritika nebo urážka hráčů. To je prostý popis reality, kterou viděl každý divák.

Zajímavější pro ty, kteří sport běžně nesledují, bylo to, co následovalo.

Namísto otevřeného pojmenování problémů přišlo naprosto nevěrohodné vysvětlování. Hovořilo se o smůle, detailech, kvalitě soupeřů, generační obměně i o tom, že vlastně je na čem stavět. Když se ukázalo, že této verzi veřejnost ani fotbaloví odborníci příliš nevěří, rétorika se začala měnit. Ne však směrem k přijetí odpovědnosti, ale k hledání dalších vysvětlení. Tentokrát se poukázalo na slabou kvalitu hráčů.

Sport však má jednu velkou výhodu. Pravda leží na hřišti a výkon i výsledek vidí všichni. V tomto ohledu se jedná o jednu z nejtransparentnějších aktivit. A to se týká i případů zmanipulovaných utkání. I v nich divák musel vidět „chyby“ určitých hráčů nebo rozhodčích. O to nápadnější je okamžik, kdy se vedení organizace pokouší vytvořit jinou realitu, než jakou všichni právě viděli.

A právě tady se fotbal stává definicí společnosti víc, než by mnozí předpokládali.

Je to totiž mechanismus, který důvěrně známe z mnoha jiných oblastí veřejného života. Výsledek je špatný, ale nikdo za něj vlastně nemůže. Odpovědnost se rozplyne mezi okolnosti, komise, „hluboké“ analýzy a přísliby, že příště už to bude lepší. Hlavně nic zásadního neměnit.

Málokdo si troufne říci nahlas to, co si myslí soukromě. Veřejná kritika bývá považována za projev nekolegiality nebo nedostatku loajality. Skutečný problém není v tom, že lidé nevidí realitu. Oni ji vidí velmi dobře. Jen se ji bojí pojmenovat. Působí to skoro strašidelně, ale podobný přístup si pamatuji ze svého předlistopadového dětství a mládí.

A to už není problém českého fotbalu, ale problém České republiky.

Společenský model Česko, 2026

Stejný mechanismus nacházíme ve státní správě, akademickém prostředí, zdravotnictví i v řadě velkých institucí. Nejprve se dopracujeme k na první pohled nefunkčnímu a neudržitelnému stavu, potom se kolem něj pokusíme vybudovat přijatelné vysvětlení a nakonec se všichni shodnou, že nejrozumnější bude pokračovat dál. Do budoucna jistě vše změníme. V čele změny přitom budou stát sami architekti systému. Model je to samozřejmě zcela nevěrohodný a historicky dobře známý.

Paradoxní přitom je, že žijeme v demokratické zemi s vysokou mírou svobody slova. Nikdo nám nezakazuje říkat pravdu. Přesto si sami vytváříme prostředí, v němž je bezpečnější mlčet, přikyvovat nebo formulovat kritiku tak opatrně, aby se nikoho příliš nedotkla.

Josef Veselka

Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.

Může to být dědictví české historie a předávání zkušenosti s „bezpečným“ mlčením z generace na generaci. A možná kombinace obojího. Výsledek je však stejný. Místo přesné diagnózy vytváříme uklidňující příběhy.

Proto si nemyslím, že největším problémem českého fotbalu je porážka na mistrovství světa. Horší je způsob, jakým ji vysvětlujeme a jak celou situaci chceme řešit.

Dokud tedy budeme skutečnost nahrazovat příběhem, který se nám lépe poslouchá, budeme stejným způsobem prohrávat nejen na fotbalových stadionech, ale i v mnoha dalších oblastech veřejného života.