


Když jsem před čtyřiceti lety vstoupil jako medik poprvé do nemocnice, nasával jsem spolu se základními medicínskými znalostmi i nepsaná pravidla o tom, jak zdravotnictví funguje. Patřilo mezi ně i přesvědčení, že o všem důležitém rozhodují lékaři a že jejich hierarchie je jednoznačně vertikální.

Na jejím vrcholu stál primář nebo přednosta, jehož autorita byla neotřesitelná a jeho rozhodnutí se běžně nezpochybňovala. Lékaři měli, obrazně řečeno, patent na rozum téměř ve všech oblastech medicíny. Výjimkou bývaly snad jen zkušené staniční sestry, které díky dlouholeté praxi a důvěře vedoucích lékařů disponovaly mimořádným postavením. Podobnou atmosféru jsem později poznal i v tehdejším západním Německu.
Jenže medicína se mezitím zásadně proměnila. Její rozsah narostl do takové míry, že žádná profese nemůže být nejlepší úplně ve všem. V amerických nemocnicích jsem viděl ultrazvukové asistenty, kteří echokardiografické vyšetření prováděli lépe než většina kardiologů, kteří jejich nálezy následně kontrolovali a podepisovali.
Zkušená sestra na ambulanci dokázala ošetřit chronický bércový vřed citlivěji a kvalitněji než mladý lékař po promoci. Fyzioterapeuti, nutriční terapeuti, kliničtí farmaceuti nebo perfuzionisté dnes představují samostatné odborníky, jejichž znalosti ve vlastním úzce vymezeném oboru často přesahují znalosti většiny lékařů. Není to známka úpadku lékařské profese, ale přirozený důsledek stále hlubší specializace současné medicíny.
Většina vyspělých zemí tuto změnu přijala bez větších dramat. Vytvořila středoškolské i vysokoškolské vzdělávací programy pro nelékařské zdravotnické pracovníky, jasně definovala jejich kompetence, odpovědnost i systém dalšího vzdělávání a umožnila vznik nových profesí s vysokou mírou odborné autonomie.
Sestry s pokročilou praxí dnes ve Velké Británii, Nizozemsku, Kanadě, Austrálii nebo ve skandinávských zemích samostatně sledují chronické pacienty, indikují některá vyšetření, předepisují část léčby nebo vedou specializované ambulance. Ne proto, aby nahrazovaly lékaře, ale proto, aby každý zdravotník vykonával práci, pro kterou je nejlépe připraven.
Nejde přitom o experiment. Organizace OECD i řada systematických přehledů ukazují, že při správně nastaveném vzdělávání a jasně vymezených kompetencích dosahují tito odborníci srovnatelné kvality péče, vysoké spokojenosti pacientů a současně zlepšují dostupnost zdravotních služeb.
Ve většině vyspělých zemí se dnes už nevede spor o to, zda kompetence nelékařů rozšiřovat. Diskutuje se pouze o tom, jak široké mají být, jaké vzdělání mají podmiňovat a jak nastavit odpovědnost za poskytovanou péči. Pacienta totiž nezajímá, zda konkrétní výkon provedl lékař nebo nelékařský zdravotnický pracovník. Jde čistě jen o to, aby jej provedl člověk, který jej umí nejlépe, bezpečně a ve správný čas.
V České republice opakovaně narážíme na opačný přístup. Ten vychází z představy, že za téměř každý odborný výkon musí nést přímou odpovědnost lékař a že větší samostatnost ostatních zdravotnických profesí představuje ohrožení kvality péče. Tento pohled dlouhodobě zastává i prezident České lékařské komory Milan Kubek, podle něhož by si sestry neměly „hrát na doktory“ a kdo chce vykonávat lékařskou práci, má vystudovat medicínu. To však, podle mého názoru, odporuje tomu, jak se zdravotnictví vyvíjí ve většině vyspělého světa.
Ve skutečnosti totiž nejde o spor mezi lékaři a sestrami. Jde o střet dvou odlišných představ o fungování zdravotnictví a možná i celé společnosti. První vychází z historických profesních hranic, podle nichž určitý výkon jednou provždy patří konkrétní profesi. Druhá staví na jednoduchém principu, že každý výkon má vykonávat ten zdravotník, který je pro něj nejlépe vzdělán, bezpečně jej ovládá a nese za něj odpovědnost. Je to přístup, na němž dnes stojí většina moderních zdravotnických systémů.
Jsem přesvědčen, že tento vývoj nelze dlouhodobě zastavit. Stejně jako jsme si zvykli na elektronické recepty, elektronickou zdravotnickou dokumentaci nebo třeba robotickou chirurgii, budeme postupně stále více přijímat i širší kompetence nelékařských zdravotnických pracovníků. Totéž se týká umělé inteligence, která už dnes přebírá významnou část analytické práce lékařů.
Otázkou proto není, zda se české zdravotnictví tímto směrem vydá. To se dříve nebo později každopádně stane. Nyní jde o to, zda budou lékaři stát v čele těchto změn a aktivně je utvářet, nebo zda budou bránit vývoj, který většina vyspělého světa přijala už před lety. Pokud zvolíme druhou možnost, neubráníme tím postavení lékařů. Pouze budeme zbytečně oddalovat změny, které pacientům přinesou dostupnější a efektivnější péči.
Neztrapňujme tedy nadále lékařský stav tím, že nechceme přiznat kompetence dalším zdravotnickým profesím, které si je svými znalostmi a zkušenostmi již dávno zasloužily. Skutečná autorita lékařů nikdy nestála na tom, že si chránili své výsadní postavení. Vznikala z toho, že jsme dokázali rozpoznat, kam se medicína ubírá, a měli jsme odvahu tento vývoj vést. Pokud dnes budeme bránit růstu ostatních zdravotnických profesí, nebudeme chránit medicínu. Budeme tím pouze bránit její přirozené evoluci.
Rakovinné buňky jsou nesmírně mazané, popisuje šéf Národního ústavu pro výzkum rakoviny Aleksi Šedo



První velký test má před sebou hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby. V říjnových komunálních a senátních volbách bude usilovat o posty ve 130 městech a obcích v Česku a o čtyři křesla v horní komoře parlamentu. Důležité jsou ale pro Kubu především domácí jižní Čechy, z krajských měst to hnutí zkusí jen ve třech.



Skupina čtyř českých turistů se ocitla v nouzi a na konci byla zcela vyčerpaná na túře pod rakouskou horou Traunstein. Zachraňovat je musel policejní vrtulník. Češi přecenili své síly a slepě se spoléhali na aplikaci, píše v neděli o sobotní události server Kronen Zeitung.



Wimbledonská finalistka Karolína Muchová po menším operačním zákroku vynechá další tenisový turnaj, po Torontu bude chybět i v Cincinnati.



Moldavsko, nejchudší země Evropy, znovu svírá energetická krize, politické spory i rostoucí nedůvěra veřejnosti. Nový premiér Vasile Tofan slibuje liberální reformy. Jenže v zemi, kde třetina obyvatel žije v chudobě, se rychlá řešení hledají těžko. V reportáži přímo z moldavského hlavního města popisujeme, jak vypadá situace v zemi deset měsíců po klíčových volbách.



Jiří Lehečka dohrál na Masters v Montrealu v osmifinále. Rafaelu Jódarovi podlehl 3:6, 3:6, český tenista udělal 34 nevynucených chyb.