Komentář: Když to budete mít do nemocnice dál, bude to pro vás lepší

Existují zdravotní stavy, které je v zájmu pacienta zapotřebí ošetřit co nejrychleji. Například když se ucpe tepna přivádějící do srdce nebo mozku krev a srdeční sval či mozková tkáň v důsledku toho odumírají. V takovém případě platí, že čas rovná se zachování srdečních či mozkových buněk. Prostě spěcháme, a proto existuje (zdaleka ne optimálně konstituovaná) síť zdravotnických pracovišť pracujících nepřetržitě.

Související

Pohotovosti se radikálně mění. Podívejte se na unikátní mapu, kde a kdy vás ošetří

Většina plánovaných výkonů ale nevyžaduje tento emergentní režim a časový faktor při nich takovou roli nehraje. Náhradu kyčelního kloubu, operaci střev, slinivky, plic, jícnu, prostaty, ledvin nebo močového měchýře lze provést plánovaně a je dost pravděpodobné, že tuto operaci podstoupí pacient pouze jednou v životě.

Klíčem k dobrému výsledku je, aby se na operaci dostal pacient nejen včas, ale také aby byl ošetřován velmi zkušeným týmem. Důležité je to nikoliv jen trochu, ale extrémně. Čím je operace složitější a méně obvyklá, tím jsou rozdíly mezi zkušenými a nezkušenými větší.

Kouzlo centralizace

Kdysi jsme ukázali, že při určité operaci srdce (málo obvyklé) mohou být rozdíly v přežití třeba čtyřicetinásobné. V nejlepších nemocnicích světa zemřou čtyři z tisíce, ve střední Evropě přibližně každý šestý.

Prosím, abyste se zkusili nad předchozí větou aspoň na pár vteřin zamyslet. Chcete jít do „ruské rulety“ a zvažovat poměr neúspěchu u jednoho pacienta ze šesti, anebo raději jednoho z dvou set padesáti?

Související

Tisícovka za vytržený zub. Vzal si od vás lékař víc, než smí? Hlaste to

A právě proto se ve světě většina složitých operací centralizuje do rukou lidí, kteří s jistou nadsázkou umí výborně právě (někdy jen) to, co tolikrát za sebou už udělali, a dělají to pokud možno každodenně nebo prostě co nejčastěji.

Rozdíly mezi dobrými, průměrnými a špatnými známe už celá léta a k dispozici je mělo už i předešlé vedení zdravotnického resortu. Léta o těchto rozdílech mluví i chirurgové nebo neurologové a jejich odborné společnosti prosazují centralizaci některých výkonů do nemocnic s největšími počty provedených výkonů.

Není na tom nic neobvyklého a tento trend běží v řadě zemí už dlouhá léta a šampiony jsou ti, kterým se centralizace povedla.

Medicínský argument proti centralizaci složitých a málo častých výkonů se proto hledá obtížně. Existují samozřejmě otázky dostupnosti, kapacity center nebo čekacích dob. To jsou ale argumenty pro dobře provedenou centralizaci, nikoliv pro udržování složitých výkonů na pracovištích, která jich provádějí jen několik ročně.

Související

Zásadní operace už jen někde. Vojtěch chce vyřadit ze hry dvě třetiny nemocnic

Když do medicíny vstoupí politika

To však trvá jen do té doby, než se na stranu centralizace pomyslně postaví Andrej Babiš (respektive jeho ministr zdravotnictví) a na tu druhou opozice s managementy menších a středně velkých nemocnic v zádech. Z otázky ryze odborné a procesní se okamžitě stane politikum, a to se všemi nedokonalostmi a dalo by se říct i trapnostmi, které tento svět přináší.

Logické argumenty jdou náhle stranou, pokládají se otázky týkající se raritních případů a apeluje se na veřejnost, aby se za „své“ nemocnice postavila.

Rozhodující mají být výsledky

A právě tady vzniká problém. Pacientovi by totiž mělo být úplně jedno, zda centralizaci prosazuje ministr za ANO, ODS nebo kohokoliv jiného. Rozhodující mají být výsledky léčby.

Aby však situace nebyla tak jednoduchá, objevují se situace, v nichž chtějí centralizaci ve svůj prospěch využít i pracoviště, u nichž nevíme, zda jsou to právě ona, jež pacientům poskytují tu nejlepší službu. Dokonce může nastat i bizarní situace, že propagátorem centralizace může být někdo, od koho by se insideři systému opravdu nechtěli nechat operovat. Ano, i to je možné.

Související

Konsolidace musí počkat. Babiš se vyšších dluhů nebojí, chce nejdřív „perfektní nemocnice“.

Centralizace totiž neznamená, že ministerstvo jednoduše určí několik vyvolených nemocnic. Smysl má pouze tehdy, pokud se centra vybírají podle transparentních kritérií: počtu výkonů, zkušeností týmu, komplikací, mortality a dlouhodobých výsledků. Jinak pouze nahradíme jeden špatný systém jiným.

Předtím, než se centralizace opravdu uskuteční, nemůžeme u nás vyloučit ani už tolikrát opakovanou zkušenost, že jsme to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

Vzdálenost nemá hrát roli

A pak je tu ten nejpravděpodobnější scénář. Současné vedení ministerstva zdravotnictví se vyznačuje velkým smyslem pro kompromis. Proto lze odhadnout, že k nějaké centralizaci některých výkonů dojde, ale ten, kdo bude klást velký odpor, bude nakonec vyslyšen a výkony se mu ponechají. Ale i to by nakonec mohlo být pro naše pacienty lepší než současný nikým a ničím neřízený stav.

Pacient samozřejmě nechce cestovat sto kilometrů, když může jet deset. Jenže pokud má složitou operaci podstoupit jednou za život, neměla by být nejdůležitější vzdálenost nemocnice od jeho domu, ale pravděpodobnost, že se z ní domů vůbec vrátí.

A právě proto může být někdy nejlepší nemocnicí ta, do níž to máte daleko.