Komentář: Ruská loutka v Paříži? Le Penová možná ještě překvapí

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Jedna věc je jistá – před rokem 2022 měla momentálně nejnadějnější prezidentská kandidátka Marine Le Penová vůči Rusku nepoměrně vstřícnější postoje než většina evropských politiků. Její strana si v roce 2014 půjčila 9 milionů eur od První česko-ruské banky v Moskvě. O tři roky se později setkala s Putinem. Souhlasila s anexí Krymu. Jenže v tomto příběhu se často vynechává zásadní kontext.

Když její tehdejší Národní fronta potřebovala peníze na kampaň, francouzské banky s ní odmítaly jednat. Jediný, kdo byl ochotný jí půjčit, byli Rusové – respektive později zkrachovalá První česko-ruská banka (kterou v 90. letech zakládala česká IPB s ruskými partnery, ale v době půjčky již byla plně v ruských rukách).

Strana si půjčila zmíněnou sumu až poté, co neuspěla u francouzských ani jiných západních institucí. Národní fronta část odmítavých odpovědí dokonce zveřejnila a tvrdila, že ruské financování nebylo ideologickou volbou, ale řešením bezvýchodné situace.

Nelze ale přehlédnout, že úvěr přišel právě v době, kdy měla Le Penová k Moskvě mimořádně blízko. Kombinace ruského věřitele, pozitivních výroků na adresu Vladimira Putina a schvalování anexe Krymu proto vytvořila pochybnosti o její nezávislosti, které se jí držely celé roky.

Po roce 2022 se ale její postoj viditelně změnil. Ruskou invazi na Ukrajinu Le Penová jednoznačně odsoudila a postavila se za právo Ukrajiny bránit svou suverenitu. V Národním shromáždění mluvila o úctě a podpoře, kterou Francie napadenému ukrajinskému národu dluží.

A když Donald Trump v roce 2025 zastavil americkou vojenskou pomoc Kyjevu, politička se proti tomu velmi rychle a nezvykle ostře ohradila. „Brutalitu tohoto rozhodnutí“ označila za odsouzeníhodnou a krutou vůči ukrajinským vojákům.

Žádná velká otočka

Právě proto by případné vítězství Le Penové v prezidentských volbách nejspíše neznamenalo otočku francouzské zahraniční politiky o 180 stupňů. Paříž by patrně byla zdrženlivější vůči dalšímu prohlubování vojenského angažmá, ale ze dne na den by se z ní spojenec Moskvy nestal. Le Penová je pragmatička kombinující podporu ukrajinské suverenity se snahou zachovat Francii co největší manévrovací prostor.

Francouzský vztah k Rusku totiž nikdy nebyl jednoduchým dělením na „proruské Národní sdružení“ a „protiruský establishment“. Francie neměla k Rusku nikdy stejný (ostražitý) vztah jako třeba Polsko nebo pobaltské státy.

Například Charles de Gaulle prosazoval strategickou autonomii a dialog s Moskvou i během studené války. François Mitterrand po nástupu k moci vládl s ministry komunistické strany, která měla na Moskvu vazby, Jacques Chirac udržoval s Putinem velmi vřelé osobní vztahy a Emmanuel Macron ještě po začátku invaze věřil, že Paříž dokáže s Kremlem udržet zvláštní komunikační kanál.

Příznivé postoje k Rusku tak ve Francii nikdy nebyly výsadou voličů Le Penové – najdeme je napříč celým politickým spektrem, zleva doprava.

Zajímavé je v tomto směru srovnání s Macronem. Současný prezident mluví tvrdě, buduje „koalici ochotných“, svolává summity a rád se stylizuje do role evropského lídra odporu proti Rusku. Jenže mezi rétorikou a reálnou pomocí zůstává propast. Data projektu Ukraine Support Tracker z Kielského institutu ukazují, že Francie v pomoci Ukrajině zaostávala za státy jako Dánsko nebo Švédsko, přestože jde o druhou největší ekonomiku EU s globálními vojenskými ambicemi.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj