Po měsíci americko-izraelského tažení proti Íránu je konec války v nedohlednu. Navzdory dílčím úspěchům se režim ajatolláhů nerozpadl ani nekapituloval. Díky útokům na sousední země a efektivnímu použití ropné zbraně faktickým uzavřením Hormuzského průlivu je v určitém smyslu íránské postavení silnější než před několika týdny. Co nyní zbývá Donaldu Trumpovi a má Česko i nadále podporovat USA?
Donaldu Trumpovi příliš mnoho cest k vítězství – anebo alespoň k plichtě, kterou by mohl za vítězství vydávat – nezbývá. Íránský režim očividně příliš vyjednávat nehodlá, a pokud ano, tak za podmínek, které by se rovnaly přiznání americko-izraelského neúspěchu a otevřely by Íránu cestu k hegemonii v celé oblasti Blízkého východu. Írán si chce nechat jaderný a balistický program, nárokuje si neomezenou suverenitu nad Hormuzským průlivem a požaduje stažení amerických vojenských základen z oblasti. To by znamenalo nejen otevření cesty k novým útokům na Izrael, ale vydání sunnitských států a amerických spojenců v Perském zálivu na pospas triumfujícímu Íránu.
Největší porážku americké globální moci od dob vietnamské války si Trump z vnitropolitických i geopolitických důvodů ve volebním roce dovolit nemůže. Jediná cesta k opačnému výsledku vede přes vynucené otevření Hormuzského průlivu s následným vnucením mezinárodní kontroly nad íránským jaderným a balistickým programem. To ale není možné bez svobody manévru pro americké námořnictvo, vojenských eskort pro civilní tankery a zabezpečení břehů průlivu proti útokům drony a rychlými čluny. To první není zase možné bez vyčištění průlivu od upoutaných íránských podmořských min Maham 3, k němuž americké páté flotile operující v regionu chybí specializovaná plavidla, a to druhé bez nějaké formy pozemní operace amerických speciálních a výsadkových sil.
Zde je možné hledat i příčiny odkladu Trumpových ultimát proti Íránu na nynějších deset dní. Do Perského zálivu míří americké posily, včetně několika tisíc příslušníků námořní pěchoty a 10 000 příslušníků výsadkových sil. Americká diplomacie se současně snaží, naposledy na pátečním zasedání G7, vyvíjet tlak na Francii, Itálii, Japonsko, Německo a Spojené království, které disponují podstatnými námořními schopnostmi pro podporu amerického převzetí kontroly nad Hormuzským průlivem.
Pozemní operace, byť limitovaná, ovšem pro Trumpa představuje obrovské politické, reputační a právní riziko. Neobešla by se bez amerických obětí, což by už beztak vytrácející se podporu amerického veřejného mínění pro Trumpovo poslední dobrodružství srazilo na dno. A byla by přímou výzvou Kongresu, aby aktivoval tzv. War Powers Act z r. 1973, který mu dává pravomoc rozhodnout o schválení nebo zastavení amerických válečných operací. Čtrnáctidenní velikonoční prázdniny (končí 13. dubna), na které Kongres právě nastoupil, poskytují Trumpovi okno příležitosti jednat bez okamžitého zásahu zákonodárců.
Ani v takovém případě však není vítězství nad Íránem zdaleka zaručeno. V povaze všech autoritativních režimů je schopnost přinutit občany snášet ztráty, utrpení a strádání v míře, jaká by odolnost demokracie podlomila. U Íránu jde navíc o inspiraci radikální variantou šíitské věrouky s jejím kultem mučednictví a hrdinské smrti výměnou za věčnou blaženost. Američané by tak mohli nakráčet do další vleklé války bez konce a bez vyhlídek na úspěch.
Většina těchto skutečností je nejen nasnadě, ale byla v odborných diplomatických a vojenských kruzích známá již před začátkem americko-izraelské operace. Namístě je klást si otázku, jak se Spojené státy i přesto mohly v této situaci ocitnout.
Vysvětlení je nejspíš třeba hledat v jevu, který řecká mytologie označuje jako hybris, pýcha smrtelníka, který nezná svou míru vůči bohům a vůči obci. Symptomů této poruchy se během posledního roku vyskytlo u Donalda Trumpa více než dost. Žádný západní mocnář od dob Ludvíka XIV., jenž sám sobě udělil titul Král slunce, a rozhodně žádný demokraticky zvolený prezident, nepěstoval svůj osobní kult agresivněji a nevybíravěji než Donald J. Trump. V jediném roce vlády si vymohl přejmenování Centra Johna F. Kennedyho, pojmenovaného posmrtně po zavražděném státníkovi, na Trumpovo a Kennedyho Centrum, Amerického Institutu pro mír na Institut pro mír Donalda J. Trumpa a svého podpisu na každé příští nové americké bankovce. „Pod vedením prezidenta Trumpa jsme vstoupili na cestu bezpříkladného ekonomického růstu, trvalé dominance dolaru a fiskální síly a stability,“ zdůvodnil tento historický počin Trumpův ministr financí Scott Bessent. Říká se tomu slavná poslední slova.
Většina lidí, včetně mnohých z nás, nad Trumpovými excesy přivírala oči, ať už z taktu či v pošetilé snaze neprovokovat dotyčného k ještě neracionálnějšímu chování. Korektiv mu ale v každém případě byli povinni poskytnout především političtí a vojenští činitelé v jeho bezprostředním okolí.
Na posledním zasedání americké vlády minulý týden odtušil Král slunce na dotaz, kdy vyprší ultimátum, které dal Íránu k uvolnění Hormuzské úžiny nejdříve jako 48hodinové, poté jako pětidenní a nakonec jako desetidenní: „Jeden den Trumpova času je věčnost.“ Jako nositelé historické zkušenosti, že tak jako se dočasnost může jevit jako věčná, i věčnost může být dočasná, se můžeme jen usmát.
Smrtelně vážná je ale otázka, co je v této prekérní situaci v českém a evropském zájmu. Realistická, psychologická a morální hlediska se zde rozcházejí. Přes všechny výhrady, pochybnosti a kritický odstup k Trumpovu poslednímu dobrodružství bychom si ale neměli přát americkou porážku. Jejím výsledkem by byl totiž Blízký východ pod tyranií ajatolláhů, Rusko posílené ve svých mocenských a teritoriálních ambicích v Evropě a rozpad již beztak značně otřesené aliance, která až dosud uhájila prostor svobody jednotlivce, právního státu a demokratického zřízení v části světa, které říkáme Západ.
Autor je bývalý politik a diplomat, původní profesí psycholog, bývalý mluvčí Václava Havla a velvyslanec v USA, Velké Británii a Izraeli. Nyní působí jako Senior Fellow v Prague Center for Transatlantic Relations, CEVRO University.
Mohlo by vás zajímat: Smrtonosný náklad vezou až z USA. Neviditelní vzdušní obři jsou opět v akci (celý článek si můžete přečíst zde)
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Družstevní bydlení může být dostupnou cestou k vlastnímu domovu
Při koupi družstevního bytu se nečerpá běžný hypoteční úvěr a tlak na úspory je menší.
Macinkův nečekaný úder, zveřejnil „cenzurovaný“ rozhovor s Pavlem. A rýpnul si do všech
Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě) nečekaně zveřejnil „cenzurovaný“ rozhovor, který natočila Armáda ČR s prezidentem Petrem Pavlem. Zhruba 36 minut dlouhé video má na svých sociálních sítích. V příspěvku si neodpustil kritiku médií či opozice. „Lepší lidé z pražské kavárny se pohoršují nad odpudivou cenzurou prezidenta,“ napsal Macinka s tím, že se „stačilo zeptat“ a video obdržel.
Barceloně výhra nestačila, dál jde překvapivě Atlético. PSG vyřadilo Liverpool
Fotbalisté Paris St. Germain a Atlética Madrid jsou prvními semifinalisty Ligy mistrů. Oba týmy vytěžily z náskoku z prvních domácích duelů čtvrtfinále. Obhájci trofeje Paris St. Germain v dnešní odvetě díky dvěma gólům Ousmaneho Dembélého vyhráli v Liverpoolu 2:0. Atléticu ve španělském duelu stačila na domácí půdě i těsná porážka 1:2 s Barcelonou.
Chcete si ji potěžkat? Milei ukázal Pavlovi svou legendární rozpočtovou pilu
Argentinský prezident Javier Milei dnes ukázal svému českému protějšku Petru Pavlovi svou motorovou pilu, která se stala symbolem jeho rozpočtových škrtů. Český prezident se s Mileiem a zlatou pilou nechal natočit, potěžkat stroj si však nechtěl.